23.8.2016 | Svátek má Sandra






EVROPA: O mokřině a komárech

19.2.2016

Na jedné straně ustrnulost, zaostání, naprostá absence čehokoliv tvořivého, na straně druhé útočná pýcha, vzavší si za program ne duchovní, nýbrž mocenský výboj a konečné ovládnutí světa. K jakým koncům to může tato směsice ustrnulosti s agresivitou přivést, napíší dějiny možná dřív, než bychom čekali.

No, a už to začíná být tady. Sám se nestačím divit, jaký jsem to byl prorok tenkrát před devíti lety, když jsem psal pro Nový Polygon tyto řádky. Ne že bych z toho měl radost.

*

Nevím, jestli čtenáře úvahami o islámu už pomalu nenudím. Rád bych přešel k jinému tématu; našlo by se jich dost; pozoruji však, jak se islám po jistých událostech stává jedním z hlavních, ne-li dočista nejhlavnějším předmětem veřejné debaty, i cítím potřebu ji ještě o cosi doplnit. Při všem rozvášnění totiž zůstává debata na povrchu: rozebírá a kritizuje následky, podstaty celého problému se však dotýká jen rozpačitě, pokud vůbec nějak, ať v ostychu z porušení dobových tabu, nebo prostě a jednoduše z neznalosti. Abych užil příměru: je to jako bychom vychytávali ve vzduchu komáry a nechali bez povšimnoutí mokřinu, v níž se líhnou.

Jak nenutno připomínat, masakr v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo způsobil, že se islám stal středem intenzivního a ne zrovna příznivého zájmu. Ono sice každé takové vzrušení obvykle pomine, jen co na sebe pozornost připoutá čerstvější malér, to však tentokrát nemusí platit: pachatelé byli zneškodněni, ale jejich druhové ve víře se už postarají, aby vzrušení vyšlehlo novými a ještě vyššími plameny. Je to takové perpetuum mobile: cítili se radikální muslimové uraženi obrázky ve zmíněném týdeníku a museli, jak každý chápe, obhájit čest své víry postřílením redaktorů. To vzbudilo nevlídnou reakci nemuslimské veřejnosti, jíž se cítili uraženi zase jiní synové Prorokovi a museli zareagovat útoky v Belgii, Hamburku i jinde; tím ovšem lásky k islámu nepřibylo a muslimstvo se cítí být nejen uraženo, nýbrž i vyloučeno a bezdůvodně podezíráno. To už, obávám se, jiné nebude, i kdyby liberální duchové celého Západu vybízeli k srozumění slovy nejmedovějšími. Nezbývá než vzít na vědomí, že islám je urážlivé náboženství a rozhodnout se: máme trochu ustoupit z toho, čemu se u nás říká svoboda slova, abychom nezavdávali podnět k dalším kolům pomstychtivé urážlivosti? Nebo máme trvat na svobodě slova a riskovat, jak se tak vzletně říká, další pootočení spirály násilí? Je vhodné pochodovat ulicemi s plackou JE SUIS CHARLIE na oděvu a provokovat tak radikálněji smýšlející muslimy k novým projevům jejich svatého hněvu? Nebo se přehnaných výlevů solidatity raději zdržet, jak k tomu radí mezi jinými populární kněz Tomáš Halík? Na to je obtížná odpověď.

Asi přijde na to, jak je kdo zběhlý v učení Prorokově. Pan Halík co teolog na slovo vzatý v něm bezpochyby zběhlý je a korán jistě prostudoval, možná si ale nevšiml verše... kterýpak on to honem je... tadyhle: súra Muhammad, verš 37. Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu! Nu, zatím ještě islám v Evropě nepřevážil a snad ani nepřeváží – i když ruku do ohně bych za to nedával – určitě je ale na postupu. Od půl milionu vyznavačů roku 1972 ke čtyřem a čtvrt milionům dnes jen v samotném Německu, to už je nějaký postup, a mladý muslim se sklonem k náboženskému fundamentalismu v něm může vidět potvrzení. Hle, už nevěřící přiznávají svou slabost, už se vyčleňují ze solidarity s těmi blasfemickými čmáraly, tak proč ochabovat? Jen do toho! Lidé jako otec Halík věří, že svým postojem přispívají ke zklidnění rozbouřené atmosféry, ale ono je tomu, počkejme si, možná naopak.

Výzev a prohlášení, usilujících o deeskalaci mezikulturního napětí vzájemným porozuměním, není právě málo. Přesto se zdá, že se civilizační konflikt navzdory tomu – nebo právě proto? spíš rozhořívá. Nevylučoval bych, že se tento rok dvoutisícíšestnáctý stane rokem zlomu, po němž už nic nebude, jak bývalo; že doposud konfuzní a spíše intuitivní odpor proti průniku islámu na půdu Evropy se už definitivně stane ústředním bodem společenské debaty a zatlačí do pozadí, oč se tak partaje hašteřily doposud: rozpočty a deficity, šetřit, nešetřit, celé pravolevé schéma, a nakonec, kdoví, i potřebu či nepotřebu samotných partají. Ono už teď není pokaždé znát, kdo je kdo; bývalo pravidlem, že levice spíš inklinovala k ideálům multikulturalismu, kdežto pravice byla v tom ohledu zdrženlivější. Dnes se stává, že levicový politik vypustí z úst slova koledující si o nálepku populisty a islamofoba, zatímco pravicová paní kancléřka Merkelová nedávno ujišťovala německou veřejnost, že islámský extremismus nemá nic, ale vůbec nic společného s islámem, to že jen pár šílenců... Jak dlouho ještě může být takové ujišťování politicky únosné... asi než voličstvo začne podstatnější mírou přebíhat od tradičních pravolevých partají k všelijakým populistům a islamofobům. Vzniká takových hnutí v celé Evropě a rapidně sílí, inu, nevyplatilo se milým partajím, že dlouhá léta zametaly narůstající problém islamizace pod koberec, zlehčovaly a narůžovo lakovaly. Přičemž volební výsledky nemusí odpovídat náladám ve společnosti: v nedávném průzkumu veřejného mínění, provedeném německou agenturou Bertelsmann, udalo 57 % dotázaných, že se islámem cítí být ohroženi, 61 % že jej pokládají za neslučitelný s civilizací Západu. To jsou čísla, nad nimiž se nedá jen tak mávnout rukou. Nechtěl bych se dopouštět unáhlených prognóz, nevylučoval bych však, že než se rok s rokem sejde, bude politická mapa Evropy po čertech populistická.

Naskýtá se dvojí otázka: máme-li se z takového vývoje těšit, a bude-li co platný. Co se prvního týče: nedám mnoho na řeči, že naprostá většina muslimů je pokojná, saláfistů, džihádistů a jiných bláznů že je mezi nimi sotva jedno procento. Třeba i je; jedno procento z milionu ale činí 10 000, panečku, to už je docela pěkná armáda bojovníků naší civilizaci z té duše nepřátelských, nemajících vyšší touhy než ji nahradit nějakým tím Islámským státem. A i když všichni hned neběží do Sýrie vycvičit se v podřezávání nevěřících, je jich pořád ještě dost, aby nám připravili perné chvilky. Jsou tady ovšem i... nemyslím ti pokojní a svého si hledící, však i dědečkové dnešních fanatiků byli vesměs pokojní a hleděli si svého, celí šťastní, že se z bídy a zmatků svých domovských zemí dostali do spořádané, blahobytné Evropy. Už jejich potomci druhé a třetí generace se začali domýšlet, že se jim křivdí, že se jim upírají rovné možnosti a příležitosti s příslušníky domácí společnosti – přehlédli, že možnosti a příležitosti nejsou na příděl – a nevidí jiné východisko než nenávistný boj dle příkazů koránu. Ba ne. Můžeme být rádi, že ona mlčící většina mlčí, ale velké naděje do ní nevkládejme. A neslibujme si mnoho ani od muslimských intelektuálů, obracejícím se slovem i písmem proti islámskému; ani oni nestojí na naší straně, jen mají rozhled po světě a vědí, jak nesmírně škodí radikalismus pověsti islámu a snaží se omezit jeho vliv. To je sice povzbudivé, ale zase: je to vychytávání komárů, k vysušení mokřiny kritická kuráž nedosahuje. Ani nemůže, leda by přestali být muslimy..

Pokud se vůbec o někoho můžeme opřít v civilizačním střetu – a vězíme v něm přinejmenším po kolena, tendence stoupající - jsou to ti z muslimů, kteří se vědomě zřekli výbojných, k nepřátelství vyzývajícíh článků své víry. Je jich maličko, ale jsou; a mohou svým zaslepeným souvěrcům účinněji otvírat oči než my z druhé strany sporu. Ti ostatní... no dobře. Nepostaví se proti nám, pakli by současné napětí mělo nabýt ostřejších forem. Ale ani se nepostaví za nás. Dojde-li k nějakému dalšímu Charlie Hebdo, budou se od něj distancovat, nezakročí ale proti džihád kážícím imámům, nebudou vyžadovat uzavření kulturních středisek a mešit, z nichž vycházejí nenávistné výzvy. Měli k tomu už dost příležitostí, kdyby bývali chtěli. Vymněme mhu z očí svých: v civilizačních střetech neudávají takt smírné, přesněji řečeno lhostejné většiny, nýbrž nepočetné, ale radikální menšiny. Tak tomu bylo v jakobínské revoluci, tak tomu bylo v revoluci Leninově a Hitlerově (neumývejme slůvko „revoluce“ z krve a špíny, patří k ní jako ocas k psovi), tak tomu bude v kterémkoli příštím ideologickém zápolení i za věc nejsvatější.

Zbývá odpověď na druhou otázku: bude-li nám změna politické mapy co platná. Bude, dokážeme-li z ní vyvodit – neříkám že správný, takový v historii světa nebyl, není a nebude – ale dejme tomu přijatelný důsledek. Asi opravdu je islám neslučitelný se západní civilizací, jak je o tom přesvědčeno 61 % dotázaných výše zmíněného průzkumu. Je nám to ale málo platné, jednou jsme dovolili, aby se u nás uchytil, a už to nezměníme, všechny řeči o vracení muslimů tam, odkud přišli, jsou dětinské a dokonale marné. Co tedy zbývá... hledat způsoby, jak spolu žít když ne ve vzájemné lásce, aspoň ve vzájemném respektu. Jestli odděleně, každý podle svých tradic a zákonů (říkávalo se takovému způsobu apartheid), nebo spolu promíchaní v jedné multikulturní kaši... sám bych byl spíš pro ten apartheid, ale nechci to téma dál rozvádět, třebaže by bylo jak.

Místo toho nabídnu pozornosti čtenářově takovouto příhodu: uvedla nedávno firma Aldi na trh jakési tekuté mejdlíčko, na lahvičce nápis Tisíc a jedna noc, v pozadí mešita. To se muslimským organizacím hrubě nelíbilo, začaly křičet o urážce islámu, producent se ulekl a mejdlíčka s mešitou honem stáhl z prodeje. To je, řekl bych, nejhorší způsob, jak si v takové situaci počínat: ohnout hřbet, ustoupit, potvrdit muslimům jejich zdání nadřazenosti. Pochopiteně domorodou většinu producentova horlivá úslužnost naštvala a muslimská – zatím – menšina se cítí být na koni, čímž se nůžky civilizačného střetu zase o něco rozevřely. Ne. Můžeme respektovat konkurentovy hodnoty a obyčeje, zároveň mu však ukázat, že také my máme svoje; cítí-li se jimi uražen, že i my bychom se mohli cítit lecčím uraženi, kdybychom byli tak netýkaví; pocit nadřazenosti že muslimům nechceme brát, byť i příliš nechápeme, z čeho jej odvozují; troufáme si však mít, konkrétně a jmenovitě, mnohonásobně víc toho, nač můžeme být hrdí, a kdybychom byli takoví povýšenci, i nadřazení. Neboť věru obtížno je zvát nadřazeností ustrnulost ve století sedmém. A vzdělat se trochu v tom, co evidentně chybí lidem odmítajícím placku CHARLIE HEBDO: ve znalosti svatých písem islámu. Abychom je mohli jeho vyznavačům omáznout tu a tam o nosíky, koukněte, drahouškové: súra ta a ta, verš ten a ten, nic než nesnášenlivost, výzvy k výboji, k pomstám, k zabíjení, k pohrdání nejen nevěřícími, ale i vašimi vlastními ženami... nezdá se vám, že s tím jste drobet pozadu? Že se takové věci hodily do pouštní izolovanosti v počátcích islámu, do tohoto zglobalizovaného světa, v němž vše je propojeno se vším, však naprosto nikoliv? Nevypustíte už jednou z vaší svaté knihy násilnické pasáže, když pro nic jiného, abychom se spolu lépe srovnali na tomto kontinentu? Nevysušíme spolu tu mokřinu, z níž se líhnou komáři pýchy a nenávisti? Ale to by byl, obávám se, příliš dlouhodobý projekt, tolik času nám stále se zrychlující běh dějin nejspíš nedopřeje.

Psáno pro Novy Polygon.



Diskuse


J. Kraus
22:45
19.2.2016

J. Kraus
22:48
19.2.2016

B. Rybák
19:03
19.2.2016

P. Han
18:33
19.2.2016

V. Vaclavik
17:12
19.2.2016

J. Vintr
13:14
19.2.2016

K. Janyška
16:24
19.2.2016

M. Mýval
12:21
19.2.2016

P. Harabaska
10:35
19.2.2016

R. Langer
11:16
19.2.2016

P. Khail
11:18
19.2.2016

J. Vintr
16:31
19.2.2016

S. Pitráková
16:25
19.2.2016

J. Vintr
16:33
19.2.2016

J. Vintr
16:35
19.2.2016

P. Harabaska
9:29
20.2.2016

M. Hoblík
10:23
19.2.2016

M. Valentová
9:56
19.2.2016

K. Křivan
10:00
19.2.2016

P. Kmoníček
15:03
19.2.2016

Z. Žíkovecký
16:39
19.2.2016

P. Lenc
8:38
19.2.2016

P. Khail
11:17
19.2.2016

P. Lenc
13:33
19.2.2016

P. Khail
15:03
19.2.2016

S. Pitráková
16:28
19.2.2016

V. Běhal
8:22
19.2.2016

J. Kavalír
9:09
19.2.2016

K. Křivan
9:31
19.2.2016

M. Dvořák
7:53
19.2.2016

J. Cimbalnik
4:48
19.2.2016

J. Sinnreich
DDT
4:05
19.2.2016

K. Křivan
8:51
19.2.2016

K. Křivan
1:06
19.2.2016

S. Netzer
8:33
19.2.2016

J. Kavalír
9:13
19.2.2016

M. Pernický
12:01
19.2.2016

počet příspěvků: 45, poslední 20.2.2016 09:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.