Vyhrocující se uprchlická krize mocně zalomcovala evropskou politikou, ale zase ne tak moc, aby ji postavila úplně na hlavu. Ukazuje se totiž, že občanská většina, byť i zaujímala kritický až velmi kritický postoj k výše zmíněmému jevu, jen nerada se přiklání k hlasatelům příliš radikálních řešení. Jakž i vidíme: nezvolili Francouzi do úřadu presidentského bouřliváckou paní Le Pen, hotovivší se radikálně zatočit s nekontrolovanou imigrací i k jiným neméně rázným opatřením, nýbrž v tom ohledu mnohem zdrženlivějšího pana Macrona. Opakuje se tak s nevelkým zpožděním a lokálními odchylkami obdobný scénář z království nizozemského: ani tam se neprosadil – či spíš docela slušně prosadil, ne však natolik, aby mu to vyneslo premiérské křeslo – rázný bojovník proti islamizaci své země Geert Wilders. Mnozí z mých čtenářů, s nimiž si tak občas dopisuji, se netajili zklamáním z těch výsledků, sám jim však po bedlivém uvážení nemohu upřít jistou přednost. Jak veškerá zkušenost ukazuje, z hlučně ohlašovaných převratných změn se beztak uskuteční sotva polovina, což by v případě vítězství byl bezpochyby případ jak paní Le Pen, tak pana Wilderse. Jako druzí v pořadí ale mohou zatlačit na vítěze, aby se přiblížil jejich stanovisku až málem k nerozeznání. Jinak řečeno, je v současné situaci velmi užitečné, stojí-li volebnímu vítězi co nejtěsněji za zády ten, kdo mu nedá vrátit se k přiospalé praxi včerejška.

Ještě se ukáže, jak se vyvrbí pan Macron; zatím se k uprchlickému problému vyjádřil pouze v tom smyslu, že bude nutno urychlit zpracovávání žádostí o azyl, ale to už říká víceméně každý. Že se však chtě či nechtě bude muset mnohem víc přiblížit stanoviskům paní Le Pen, než by učinil bez ní, lze očekávat téměř s jistotou: nemůže své kariéry dbalý politik přehlížet názor velkého, ne-li převážného dílu veřejnosti, aby to šeredně neodskákal. Království nizozemské je v tom ohledu o něco napřed, stejně jako je premiér Mark Rutte, na rozdíl od poněkud mlhavého profilu páně Macronova mnohem čitelnější; a nebyl by takový, kdyby se mu na záda netlačil veškerou levicovo-liberální scénou srdečně nesnášený arcipopulista Geert Wilders. Tlačí, zatím ale nevytlačil; to proto, že premiér Rutte, ať rád či nerad, přejal slovník arcipopulisty Wilderse, až málem není znát, který z obou pánů je autorem následujících výroků:

Základy této civilizace, jazyk, ústava, dějiny – to vše náleží nám! provolal pan Rutte na adresu migrantů,hodlajících se usadit v zemi tulipánů a větrných mlýnů... inu, inu. Být to ještě před nemnoha lety, hněv a pohrdání kazatelů multikulturních pravd by ho neminuly. Nedosti na tom:

Uprchlík se musí jednoznačně přihlásit k liberálním svobodám Nizozemska a jeho ústavě; není-li k tomu ochoten, ať odtud zmizí... další uprchlíky už nechceme přijímat... nechť jsou usídleni a zásobeni vším potřebným přímo v krizových územích... No tohle! Populismus v nejčistším provedení, kdyby konečně někdo kompetentní ráčil stanovit, co vlastně to slůvko značí. Když pan Rutte navíc vylil perka tureckému ministrovi, hotovivšímu se agitovat mezi holandskými Turky pro ankarského vládce Erdoğana, měl volební úspěch v kapse. Protože jakým trumfem by ho ještě mohl přebít arcipopulista Wilders, že ano.

Takhle to tedy dopadá v té naší Evropě. Nestane-li se ještě něco, co by ten vývoj zvrátilo – ale nevím, co by to mohlo být –, nepotrvá dlouho a bude to v ní z konce na konec samý populista. Ledaže na někom ten titul ulpí, někoho před ním uchrání vysoké politické postavení, o něž je choulostivo se otírat. Třetí možnost, vyškrtnutí mlhavého a notně pokryteckého slova populismus ze slovníku... no, ne že by byla úplně vyloučená. On už dnes se leckterý politický borec nerad přiznává k tomu, co ještě nedávno s tak povznesenou jistotou vypouštěl z hubičky, dokonce sama kancléřka Angela Merkel značně zredukovala svůj kategorický slovník, jelikož spolkové volby se blíží a kdovíjak by v nich dopadla táhnout do volební vřavy se včerejšími řečmi na rtech.

Ovšem... slova jsou jedna věc, a činy druhá. Mimoto je nejisté, zda by voličský lid udělil svou přízeň politikům, jež má v dobré paměti, jak ještě před nedlouhým časem spílali každému, kdo se v té uprchlické patálii odvážil slova kritiky, do pravičáckých extremistů, ne-li hned fašistů a hnědé pakáže, jako náš rozmilý vicekancléř Sigmar Gabriel. Nemaje křišťálové koule je mi pohled do budoucna odepřen, nicméně bych čekal, že postupem času se řady politiků pročistí. Že budou zvolna a se svěšenýma ušima mizet ti, co tak nekompromisně hájili zájmy přišelců na zájem vlastní země a jejích obyvatel nehledíce, vystřídáni jinými, dospěvšími přece jen k náhledu, že tento nevelký kontinent nemůže ani při nejlepší vůli pojmout všechnu bídu světa, zvlášť když jí v důsledku fenomenálního množení geometrickou řadou přibývá. Ještě jde o to, co bude taková proměna platná a nepřijde-li... kéž by jen pět minut po dvanácté.

Jest Západ obtížen břemenem, jež jiné civilizace neznají: soucitem a slitovností. Což se může zdát divné s ohledem na mravoučné řeči našich nejpřednějších intelektuálních duchů o Západu bezcitném, Západu vykořisťovatelském, Západu hrubě materialistickém, jen peněz a zisku si hledícím... a ono je to naopak. Kdo jiný vypomáhá chudším zemím obrovskými částkami rozvojové pomoci, není-liž pravda. Kdo, byť i s velkým břicha bolením a nevalnou účinností zasáhne silou, terorizuje-li někde svůj lid krvavý tyran. I jiní mají peníze, mnohdy víc než krizemi zmítaný Západ, podat ale pomocnou ruku chudým této planety je nenapadne. I jiní mají zbraně, ba zbrojí jak z řetězu utržení, ale pozvednout je k ochraně utloukaných, toho jsou vzdáleni, to všechno si dobrovolně na hřbet nakládá Západ. Nic mi neříkejte, já vím, dosyta vím, že se při tom dopouští hloupostí a naivit. Dobrou vůli mu však nikdo nemůže upřít, jakkoli vrtáckou.

Spíš se vtírá otázka, není-li té dobré vůle až příliš; nelze totiž přehlédnout, že často, ba skoro pravidelně vyznívá naplano. Jestli Západ nenatlouká všechno a všechny po celém obvodu zemském na své humánní, demokratické a svobodomyslné kopyto; nejsou-li jeho nezdary a blamáže výsledkem toho, že odmítá vzít na vědomí různost mentalit, tradic a vyznávaných hodnot mezi národy a kulturami tohoto světa. Jinak by mohlo být záhadné, proč, k čertu, je rozvojovým zemím už přes půl století pomáháno a pomáháno a ony jsou pořád stejně rozvojové, ne-li ještě rozvojovější. Proč, k témuž čertu, čím usilovněji a svých i beztoho zadlužených pokladnic nešetříce zmíněné národy a kultury zachraňujeme, z kaší jimi samými umíchaných vytahujeme, tím víc se šíří pocit ukřivděnosti, tím víc je námi pohrdáno. Co s tím?

Jakkoli sobecky to zní, asi ubrat z té slitovnosti. Neobdarovávat v jednom kuse nuzné a trpící, ať je to co platné nebo není. Dárcovství má své meze, a má i svou zdánlivě si protiřečící logiku. Obdarujeme-li jednou, dobře. Dvakrát, třikrát. Pak už... pak si obdarovaný na dárečky zvykne. To má dvojí nepříznivý efekt: mizí motivace pomoci sobě sám, obdarovávaný zmalátní, stává se z něj cosi velmi podobného žebrákovi, což věru není právě nejzářnější stav lidského ducha. Co je možná ještě horší, obdarovaný nabude přesvědčení, že má na pravidelný přísun dárečků právo, velice se hněvaje, když přísun vynechá. Dalším postupem se dostavuje, jak svrchu dotčeno, pocit křivdy. Obdarovávaný má dárci za zlé, že mu nedává tolik, aby se mu v zámožnosti vyrovnal; pocit křivdy se nevyhnutelně snoubí se závistí, a od závisti není daleko k nenávisti,. A je-li závistí a nenávistí stižená společnost navíc napojena nezpochybnitelnou ideou islámu, je průšvih, ba megaprůšvih jak naprogramovaný. Pročež opatrně s milosrdenstvím. Může příjemně zahřát dárcovu duši, může se však také obrátit proti němu, než hodinky dějin o čárku popostoupí.

Ale abychom se vrátili k té uprchlické patálii: máme příliš mnoho rozšafných pánů (dam nezapomínaje), kteřížto velice dobře vědí, jak by ten náš svět měl správně vypadat, aniž se obtěžovali rozhlédnout, jaký opravdu je. Nezbytně se tak míjejí se skutečností; neochotni si to přiznat hledají, na koho by mohli svalit vinu za své selhání, a nacházejí u těch, kdož nejsou nakloněni kořit se jejich neomylnému úsudku. Jelikož jejich neomylnosti jaksi chybí věcné argumenty, vypomáhají si nálepkami: Populista. Rasista. Fašistoidní pravičák. Xenofob. Islamofob. Mají se za demokraty nebo se za ně aspoň prohlašují, ale je-li základní podmínkou demokracie svobodná diskuse, zbývá z ní maličko, pokud vůbec něco. Tak to chodí v těch vznešených kruzích, kde se vaří nápoj nepochybné pravdy: ne postavit názor proti názoru, ale ošklíbnout se, bah, s takovými se my nebavíme, nediskutovat, ale připleskávat nálepky. Ještě zbývá trestat vzpurné jedince uvržením do kobek žalářních... no, jak tak pozoruji některé spravedlivou netrpělivostí rudnoucí tváře, leckomu by chuti nechybělo. Naštěstí v Evropě jsou a stále přibývá těch, kdož stojíce premiérům a jiným politickým veličinám za zády tlačí je k vyjádřením, jež by z nich jinak nikdo živou mocí nevypáčil. Zatím jen k vyjádřením; dejž Bůh, aby po nich následovaly i skutky dřív, než bude pozdě.

Hannover, 14. května 2017