1.11.2014 | Svátek má Felix


EVROPA: Odbory

20.4.2012

Odboráři v Evropě demonstrují hlavně za vlastní neoprávněné výhody

Evropou teď znějí hesla pomalu jako z dob bojů o základní sociální práva. Vládní politici jsou označováni za hrobaře sociálního státu. Svými reformami a výdajovými škrty prý chtějí nastolit divoký kapitalismus 19. století.

Nápis na každém protestním transparentu sice bývá tak trochu nadsázkou. Odboroví předáci ale i během vážných rozhovorů tvrdí, že vlády chtějí šetřit jen na úkor těch nejslabších.

Bližší pohled ale napovídá, že to rozhodně není pravda. Tedy alespoň co se týče zemí, kde se o protestech v poslední době mluví nejvíc: jde o Španělsko a Itálii. Tyto země se v současných ekonomických problémech ocitly z podstatně rozdílných příčin. Jedno ale mají společné: je to pracovní trh, který lidi dělí na 2 skupiny. V první jsou ti, kteří mají jistotu stálého zaměstnání se slušnou mzdou a celou řadou výhod. Druhá skupina občanů může o práci na dobu neurčitou jen snít.

Patří do ní hlavně mladí lidé. Odbory tvrdí, že tito zaměstnanci nemůžou smlouvu na dobu neurčitou získat kvůli nevysvětlitelné neochotě firem. To je ale zjevný nesmysl. Je dobře známou skutečností, že španělské nebo italské podniky se bojí přijímat nové zaměstnance na dobu neurčitou proto, že by je v případě problémů v podstatě nemohly propustit.

Zaměstnanci si totiž během minulých let vymohli tak vysoký stupeň ochrany, který je dnes naprosto kontraproduktivní. Například v Itálii jsou lidé ve firmách s víc než 15 zaměstnanci prakticky nepropustitelní z ekonomických důvodů. Pokud se tedy podniku nedaří a propadne se do ztráty, nemůže se snažit se situací bojovat tím, že sníží náklady, tedy že propustí část pracovníků. To ovšem vede k tomu, že italské firmy raději na dobu neurčitou téměř vůbec nepřijímají, aby se takovým problémům do budoucna vyhnuly. Mladí lidé tak seženou jen práci na dobu určitou, nejčastěji na rok. A poté se jim jejich kontrakty prodlužují opět o rok a tak dále. A nebo se jich podniky prostě zbaví.

Je jasné, že taková situace vytváří generaci lidí, jejichž budoucnost je velmi nejistá. Mají velké obtíže vzít si hypotéku nebo založit rodinu. Navíc nepokračují ve zdokonalování svých schopností: jsou-li jen zaměstnanci na dobu určitou, firmy neinvestují do jejich dalšího vzdělávání. Zřejmě právě tato skutečnost stojí za velmi znepokojivou statistikou, podle které je nyní v Itálii nižší produktivita práce než v roce 2000.

Podobná situace panuje i ve Španělsku, kde práci nemá téměř každý druhý člověk mladší 25 let. Na vině je hlavně mimořádně vysoké odstupné, na které mají nárok stálí zaměstnanci. Ti ještě donedávna dostali, podle počtu odpracovaných let, víc než 40 měsíčních platů, pokud je firma propustila. To byla samozřejmě naprosto neuvěřitelná částka, která podniky odrazovala od jakéhokoliv většího přijímání zaměstnanců na dobu neurčitou. Reforma bývalé socialistické vlády toto odstupné snížila, ale i tak stále ještě může přesáhnout 30 měsíčních platů.

Španělské odbory se přesto bouří a tvrdí, že vláda chce dramaticky osekat práva zaměstnanců. Podobně reaguje i hlavní italská odborová centrála CGIL. Italská vláda totiž chce, zjednodušeně řečeno, umožnit propouštění i z ekonomických důvodů. Ale ani poté se z pracovníka nestane nebohá oběť bezcitných kapitalistů. Měl by totiž nárok na opět velmi štědré odstupné, které by mohlo dosáhnout až 27 měsíčních platů.

Řečeno jednoduše, vlády v Madridu a v Římě se jen snaží omezit privilegia některých zaměstnanců, která dosáhla naprosto perverzních forem. A nejenže zatěžují firmy i státní rozpočet, ale především jsou diskriminační vůči milionům jiných pracovníků, kteří je nemají. Španělské i italské reformy jsou přitom velmi mírné a rozhodně nedosahují razance, kterou požadují odborníci na pracovní právo.

Odbory v těchto zemích ale na takové argumenty neslyší. Místo toho nechtějí ze starých a dávno zkostnatělých pravidel ustoupit ani o píď. Dávno tak přestaly hájit zájmy všech zaměstnanců. Obhajují pouze ty privilegované. To je velmi paradoxní situace vzhledem k tomu, že by se odbory teoreticky měly prát za práva těch slabších. Má to ale nezamýšlený důsledek i pro odbory samotné. Nejenže počet jejich členů setrvale klesá. Radikálně se mění i struktura jejich členstva. Například polovina členů hlavních italských odborů CGIL jsou důchodci. Mladí lidé prostě nemají ke vstupu do odboru velký důvod, protože odboroví předáci jejich zájmy nehájí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6




Diskuse


J. Blažek
19:10
20.4.2012

P. Smetana
19:37
20.4.2012

J. Kadeřábek
15:26
20.4.2012

P. Skřivan
18:33
20.4.2012

L. Šarina
11:22
20.4.2012

J. Dvorská
9:43
20.4.2012

J. Novak
9:11
20.4.2012

M. Kosejk
10:39
20.4.2012

P. Zeman
12:23
20.4.2012

Z. Rychlý
4:13
20.4.2012

P. Skřivan
6:05
20.4.2012

P. Zeman
12:24
20.4.2012

Z. Rychlý
13:12
20.4.2012

počet příspěvků: 22, poslední 20.4.2012 07:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.