28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: O dluhové pasti a evropském superstátu II.

20.12.2012

Oběti na oltář tříhlavé modly

Je-li kdo v úzkých a neví kudy kam, měl by zapřemýšlet, do čeho se mu vůbec, ale pravůbec nechce, protože v tom právě bývá zaklet oříšek spásy. A pravůbec se nechce sáhnout na zoubek modle, zvané sociální stát. Nechce se lidu obecnému, protože by se musel začít starat, což je obtížné a obsahuje kousek rizika; a lid si zvykl žít pohodlně a aspoň zdánlivě bez rizik. Nechce se politickému patriciátu, protože by přišel nejen o tisíce dobře vypolštářovaných židliček, hlavně ale o veliký díl své moci nad společností. Přesto, jinudy cesta nevede. Zkusme tudíž porozjímat, kde a jak by se dalo přistřihnout roucho požíračné modle, aby se veřejné finance vrátily k vyrovnaným rozpočtům a obecný lid opět mohl hleděl k budoucnosti s důvěrou.

Oběti, jichž si žádá nenasytná modla a které převyšují možnosti jakkoli properující ekonomiky, jsou trojího druhu. Společné mají to, že všechny tři jsou nahraditelné soukromou iniciativou jednoho každého občana, upustíme-li od stokrát selhavších dogmat rovnosti a bezrizikovosti. Jako první si jmenujme zdravotní péči. Jsem už příliš obstárlý, než abych mohl začít financovat své doktorování z vlastních zdrojů sám; kdybych však byl na počátku profesní kariéry a směl ukládat těch v přepočtu sedm a půl tisícovky české, nač mě, důchodce, přijde tady v Německu povinné zdravotní pojištění (nedůchodce přiměřeně víc) na běžně zúročený účet, mohl bych marodit, co by hrdlo ráčilo, a ještě bych přenechal úhlednou sumičku svým dědicům. Povíte mi asi, že jsou operace a jiné zákroky, jdoucí do milionů… jistěže. Pro ten případ bych zašel do kterékoliv pojišťovny a dojednal úhradu pojistných nákladů přesahujících, dejme tomu, dvojnásobek mého měsíčního příjmu. I tak bych vyšel mnohem levněji, než mi může zaručit i nejgeniálnější ministr zdravotnictví. A státní kasička, netřeba dodávat, by si vydechla úlevou. Kdo by si nikterak nevydechl, by byly šiky byrokratů živících se ze státně pečovatelského pytlíka; ale snad nejsou osou, kolem níž je povinnen se otáčet vesmír.

Druhým z věčně řešených a nikdy nevyřešených sociálních hlavolamů je otázka důchodů. Neřešitelnost došla tak daleko, že státní orgánové – nejen v království českém – rády nerady připouštějí jakýsi druhý, z vlastní občanovy peněženky financovaný způsob zajištění na stará kolena, opatrně ovšem a jen malým skroječkem pojistného koláče, aby se modle roucho nezkrátilo přespříliš. To, dovoluji si zavěštit, jest a bude starého kozla platné. Je znám způsob, jak převést starobní zajištění z erární péče do osobní celé, od první korunky do poslední, ovšemže ne ouředním výnosem ze dne na den, nýbrž postupným snižováním povinného odvodu a současným zvyšováním plateb na vlastní pojistné konto, až po určité době pečovatelská funkce eráru skončí úplně. Při čtyřprocentním ročním navyšování vlastního podílu by celý proces trval pětadvacet let, právě dost, aby nejstarší generace nezůstala na suchu a přebytečné úřednictvo stačilo najít jiné uplatnění. Že systém musí být nastaven tak, aby ani pojištěnec nemohl nastřádané peníze probendit za luxusní auta a prestižní dovolené a křičet pak – státe, pomoz, ani nemohl šikovný kuliferda pojistné fondy vybrakovat a zmizet s nimi na Bahamy, jak jest obyčejem v jisté nejmenované končině, je snad samozřejmé.

Opět očekávám námitku: nojo, co ale s těmi, kteří žádný příjem nemají nebo jen občasný, takže si na starobním kontu nenaspořili nic nebo příliš málo, než aby z toho mohli být živi? Tím se dostáváme k třetímu kusu sukna, o nějž lze zkrátit roucho sociální modly: k péči o osoby, jež se z různých příčin o sebe postarat buď nemohou, buď ani nechtějí. Na jejich příkladě si také zdokumentujme převrácenost systému věnujícího všechen myslitelný i nemyslitelný zájem těm, kdož společností vytvořené hodnoty konzumují, kdežto o ty, kteří je vytvářejí, se zajímá leda tak berní úřad.

Vzpomínám si na své exulantské začátky: seděl jsem s jinými téhož osudu v uprchlické ubytovně na jakémsi školení, kdež nám zaměstnankyně sociálního úřadu vysvětlovala, jak máme zažádat o příspěvek na ošacení, na otop a mnoho jiných věcí. Povstal jsem tenkrát a volal – ale já nechci váš otop! Nechte si své ošacení! Co potřebuji, je poradit, jak se v téhle zemi hledá práce… kdepak. Pořád by všichni jen sociálně pomáhali. Má-li se Evropa a s ní celý Západ dostat z dluhové pasti, musí postavit problém z hlavy na nohy: starat se nejdřív o vytváření hodnot; pak teprve, jak je spravedlivě, sociálně etc. přerozdělit. Čímž nedoporučuji se vracet k pastouškám a žebrotě na schodech chrámových; kdo se bez vlastního zavinění ocitl v nouzi, je příkazem prosté slušnosti mu pomoci. Kdo do ní upadl z lenosti, lajdáctví, z nechuti se něco upotřebitelného naučit… ani jemu nesmí být upřen příspěvek, ne však za povalování před televizí, nýbrž za práci. I kdyby to mělo být přenášení kamení z jedné hromady na druhou a pak zase zpátky; všechno je lepší, než podporovat příživnickou mentalitu penězi za nic.

No, aspoň jsme - krizi budiž chvála - došli k poznání, že bezmyšlenkovité hromadění dluhů je cesta do pekel, to je povzbudivé. Teď ještě, co s tím dál. Zatím vypadá postup takto: v prvním zděšení začaly evropské vlády šetřit, škudlit, rozpočty proškrtávat, což je sice dosti dobrý způsob, jak snížit, když už ne odstranit dluhové zatížení, také ale jak spolehlivě naštvat onu nemalou část poddaného lidu, již partajní demokracie odnaučila přemýšlet v delších rozmezích než od snídaně k večeři. Tu nadchází hodina těch, kdož říkají – nebojte se, lidičky, žádné šetření a od huby utrhování nebude, jelikož umíme nastarovat růst. To pošetilý občánek rád slyší, i přehazují evropské vlády jedna po druhé kormidlo, aby zachytily tento slibný větřík do svých plachet. Až, pochopitelně, nepřinese tolikrát vyzkoušený růstový zázrak zase nic kromě ještě mohutněji nabobtnavších dluhů a ještě krvavějšího splácení; i nakrkne se oklamaný občánek, chytí se za nos rozhazovační politikové, a započne druhá fáze šetření a škudlení, ledaže z mnohem chatrnějšího základu. A tak dále a tak pořád, hý a hot, hot a hý, až jednou, brblání lidu nedbajíce, začnou demokraté z povolání odstrojovat tříhlavou modlu, protože nic jiného nezbude ani jim, ani jejich poddaným. Neboť takový je člověk, že neopustí pohodlnou, leč falešnou cestu dřív, dokud ho nezavede na kraj záhuby – a doufejme, že jen na kraj.

Autor článku, o němž byla řeč v první části tohoto povídání, ovšem nespatřuje okraj záhuby v dalším a ještě dalším zadlužování evropských zemí, nýbrž ve vyhlídce, že by mohly vzniknout Spojené státy evropské, bude-li jejich sbližování pokračovat stejným tempem dál. K tomu bych měl co podotknout, jakkoli si nemyslím, že dojdu velkého souhlasu. Kdyby mě exilový vítr býval upustil ve Švýcarech, byl bych velmi rozhodně proti začlenění této krásné a bohaté země do jakýchsi Spojených států evropských v obavě, že tak ztratí svůj charakter jediné skutečné – a velmi úsporné - demokracie světa. Rovněž tak, kdybych se býval stal poddaným Jejího britského Veličenstva, neměl bych pravděpodobně mnoho chuti k takovému začlenění, příliš vzácný by mi byl řád, založený nikoli na lejstrech a paragrafech, nýbrž na právu zvykovém, na tisícileté tradici. Vítr mě však upustil v Německu; i nemyslím si, že bych jeho vplynutím do výšezmíněných Spojených států přišel o tak mnoho, stejně jako se nedomnívám, že berlínská byrokracie vyniká obzvláštními kvalitami nad byrokracii bruselskou. Jiná situace by se naskýtala, kdybych byl obyvatelem jedné malé, nikomu příliš důležité, bezbranné, bezcharakterními politiky a politickými kořistníky ovládané země, navíc pokládané jistými pány, jež netřeba jmenovat, za dočasně odcizenou gubernii, jíž jest určeno se vrátit pod ochranu slovanského dubiska, jen co nadejde vhodný čas. Tu by se mi jevila eventualita i těch úplně nejspojenějších států evropských přece jen přijatelnější než izolace v hrdé, avšak dosti vachrlaté suverenitě. Neníť suverenita účel, nýbrž prostředek; je jako prázdný džbán, jejž lze možno naplnit vzácným vínem, také však slivkami; i popatři každý bez nacionalistických klapek na očích, čemu je stav oné nejmenované země blíž.

Apropos suverenita: dočetl jsem se, že členské země EU odevzdaly nebo se chystají odevzdat nemalou část svých pravomocí – je řeč o šedesáti i více procentech – kamsi do Bruselu či do Štrasburku. Což nechci v téhle chvíli komentovat; je mi však s podivem, že německý parlament čítá brusel nebrusel stále týchž 598 poslanců a český, tuším, 200; Německá republika si vydržuje šestnáct spolkových zemí s jejich rozkošatělými vládami a parlamenty, a Republika česká, Prahu v to nepočítaje, třináctero krajů a toliktéž hejtmanů, o drobnější havěti nemluvě. Započal jsem tento dvojčlánek potřebou šetřit, a jí také skončím: což kdyby oba jmenované státy – k ostatním pětadvaceti nemám takový vztah - oklestily svou administrativu aspoň o tolik, jaký díl pravomocí předaly nadnárodním orgánům zatím ještě ne úplně spojených Států evropských? Hned by se panu Kalouskovi ulevilo o pěkných pár miliard, nemyslíte? Zdroje jsou, jen se neostýchat a sáhnout do nich!

S tím přeji váženému čtenáři co možná pokojné Vánoce.

Hannover, 16. prosince 2012