Uzavíráme postupně svou historii teritoriálního národního státu. Vstupujeme do společenství hodnot, které sdílíme s dalšími Evropany, které jsou civilizační nebo kulturní a které jsou dnes významnější než ohraničené „národní území“. Opouštíme princip územní nedělitelnosti a otevíráme se sdílení našeho území s jinými evropskými národy, institucemi i organizacemi

Je to ale totéž, jako když jsme rezignovali na Československo a jeho celistvost, suverenitu a území? Nikoli. Dnes zůstanou Slováci v českých zemích Slováky a nemusejí dělat těžkou volbu o státním znaku na svém pasu. Proč ale to, co činíme, a činíme jako naplnění členství v Unii, nedokáží udělat Srbové s Kosovem a raději hrozí odmítnutím asociace s Unií? Jsme jiní lidé? Jsme z jiného světa? Má způsob, jak žijeme a v co věříme, větší hodnotu, než kde žijeme? Přestává platit pověstné národní „Opustíš-li mne …“? A nezačne platit o naší české vlasti: Zahynula, protože jsme ji opustili?

Co by asi dnešnímu kroku řekli naši dědové, kteří na československých hranicích leželi v roce 1938 a kulometnými střílnami vyhlíželi německý útok? Museli kapitulovat a odejít bez výstřelu. A co by řekli ti, kteří pak bojovali od Dunquerqe přes Tobruk až po Karpaty, aby mohli znovu vztyčit hraniční kameny s naším státním znakem, aby krátce na to znovu šli do lágrů, exilu nebo potupně stříleli na své spoluobčany, kteří chtěli za ostnatý drát za svobodou a evropskými hodnotami? Kolik lidí pro tuto hranici ztratilo život a kolika lidem tato hranice život zničila nebo vzala jeho smysl? Jak oni by dnes viděli krok, kterým nakonec české hranice a jejich ochranu opouštíme a vzdáváme se jich?

Osobně mne vlastně nemrzí ztráta hranic, ale ztráta potěšení přes ně svobodně tam i zpět cestovat. Několikrát v životě jsem překračoval komunistickou hranici. Vždy to byly nervy, stres a těžké dilema při návratu, zda udělat osudový krok a zůstat ve svobodném světě. Myslím, že toto museli prožívat i komunisté a nikomu se tyto existenciální otázky nevyhnuly. A kdo se rozhodl k návratu, žil uvnitř hranic husákovského lágru ze své vůle. Toto je hluboká dodnes zcela nepřekonaná hranice mezi exilem a těmi, kdo zůstali. Naše hranice byly hlubší než polské nebo maďarské, měly více okupační nebo kolaborační obsah.

21. prosincem 2007 je toto všechno pryč, v mizejícím absurdistánu komunistických let, i v nedávných debatách, zda nepozbudeme či nerozmělníme svou národní identitu, když nebude vlast ohraničena a zajištěna celníkem, kterému ale stejně pod rukama utekly privatizační miliardy i peníze z podvodných topných olejů. Hranice spíše vymezila prostor, kde jsme si privatizovali podle svých „národních“ představ a „svého“ práva, a ono to podle toho i dopadlo.

Naši identitu ale více tvoří dědictví po těch, kdo usilovali, aby hranice českých zemí nebo Československa chránili demokratické a svobodné poměry, tak trochu bez ohledu na to, jakou měli právě na sobě uniformu nebo politický dres. Naopak zapomenuti budou ti, kdo v hranicích viděli hlavní smysl uzavření a izolace svých občanů a komunistických poměrů nebo provinčního národního privatizačního státu. Těžko si dnes představit otřes, který by nás mohl vrátit zpět a donutit znovu natahovat ostnatý drát a stavět strážní věže. Geopolitické různice v Evropě, díky kterým se zde válčilo po více než dva tisíce let s miliony zabitých ještě před pár desetiletími, vybledly a proměnily se ve společné nebo příbuzné hodnoty, které nám umožňují bezpečně žít na sjednoceném území.

Tento proces ale nevznikl kdesi v betlémském ráji a pod šťastnou hvězdou a z vyšší moci. Proráželo ho několik málo myslitelů a politiků v poválečné rozvrácené Evropě ohrožované komunismem zvenku i zevnitř, v hospodářských podmínkách, kdy každý více myslel na sebe, na svůj vlastní prospěch a přežití než na druhé. Spojená a společná Evropa představovala od počátku intelektuální a politickou vizi, která se prosazovala v usilovném přemýšlení proti proudu převládajících poměrů, v intelektuální reflexi a nové politice evropských poválečných zkušeností. Myšlenka společenství nebyla populární a nebyla sexy. Teprve dnes, kdy nese plody, umožňuje populární i populistická gesta. Kritiků neubylo, ale přibylo černých pasažérů.

Nicméně, i s naším završením členství v Unii něco končí a něco začíná. Již delší dobu nepatříme k těm, kdo musí ze své vlasti utíkat. Lidé z jiných zemí se u nás usídlují. A nemusí to být jen Evropané. Narůstají počty Asijců, v posledních letech i Rusů, kteří u nás „parkují“ své rodiny i peníze před nedemokratickým autoritativním režimem doma. Přicházejí a budou přicházet i další. Jsme asi na třetině běžné evropské úrovně imigrace. Přesto ale je cítit nadvláda českého kulturního živlu. I cizinci vědí, že základem jejich zdomácnění je čeština, láska k pivu, ke knedlíkům a vepřovému se zelím, doslova i přeneseně. V tom jsme zůstali v dobrém smyslu provinční a sami sebou. A až srovnáme deficit cizích jazyků a univerzitního vzdělání, půjde to i s češtinou lépe.

Eliminace našich dnešních hranic neznamená, že hranice nebudou. Naše nové hranice vedou dnes přibližně po lince evropských civilizačních hodnot: slovenskými Karpaty, v Pobaltí, ale i mořskými vodami okolo Španělska nebo Malty, kudy do Evropy míří tisíce Afričanů prchajících před degenerujícími poměry zkorumpovaných režimů doma. Odstraněním budky na Rozvadově jsme posunuli své hranice ke Kypru i ke Kaliningradu. Na zajištění těchto hranic se budeme muset přímo či nepřímo podílet. Na stabilitě, bezpečnosti a prosperitě za těmito hranicemi bude záviset naše vlastní prosperita a bezpečnost v Evropě i v českých zemích.

Málokdy je tak jasně vidět přímá úměra mezi naší bezpečností a stabilitou, a vahou a mocí Unie, do které se evropské země sdružily. Oč silnější a bezpečnější Unie, o to silnější a bezpečnější české země. A kdo tvrdí opak, měl by udělat výlet třeba do slovenských Karpat. Ano, Slovensko dnes nese větší břemeno ochrany unijních hranic než my. Výzvou naší nové hranici je i bezpečnostní pressing Ruska na baltské země.

Mnohokrát jsme v historii opevňovali své hranice a pak museli čekat na rozhodnutí druhých a mocných, jak v Mnichově, tak v Jaltě nebo během kubánské krize. Dnes, když své národní hranice „opouštíme“ co do jejich silové ochrany, by právě nám mělo záležet, aby si Evropa vybudovala vlastní obranu, aby měla svou autonomní vojenskou sílu a my byli její aktivní a respektovanou součástí. Naši vojáci budou sloužit a možná i bojovat daleko za hranicemi, které dnes získáváme, na moři či na souši. Budou mít společné evropské velení a třeba i uniformy. Již nikdy by ale neměli bojovat ve jménu státu, který západ nezná. Od dnešních dnů jsme i my územní součástí demokratického Západu.

Chci věřit, že s tím by souhlasili i ti naši předci, kteří před téměř sedmdesáti lety bez boje a v pokoření vyklidili obrannou linii našich hranic. I jejich zkušenost byla potřebná k tomu, abychom dokázali udělat a ocenit historický krok, který dnes jaksi mimochodem a samozřejmě činíme. Není to jen zvýšení komfortu cestování, je to krok kamsi daleko dál.

Pro ČRo 6 a blog Aktuálně.cz