Se zájmem pozoruji, jak to v té naší Evropě začíná být samý populista. Což bych ještě tak nepřeceňoval; ruší-li některý rejpal dobře zahnízděné politické matadory v jejich desítiletími ustálené rutině, není nad to ocejchovat ho Kainovým znamením populismu. A je to. S takovými se my nebavíme, ohrne pysk zasloužilý partajník. Je to znamenitá metoda, zbavující ho nepříjemné demokratické zvyklosti podepřít svá tvrzení argumenty. Nebo spíš to byla znamenitá metoda ještě před nemnoha lety, dokud se podíl kritických hlasů ve veřejnosti pohyboval někde mezi půl a jedním procentem. Uprchlická krize však znamenitě zamíchala politickou kaší; co se zdálo být nepodstatné, stalo se po čertech podstatným, a nesnadno jest fechtovati rapírem populismu proti tématům zaujímajícím nepřehlédnutelný, stále se šířící okruh občanské společnosti.

Ale abychom si snad nejdřív přesněji určili, co populismem je a co není, než se po této notně už zrezivělé koleji pustíme dál. Je určitá část lidí s omezeným, až vůbec nijakým rozhledem po světovém dění a jeho souvislostech. S výjimkou těch, jejichž zájem je omezen na pivo a výsledky fotbalové ligy, potřebu nějakého názoru pociťují, ale nevědí, kam pro něj sáhnout; takoví se stávají snadnou kořistí tlučhubů ochotných slíbit kdekomu kdeco, jen když je to povynese o příčku výš na žebříčku vlivu a moci. Nahraďme staročeský výraz tlučhuba modernějším populista, a máme obrázek této čeledi lidstva jak vymalovaný.

Nelze naopak udělit titul tlučhuby a tudíž ani populisty politickému činiteli, jenž pozorně naslouchaje popudům z veřejnosti, vezme je v potaz při vytváření svého programu. Bývá víc analytického, pošetilými představami levicově-liberálních krasoduchů neovlivněného rozumu v řadách skeptického občanstva než v partajních sekretariátech a redakcích denního tisku (obzvláště některého); i neuškodí, dostane-li se mu větší míry pozornosti než občasnou citací čtenářského dopisu.

Což odbyvše si, můžeme se vrátit k začátku. Politická krajina, jak ji známe z ještě nepříliš dávné minulosti, zde levice, tam pravice, a většinou ani to ani ono, nýbrž cosi rozplizlého mezi tím, změnila během posledních zhruba tří let dosti výrazně svou tvářnost. Nezáleží už tolik na tom, co krásného nabídne která partaj voličům výměnou za jejich hlasy, nýbrž jak se postaví k nejožehavější otázce dneška… na tomto místě si dovolím poněkud rozsáhlejší odbočku.

Kolem roku 1800 překročil počet obyvatel matičky Země ominózní hranici jedné miliardy. A nárůst se zrychloval: v roce 1927 dosáhl dvou milliard, 1960 tří, 1974 čtyř, v čase přítomném se blíží k osmi miliardám a nezdá se, že by se s tím chtěl spokojit. Přitom je bědováno nad klimatickými změnami, nad zvyšujícím se obsahem skleníkového plynu CO₂ v atmosféře, táním ledovců, oteplováním světových moří, razantně mizícími plochami dešťných pralesů a jinými katastrofickými jevy, uvést je ale do spojitosti s překypující množivostí lidstva jaksi nikoho nenapadne. Proč, hrome? Jsou naši klimato- a jiní logové takoví zabedněnci? Nu, nejsou. Jen jim je žinantní poukázat na povážlivou skutečnost, že celá nebo téměř celá nadprodukce člověčenstva jde na konto našeho milého, všemožně ohýčkávaného třetího, rozvojového etc. světa. A jelikož rozvojové lidstvo je navzdory vší rozvojové pomoci pořád stejně chudobné a nerozvinuté, přelévá se tam, kde vidí možnost snadnější obživy. To lze pochopit; taky bych se asi přeléval, být obyvatelem takového Somálska či Súdánu.

Jenže obyvatelé pro změnu zase evropští jsou tak neužilí, že přelévání ze všech koutů rozvojového světa ne a ne přijít na chuť. Jsou s ním spojeny všelijaké neplechy, růst kriminality, zneužívání sociálních systémů, lež a podfuk, rámus a odpadky, kam oko pohlédne, což má svůj účinek i na politickou scénu. Tradiční partaje hynou na úbytě, místo nich se vzmáhají partaje netradiční, zahrnuvší do svého programu uprchlické patálie a potíže s nimi spojené, a tu je vždy po ruce dostatek duchů spravedlivých, kteřížto spustí pokřik: Populismus! Populismus!

Nuže, rád bych věděl co je na populismu tak zavrženíhhodného. Ve škole jsem latině moc nedal, tolik ale vím, že substantivum populus značí lid; i jest mi divno, že titíž pánové mající jinak lidu plné huby, mohou vyletět z kůže uslyševše je ve svrchu naznačené souvislosti. Je pomalu načase odložit, jak praví Jan A. Komenský, brylle mámení, skrze něž věc černá bílá a bílá černá, mrzutá krásná a krásná mrzutá se jeví, a začít se dívat na svět takový, jaký bez všech omluvných kliček vskutku je. Třebaže skýtá pohled spíš mrzutý než krásný, ale i to spískaly naše politicko-intelektuální elity svou neochotou připustit si zjevnou skutečnost.

Hannover, 21. února 2019