29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: O Ukrajině, o Rusku, ale hlavně o nás

24.3.2014

Ukrajina je nejspíš na mnoho příštích let ztracená, podobně jako Československo v roce 1938. Nezáleží moc na tom, zda se rozhodne bránit ruské agresi více nebo méně dramaticky, nakonec ji Rusko převálcuje – s většími či menšími škodami. Evropská unie ani Spojené státy nemají dnes sílu pomoct; dokonce ani kdyby chtěly. Ani sporná legitimita nové ukrajinské vlády věci zrovna nepomáhá a nikdo netuší, zda se jí podaří uspořádat nové volby dřív, než bude pozdě. Ukrajinu prostě s velkou pravděpodobností čeká buď rozdělení (a ještě se uvidí, zda půjde československou nebo jugoslávskou cestou), nebo ruská okupace.

Jakkoli jsou historická srovnání vždy nepřesná, přece jen se poslední léta hodně podobají létům před rozpoutáním druhé světové války. Před ní Hitler dlouho a velmi opatrně testoval rozhodnost ostatních zemí – od protižidovských zákonů přes obsazení Porýní, pogromy a bombardování Guerniky až po Anschluß, Mnichov a vytvoření Protektorátu. I Rusové postupují krůček po krůčku. Když Rusko na druhý pokus zametlo s Čečenskem tak, že v něm skoro nezůstal kámen na kameni, ještě se mohli západní politici utěšovat, že to je jen jeho vnitřní záležitost, něco jako Kristallnacht v Německu. Když Rusko vyprovokovalo konflikt a následně obsadilo dvě oblasti Gruzie, mohl se ještě Sarkozy vrátit z Moskvy s "mírem pro naši dobu." Ani zákony proti homosexuálům nevyvolávají ve světě zvlášť důrazné reakce. Ruská role při destabilizaci Ukrajiny prozatím zakončená právě proběhnuvším anšlusem Krymu, byť notně usnadněná idiotským chováním Evropské unie, by ale měla otevřít oči úplně každému. Je pravda, že s tím teď nemůžeme nic dělat, ale měli bychom se poučit.

Proč s tím nemůžeme nic dělat?

Protože jsme zadlužení, bezzubí a závislí na ruských surovinách.

Evropská politika se dostala do situace, ve které je 99 % její kapacity vyčerpáno snahou o řešení problémů, které evropští politici předtím sami způsobili. Evropa lije peníze vyždímané z lidí schopných pracovat a ze stále se zvyšujícího zadlužení do černé díry sociálních programů pro ty, kterým její nesmyslná socialistická politika práci vzala. Dotační politika pokřivuje trh, dusí drobné a střední podnikání a zvýhodňuje velké montovny na úkor všech ostatních podnikatelů. Energetická politika je jedna velká katastrofa, snižující nejen konkurenceschopnost ale i energetickou nezávislost (přerušení dodávek ruského plynu a ropy by Evropu do půl roku srazilo na kolena). Úroveň vzdělávání a investic do škol, univerzit a učitelů je jedním slovem ubohá. Bankovní socialismus sice možná chrání politiky před zuřivostí voličů, které by případný bankovní krach připravil o úspory ještě rychleji než jejich socialistická politika, zároveň ale dále prohlubuje riziko nezodpovědného chování bankéřů i jejich klientů.

Co je snad nejhorší, výdaje na obranu nedosahují snad v žádné z evropských zemí slibovaného minima 2 % HDP a o jejich efektivitě by se dalo dlouho diskutovat. Přitom o schopnosti naší armády vzdorovat byť i jen pár hodin jakémukoli opravdovému útoku lze mít vážné pochybnosti. Když k tomu navíc uvážíme obrovskou přesilu, jakou disponuje Rusko... Jen na Krym poslalo Rusko víc vojáků, než jich má celá česká armáda. Jen na jedné běloruské letecké základně do 20 minut letu od hranic ČR má být do konce roku rozmístěno bezmála dvakrát víc ruských Su-27, než má naše letectvo Gripenů.

Jaké poučení bychom si z toho měli odnést?

Musíme se vzpamatovat, musíme najít nějakého svého Churchilla. Musíme začít pracovat na tom, aby se ruské dobrodružství na Ukrajině nemohlo beztrestně přelít do dalších zemí. Musíme minimalizovat závislost na ruských surovinách. Měli bychom radikálně omezit přerozdělování, zrušit desítky, ne-li stovky, zbytečných úřadů, zákonů a vyhlášek; jinými slovy měli bychom začít budovat takový stát, na který bychom mohli být hrdí – stát pro všechny, racionální, morální, minimální stát, který se bude zabývat jen důležitými věcmi, jako je např. obrana, rovnost před zákonem a vymáhání práva, ne stupidní byrokracií, zakřivením banánů, názvem pomazánkového másla či tím, kdo si koho smí vzít nebo adoptovat. Historická zkušenost nás oprávněně vede k velmi opatrnému, velmi vlažnému postoji k vlastnímu státu, ale bez skutečných patriotů nebude nikdy existovat ani skutečná vůle k jeho obraně, a proto je třeba pracovat na tom, aby se z naší zkorumpované banánové republiky stalo postupně něco důvěryhodného, pak oblíbeného a jednou snad i milovaného.

Musíme změnit naši legrační „armádu“ ve skutečnou bojeschopnou armádu. Musíme si ale zároveň uvědomit, že nikdy nebude tak velká a silná, aby Rusko sama o sobě nějak odstrašila. Musíme proto investovat nejen do zbrojení, významného rozšíření výcviku dobrovolníků, do zpravodajských služeb a do spojenectví v rámci NATO, ale podle švýcarského, izraelského či amerického vzoru také naučit velkou většinu populace vzdorovat případným útočníkům se zbraní v ruce.

Například bychom mohli začít alespoň částečně vázat podporu v nezaměstnanosti a další sociální dávky na plnění povinností vůči státu, přičemž preferovanou možností (nikoli povinností!) by zřejmě měla být vojenská služba: Nemáš práci? Chceš si vydělat? Fajn, přijď se naučit poslouchat a plnit rozkazy, cvičit bojová umění, komunikovat, střílet, vyrábět střelivo a výbušniny, ošetřovat raněné, řídit tank, skákat s padákem, přežít sám týden v lese, stejně nic jiného na práci nemáš...

Základy – jak zacházet s ručními palnými zbraněmi – je třeba naučit povinně každého svéprávného občana v produktivním věku – požadovat ty dva nebo tři dny studia a výcviku snad od běžné populace lze. Výuka zacházení se zbraněmi a základních dovedností potřebných k přežití v nebezpečných situacích by se nadále měla stát povinnou součástí osnov základních a středních škol. Následně by měl stát zapůjčit každé takto vzdělané domácnosti, která to explicitně neodmítne, poloautomatickou pušku, pár set nábojů, potřebný počet plynových masek a aspoň jednou ročně pro ni zajistit pod dohledem profesionálních vojáků půldenní "občerstvovací" cvičení na nejbližší střelnici.

A konečně, ačkoli to asi většině čtenářů zpočátku bude připadat šílené, měli bychom velmi důkladně zvážit zahájení vývoje vlastních jaderných zbraní a jejich nosičů, ať už vlastními silami nebo ve spolupráci se spojenci. Je možná těžké si to přiznat, ale bez nich jsme malé bezvýznamné nic a kvůli nám, "kvůli té malé, vzdálené zemi uprostřed Evropy," jak svého času říkal Neville Chamberlain, jimi Rusku žádný spojenec vyhrožovat nebude, natož aby je použil – a Rusové to vědí.1

Kdyby tak postupovala celá Evropa (nebo přinejmenším my a Polsko), možná bychom tím Rusy od dalších výbojů odradili. Když to uděláme aspoň my, možná nás ve svých megalomanských plánech vynechají tak, jako Hitler kdysi raději vynechal Švýcarsko. A pokud ani to nepomůže, alespoň už nebudeme bezzubí. Alespoň nepůjdeme znovu na porážku jako ovce.

(Mimochodem, když pozoruji antidemokratické tendence chování současných představitelů EU, mohlo by se určité vojenskou silou podpořené sebevědomí v budoucnu hodit nejen proti Rusku.)

1 Samozřejmě si uvědomuji rizika a omezení, plynoucí z takového kroku – argumenty oponentů strategie jaderného odstrašení znám. Přes všechny námitky je to ale strategie, která očividně funguje. Zatím nikdo nepřišel s ničím lepším. (Ano, zahrnuje to i děsivou představu ožralého Zemana s jaderným kufříkem.)

http://volven.wordpress.com