Tento článek má za cíl, alespoň letmo, analyzovat politické reálie Podněsterské moldavské republiky (PMR). K tématu vládních a opozičních stran v Podněstří nebylo v českém jazyce patrně dosud nic publikováno. Osobně jsem v separatistickém Podněstří nebyl, leč měl jsem příležitost, po tři dny, na toto území alespoň hledět ze svého hotelu na břehu Dněstru, a to z moldavského břehu. Působil jsem zde totiž letos v dubnu jako mezinárodní pozorovatel OBSE.

V českém tisku je možné najít leccos o podněsterském polototalitním neokomunistickém režimu, který je výrazně orientován na Rusko. Obdobně jsou dostupná fakta o vleklém konfliktu s Moldavskem, které si na území za řekou Dněstr dělá nárok, což v 90. letech vyústilo i ve válečný konflikt. Pokusil jsem se však na zdejších provládních i protivládních serverech zjistit více o tomto bizarním státečku, který má dosud, jako jediný na světě, na státní vlajce vyobrazen srp a kladivo, a který je protkán komunistickou symbolikou v míře srovnatelné snad jen s KLDR. Což může být samo o sobě zajímavé třeba pro čtenáře, který si poslední evropský skanzen komunismu spojoval spíše – poněkud neprávem – s Běloruskem.

Zabloudíte-li na některý ze státních podněsterských webů (např. zde), řeknete si možná, že pravověrný komunistický stát v Evropě přežívá a ani se tom skoro neví. Realita je však (možná naštěstí) poněkud prozaičtější. Symbolika a ikony jsou věc jedna, skutečnost věc druhá. V PMR má značný vliv politický směr, který se dá neoficiálně nazvat neobolševickým nacionalismem; směr vzývající sovětský imperiální mýtus, přesto však v praxi respektující omezenou pluralitní demokracii. Ostatně známe to i jiných částí bývalého SSSR, zvláště ze samotného Ruska. To, co hlásá Putinova strana Jednotné Rusko je přirozeně rovněž nacionalistickým bolševismem (jakkoli ekonomicky se jedná u této formace spíše o orientaci centristickou). To, co je však v ruské „polodemokracii“ na bázi „soft,“ je v Podněstří ve formě „hard“ (byť obdobné „hard“ či „ultras“ tendence – fúzující fašismus a komunismus - vykazuje v Rusku i opoziční Nacionálně-bolševická strana, Putinův režim natolik nenávidící, že neváhala vstoupit i do zoufalé Kasparovovy protikremelské koalice).

I já jsem měl dříve dojem, že tiraspolský bolševický režim je opravdu poslední z evropských pravověrných. Leč i zde, pod fasádou srpů, kladiv a Leninových hesel v „každé příkopě“ u cesty, se skrývá parlament, který disponuje šesti politickými stranami. Vládnoucími jsou Republikánská strana obnovy šéfa Nejvyššího sovětu J. Ševčuka a Strana patriotů. Názvy ostatních stran (víceméně uctívajících kult diktátora Smirnova) jako by kopírovaly názvy těch ruských: Liberálně-demokratická strana či Spravedlivá republika. Formálně jsou tyto strany vzájemně dokonce v jakési pseudoopozici: nejsilnější Republikánská strana obnovy straní šéfovi Nejvyššího sovětu, ostatní zmíněné formace pak prezidentovi. Pokud tato parlamentní galérka neváhá pozdvihnout své komunistické prapory do ostrého rétorického boje proti moldavskému úřadujícímu (rovněž komunistickému) prezidentu Voroninovi, pak protivládní opozice v Podněstří vyzývá k bojům nejen rétorickým. Komunistická strana Podněstří bolševický režim prezidenta Smirnova opravdu nesnáší: zdejší komunistická milice právě nedávno rozehnala komunistické nepokoje a zadržela předsedu komunistů Olegoviče. Rovněž opoziční Národně-demokratická strana Průlom si nebere servítky: Na své nedávné demonstraci pálila státní vlajky sousedního Moldavska.

Na všech zmíněných akcích, směrech a trendech je tedy pikantní minimálně to, že zde bojuje proti sobě (de facto) komunistická vláda v Podněstří a ještě komunističtější opozice, a ty společně bojují proti (prozatím) komunistickému vedení Moldavska. A všechny tyto znesvářené komunistické bojůvky respektují parlamentní demokracii. A aby toho nebylo málo, všechny společně, ač vládní či opoziční, ač podněsterské či moldavské (nyní samozřejmě nehovořím o prorumunské moldavské opozici) vzývají svůj idol: Návrat do matičky Rusi a nostalgii po SSSR. Rusové rozpačitě nevědí, koho si vyvolit za spojence: tu se přátelí s moldavským komunistou Voroninem, tu s podněsterským komunistou Smirnovem. Tito dva se vzájemně nemohou vystát, leč Putina obdivují oba. Rusové se zdráhají jednat jen s podněsterskou opozicí, ač tato zbožňuje Rusko ještě více; přeci jen, Kreml uvažuje méně ideologicky a více pragmaticky: Chce si ponechat ruský vliv v Podněstří i v Moldavsku, chce udržet status quo současného křehkému míru a nechce soudruhy rozeštvat ještě více.

Pakliže Moldavsku, po červencových předčasných volbách, možná svítá na lepší časy (o jeho někdejším zoufalém údělu jsem psal zde), Podněstří je opravdu území beznaděje. Normální civilizované politické směry zde nejsou vůbec zastoupeny, státeček není nikým na světě uznáván, Tiraspol je nejvýznamnější transitní místo pro mafii a praní špinavých peněz v Evropě, a standardní vztahy s okolními zeměmi jsou zcela mimo diskusi, nefunguje tu ani roaming. Leč Smirnovovo podivné království (a jeho ještě podivnější opozice) si užívá tučných dotací z Ruska zajišťujících větší blahobyt, než je na moldavském území kontrolovaném legální vládou. Užívá si opravených silnic (zatímco ty v Moldavsku jsou spíše vhodné pro rallye), fungující infrastruktury, vínem lepším než je ono vyhlášené moldavské. A paradoxně, perspektiva Podněstří je asi opravdu jen v tom, po čem zde všichni touží, a přesto se tak neděje: v integraci s Ruskem, založení nové enklávy podobné Kaliningradu, tedy mimo vlastní ruské území, a spolehnutí se na skutečnost, že ruská politická mapa má k reálnému životu, alespoň relativně, o něco blíže.

http://tombi21.blog.cz