18.8.2017 | Svátek má Helena


EVROPA: O těch kvótách a uprchlictvu

11.8.2017

Pozoruji ty tance kolem uprchlických kvót a trochu se divím. Orgány spojené Evropy určují, kolik má která země přijmout běženců, političtí představitelé Republiky české ve vzácném souzvuku s obecným lidem to že tedy ne a že ani nohu, na to se ze sálů bruselských ozve – tak když vy takhle, my na vás uvalíme sankce... Ale, ale, pánové. Proč ty křiky? To já bych si věděl lepší rady. Kolikpak že dělá ta vaše kvóta? Patnáct tisíc? Ale prosímvás. Nebuďme troškaři. Čtyřicet tisíc, stačí? Nebo rovnou padesát, ať každý vidí, jací jsme my Češi kavalíři. Beztak budou do týdne všichni v Německu, pomyslel bych si, ale nepověděl. Leda snad s výjimkou těch, kteří zamíří do Švédska za...

Za čím? A proč zrovna tam a nejinam? V tom je totiž zakleto jádro celého problému. Uprchlík hodný toho názvu prchává před něčím: před pronásledováním, před ponižováním a sekýrováním, jakž jsem i sám kdysi prchal před kádrováky a estébáky. Prchá možná i před válkou, rozvratem či bezvýchodnou chudobou, ale takových je mezi těmi, kdo žádají o přijetí v některé z bohatších evropských zemí, tak jeden z dvaceti, a kdoví jestli. Nevyprávějme si pohádky, jimž sami nevěříme: uprchlíků před něčím jsou statisíce, ne však v relativním blahobytu německých či švédských ubytoven, nýbrž v potrhaných stanech utečeneckých lágrů kdesi v Jordánsku a Libanonu. Čímž je hned zodpovězena otázka té chudoby: kdo má těch – odhadem - dva až pět tisíc dolarů, kolik čítává taxa převaděčských gangů, může si dovolit přepravu do blahobytné Evropy, po souši či po moři. Kdo je nemá, nezbývá mu než ta jordánsko-libanonská pustina; a těm úplně nejchudším ani ta ne, ti trčí v troskách rozstříleného Halabu (nevím, proč se jméno toho arabského města všude píše po italsku Aleppo), nemajíce kam jinam se uchýlit. Všichni ostatní prchají za něčím: za vyšší hmotnou úrovní, nejeden i za bezpracným životem v zemi, kam se nezván vnutil. Takový je výsledek celé té humanitární snahy: litujeme a podporujeme zrovna ty, kteří toho mají nejméně zapotřebí, a vskutku potřební jsou odkázáni na občasný příspěvek některé dobročinné organizace. Pakli k nim vůbec najde cestu a nezmizí v kapsách místních byrokratů; velké iluze o neúplatnosti dejme tomu libanonského úřednictva bych si nečinil.

Jak patrno, navozuje slovo uprchlík falešné asociace; mluvme tedy neutrálně o migrantech, po česku o vystěhovalcích. Ani to ještě není nic dehonestujícího. Odjakživa se vystěhovávali lidé za hranice svých zemí, někdo hledaje svobodné vyznávání své víry, někdo uplatnění svých schopností. Vídeň a dvory německých knížectví bývaly plné českých muzikantů, kapelníků a skladatelů, jimž provinciální prostředí tehdejších Čech takovou možnost neskýtalo. Pro zemi, která je přijala, byli obohacením; na oplátku roznášeli po světě pověst své vlasti jako konservatoře Evropy. Čeští sládci a jiní řemeslníci roznášeli svou zdatnost po celém rakousko-uherském mocnářství i daleko za ně, kladouce tak základy evropského porozumění bez ohledu na hranice a jazyk a jsouce živým svědectvím toho, že jakési národy kdesi za horama nejsou sbírkou potměšilců, jimž není co důvěřovat. Nutno podotknout, že domácí autority, světské i duchovní, neviděly takové rejdy rády. „Zůstaň doma a živ se počestně,“ kázalo se v kostelích. Ale zadržet své ovečky nedokázaly a ani nemohly. Přirozená lidská touha po rozletu za humna domovské obce si cestičku vždy najde, byť se jí i bránilo.

Stěhování za uplatněním, jež domácí půda neskýtá, ať s návratem nebo bez něj, trvá podnes a nejen že se nikdo nad tím jevem nepozastavuje, nýbrž dokonce slouží za argument obhájcům multikulturalismu. „No vida,“ trumfuje autor jedné takové úvahy, „přes dvacet procent usedlého německého obyvatelstva má migrační pozadí!“ A věru že má. Hned holka vedle z baráku má například holandského tatínka a finského ženicha; v příbuzenstvu mé vlastní ženy jedna rakouská sestřenice (se sudetským pozadím) pendlující se svým anglickým chotěm mezi tyrolským Innsbruckem a jedním takovým městečkem poblíž Oxfordu; jejich dcerka vyvdaná do Španělska, synek druhé sestřenice si zajel pro nevěstu do Rumunska, a takových příkladů více. Sám ostatně mám migrační pozadí jak vymalované, a přesto se pokládám za loajálního, dobře integrovaného občana své druhé vlasti; svým českým původem se nijak netajím, a přesto jsem se ještě nesetkal s negativní reakcí, mnohem spíš se zdvořilým zájmem. Tak to prostě chodí v té dnešní Evropě od Atlantiku po Karpaty a nikdo se nerozčiluje, nosy neohrnuje.

Chtěl jsem teď napsat, že přijde na to z jakého prostředí, z jaké kultury takový přišelec pochází, ale ani to neplatí tak stoprocentně; všude je plno Vietnamců pocházejících z kultury, nad niž vzdálenější snad ani být nemůže. Bývali pronajímáni hanojským režimem co levní polootroci do někdejší NDR a komunistického Československa, a dnes... mnohá česká víska by se neobešla bez krámku vedeného skromnými, pracovitými Vietnamci. Jejich potomci svou pílí a vytrvalou svědomitostí předstihují české i německé spolužáky... ještě si vzpomínám, jak se pohrdlivě mluvívalo o Rákosnících, jak zkřiva se na ně zahlíželo. Už se nezahlíží. Kéž by všichni příchozí z různých světa krajů byli aspoň trochu jako ti Rákosníci! Bohužel nejsou.

Od přistěhovalců, ať už odkudkoli, je vyžadována integrace. Bych bych v tom ohledu skromnější; pro začátek by stačilo přizpůsobení, obroušení vyčnívajících hran a hrotů. Aspoň v první generaci se plně integrovat nelze, i kdyby přistěhovalec chtěl, jako že obvykle nechce a ani nemůže. Vždy se bude se svými blízkými dorozumívat svou mateřštinou, bude zachovávat zvyky a zvláštnůstky své staré vlasti jako i já činím, předkládaje hostům švestkové knedlíky nebo bramborák, ledaže jsem opatrný s česnekem; oni jsou na něj tihle severní Němci hákliví. Jen jedno přistěhovalec nesmí: budit dojem, že se pokládá za cosi lepšího nebo dokonce nadřazeného; může si zachovat svou odlišnost, ne s ní ale provokovat.

Trvá-li někdo bezpodmínečně na tom, aby jeho družka běhala po městě s hlavou zamotanou do šátků – o černém zahalení od temene k patám ani nemluvě –, bude sklízet nevlídné pohledy, nebo si přinejmenším své přijetí většinovou společností zrovna neusnadní. Doma ať si jí co chce, nemůže-li se však podívat na kousek vepřového, ať nevymáhá totéž od svého okolí, jemuž do jeho extrabuřtů nic není. Na druhou stranu, nemůže-li za žádnou cenu odstoupit od zákazů a příkazů své víry, je hloupá a pokrytecká podlézavost, s níž ho v tom podporují školské i jiné úřady. To jsou všechny ty vánoční stromečky, koledy a jiné takové obyčeje už s předstihem rušené, aby se neurazil některý muslim, kdyby náhodou šel kolem, to jsou všechny ty školní jídelny, kde se horempádem zavádí strava halal, výjimky pro muslimské dívenky, aby se nemusely účastnit výuky plavání... Ach jo. Host, chovající se rozkazovačně v cizím domě, je zčásti pro vztek, zčásti pro smích. Hostitel, sklápějící před rozpínavým hostem už preventivně uši, si zaslouží... teď honem nevím co. Snad aby o ten svůj pitomý barák přišel. Jak se snadno může stát, a ne pouze jemu a ne pouze o barák. Všichni můžeme přijít o svůj navyklý způsob života, nejsme-li schopni či ochotni si jej obhájit.

Abychom se ale vrátili k těm kvótám. Není proč je nepřijmout, ovšem s upozorněním: sociální dávky jsou u nás nízké, práce ve srovnání s blízkým zahraničím hůř placená a jen pro ty, kteří něco hledaného umí; nekvalifikovaných nádeníků máme sami dost. Není pochyb že uslyševše to ti, kdo přicházejí za lahodným živobytím na účet veřejnosti, obrátí se na kramfleku a šup, už budou tam, kde se jim v tom ohledu vyhoví líp, tedy především v Německu. Nepíše se mi to lehce, jsa sám v oné zemi poplatníkem, z jehož daní rozdávačný erár nezvané hosty živí. Bohdá ale přijde den, kdy se blahovolný erár bude musel sklonit před vůlí už tak dost naštvané veřejnosti, leda by ještě byla zrušena demokracie. Což, ledakterému pánu vznešenému – i dámě – se beztoho dá číst na nose, že jim začíná být na obtíž.

Hannover, 8. srpna 2017



Diskuse


J. Šejnoha
18:51
15.8.2017

J. Chodur
0:26
12.8.2017

P. Harabaska
14:27
11.8.2017

J. Kombercová
17:08
11.8.2017

A. Alda
12:55
11.8.2017

J. Jurax
16:46
11.8.2017

V. Javora
12:40
11.8.2017

I. Schlägel
15:00
11.8.2017

J. Sedlář
10:25
11.8.2017

V. Kain
11:21
11.8.2017

A. Alda
12:58
11.8.2017

P. Harabaska
14:15
11.8.2017

J. Vintr
16:47
11.8.2017

J. Vlček
9:36
11.8.2017

J. Vintr
9:51
11.8.2017

J. Vlček
10:40
11.8.2017

H. Lukešová
10:43
11.8.2017

P. Harabaska
14:31
11.8.2017

F. Houžňák
15:59
11.8.2017

J. Vintr
15:11
11.8.2017

Z. Rychlý
23:00
11.8.2017

T. Hraj
15:40
11.8.2017

P. Harabaska
20:51
11.8.2017

Z. Rychlý
8:18
11.8.2017

M. Drašner
8:46
11.8.2017

Z. Rychlý
9:15
11.8.2017

J. Hejna
9:29
11.8.2017

Z. Rychlý
22:49
11.8.2017

F. Houžňák
7:33
11.8.2017

F. Houžňák
15:55
11.8.2017

P. Klíma
7:32
11.8.2017

H. Lukešová
10:12
11.8.2017

J. Pražák
7:26
11.8.2017

D. Polanský
6:48
11.8.2017

R. Chodovsky
7:43
11.8.2017

H. Lukešová
11:31
11.8.2017

H. Lukešová
10:11
11.8.2017

H. Lukešová
15:56
11.8.2017

Jiří_K
5:11
11.8.2017

J. Kanioková
2:52
11.8.2017

počet příspěvků: 68, poslední 15.8.2017 06:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.