Euroskeptici prý šíří bludy. Je to stará písnička eurofilů. Můžete stále citovat konkrétní ustanovení konkrétních právních aktů EU, které pravdivost údajných „bludů“ spíše potvrzují, můžete vysvětlovat, můžete porovnávat, ale je to marný, je to marný, je to marný.

Povstávají nové generace rádoby „demytyzátorů“, snad ještě suverénnějších než generace starší. Zářnou ukázkou je datažurnál Pavla Cypricha „Zakázané hranolky, migrace i máslo.“ Nešiřte bludy. Podívejte se na jasná fakta o našem členství v EU“ (SeznamZpravy.cz, 15.7.2018). Pro Cyprichovu generaci je typické, že důležité nejsou znalosti, ale „vlastní názor“ a výrazné sebevědomí. Nakolik je celá reportáž natočena „jiným pohledem. Pouze na základě faktů, čísel a dat. S chladnou hlavou a bez výkřiků,“ jak uvádí doprovodný text, je poměrně zřejmé: jediným „expertem“, který v pořadu vystupuje, je eurolobbista a bývalý vyjednavač podmínek našeho vstupu Pavel Telička. Pojďme tedy raději k oněm faktům.

Dotace: charita, nebo investice?

Cyprich uvádí, že od vstupu do EU jsme ke konci roku 2017 přijali dvanáct set miliard korun, tedy „v podstatě jeden celý roční rozpočet“. Sám doplňuje, že za stejnou dobu jsme do Bruselu poslali téměř 516 miliard. Čistý zisk je tedy zhruba 700 miliard Kč. Průměrné roční výdaje rozpočtu ČR za toto období dosahovaly přibližně 1 128 mld. Kč. Čistý roční zisk z eurofondů činil průměrně zhruba 50 mld. Kč, to znamená něco přes čtyři procenta výdajů státního rozpočtu. To již nezní tak fantasticky jako „jeden celý roční rozpočet“, že ne? Přitom necháváme stranou velmi diskutabilní otázku nákladů členství, nákladů alokace dotací a spolufinancování eurodotací či odtoku kapitálových příjmů z investic zahraničních vlastníků.

Dle francouzského ekonoma Thomase Pikettyho dosáhl v letech 2010-2016 průměrný roční čistý příliv transferů z EU do Česka 1,9 % HDP. Naopak odtok výnosů z vlastnictví (dividendy apod.) dosáhl ve stejném období průměrně 7,6 % HDP za rok. Že jde o nesrovnatelné ukazatele? Ale kdeže! Při provázanosti velkých unijních investorů s institucemi EU např. prostřednictvím „Evropského kulatého stolu“ a účelové tvorbě eurolegislativy jde o dvě strany téže mince. EU do nás investuje jako do své državy. Což je pragmatické, nikoli však originální. Pro byznys firem ze zemí, jejichž daňoví poplatníci se střádají na naše eurodotace, jsme výrazně ziskoví již nyní. Co teprve v delším časovém horizontu, kdy se pravděpodobně brzy staneme čistými plátci i v rámci eurofondů.

„Přímých nařízení“ je více než směrnic

V oblasti právních aktů EU a Česka autor přejímá do značné míry formulace datového analytika Kamila Gregora. Ve snaze zpochybnit skutečnost, že nám EU „něco nařizuje“, Cyprich triumfuje: „Máloco je přímé nařízení... zákony většinou jen určují hlavní body požadovaných změn a národní vlády a parlamenty si je můžou přizpůsobovat dle sebe.“ Tak čistě fakticky, pane Cyprichu a pane Gregore: právních aktů typu „nařízení“, které je přímo vykonatelné bez implementace národním parlamentem, a jde tedy fakticky o federální zákon, je v posledních letech vydáno řádově několik set ročně - pravda, včetně prováděcích nařízení. To je úspěch, dříve se to blížilo tisícovce. V obou případech počítáme jen základní, nikoli pozměňovací akty. A jak je to s těmi „zákony, které si mohou národní vlády a parlamenty přizpůsobovat“?

Cyprich má evidentně totální zmatek v terminologii unijního práva. Proto v této formulaci špatně citoval původního autora, Kamila Gregora, který měl alespoň formulačně výrok s přivřením očí přijatelný. Oněmi údajně přizpůsobitelnými normami jsou myšleny zřejmě tzv. „směrnice“. Ve skutečnosti jich je dlouhodobě méně než nařízení, nikoli naopak. Ani směrnice si ovšem členské státy věcně „přizpůsobovat“ nemohou. Článek 288 Smlouvy o fungování EU říká jasně: „Je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.“ Národní vlády si tedy určují pouze způsob implementace (nový zákon, novela zákona...). Cíle, tedy právní materie neboli faktický obsah práva, měnit samozřejmě nemohou. Proto národní zákony, implementující unijní směrnice, logicky přejímají textaci ustanovení přímo ze směrnic.

Je zdrojem většiny regulací Brusel?

Dokonalé zmatení euroskeptického nepřítele však Cyprich dosáhl dalším triumfálním dodatkem, že „...(se navíc) podle výpočtů datového analytika a politologa Kamila Gregora ukazuje, že od roku 2002, kdy se tyto normy začaly přijímat, tvoří tzv. euronávrhy asi třetinu všech návrhů zákonů.“ Gregor nepoměřuje legislativu povinně přijatou z EU s legislativou vzniklou v Česku. Poměřuje legislativní návrhy. Zatímco tedy mezi euronormy počítá jen vládní implementační návrhy, které jsou přijaty povinně (byť třeba po určité drobné změně), mezi originální české normy počítá všechny možné návrhy předložené (nikoli ovšem vždy přijaté) poslanci či senátory. Kamil Gregor, pracující pro server Hlidacipes.org, tak kromě tvrzení o „většině“ euronorem, které si lze přizpůsobovat, přináší další informaci, která je přinejmenším matoucí. Jakpak byste dopadl v hodnocení svých výroků, pane Gregore? Kolik pravdy, kolik nepravdy, kolik matení? Pro ty, kdo chtějí relevantní informace, lze citovat německé spolkové ministerstvo spravedlnosti a jeho několika let starý nález, že 84 % nových regulací vzniká v Bruselu, jen 16 % v Berlíně. Formulačními chytáky na tom nic nezmění ani pan Cyprich, ani pan Gregor.

V rovině nechtěné komedie zůstal pořad i tvrzením, že počet zaměstnanců Unie se v posledních pěti letech snížil o pět procent. Bruselské instituce totiž slíbily v roce 2013, že do roku 2018 takto své stavy opravdu sníží. Výsledkem je splnění cíle... ovšem poněkud „bruselsky“. Zatímco počet obsazených míst v hlavních institucích se snížil, v decentralizovaných a výkonných agenturách se mírně zvýšil - stejně jako u pozic „na smlouvu“. Ve výsledku tedy pro unijní instituce pracoval mírně vyšší počet lidí, než před pěti lety.

Exceluje však i pan Telička. Zvláště když si stěžuje, proč v Evropském parlamentu nezazní projev českého prezidenta nebo premiéra. Vážně si pan europoslanec nepamatuje, že prezident Klaus se o projev snažil? Reakcí europoslanců na kritickou, avšak věcnou a samozřejmě korektní řeč byl pískot, odchody ze sálu, zkrátka chování jak v pavilonu opic. Projev v Europarlamentu musí být jen chválící, snad s trochou té „konstruktivní kritiky“ známé z normalizace. Tu i kovaný komunista připouští. Běda, když se řekne něco skutečně relevantního.

Za okurky rovnější

Falešný demýtyzátor Cyprich nevynechal ani tradiční téma všech zavádějících „bořičů euromýtů“ - banány, okurky a spol. S ekšpertní jednoznačností oznámil: „Okurky nikdy žádná omezení neměly.“ Jako odpověď na toto „demýtyzační“ tvrzení zmiňme bývalé „nařízení EK č. 1677/88, kterým se stanoví normy jakosti pro okurky“. Obsahuje definici minimálních požadavků, ale i standardů pro jednotlivé, euro-unifikované třídy jakosti. Pro kategorii „výběr“ krom jiného výslovně uvádí: „Musí... být dobře tvarované a téměř rovné (maximální výška oblouku: 10 mm na 10 cm délky okurky).“ Pravda, do třetí jakosti by se víceméně dostaly téměř(!) jakékoli okurky. Cyprichova „žádná omezení“ jsou však fakticky nepravdou.

A banány? Jistě, „o úhlu zakřivění“ skutečně „nikdy řeč nebyla“. Je ale snad méně tragikomické, když nařízení č. 2257/94 obsahovalo podrobnou regulaci délky a tloušťky banánů? „Banány musí dosahovat délky nejméně 14 cm a stupně plnosti nejméně 27 mm.“ A aby bylo jasno, jak správně měřit:
„Velikost je dána:
- délkou plodu vyjádřenou v centimetrech a měřenou po vyklenuté straně z místa, z něhož vyrůstá řapík z koruny, až k vrcholu plodu,
- stupněm plnosti plodu, tj. tloušťkou plodu vyjádřenou v milimetrech, měřenou uprostřed plodu na příčném řezu mezi dvěma bočními stranami kolmo na podélnou osu.“

Unijní měřiči banánů aspoň už mají jasno. Mimochodem, přestože nařízení č. 2257/94 bylo zrušeno, výše uvedené požadavky a formulace byly přejaty do platného prováděcího nařízení Komise č. 1333/2011.

Když poslanec Klaus napíše úvahu o českých vojácích v Afghánistánu a na jejím konci uvede nevýznamnou informaci o nulovém počtu tureckých vojáků na afghánském bojišti, hned se zaplní sociální sítě triumfálními výroky o tom, že Turků je tam 506 (což je v poměru k velikosti turecké armády mimochodem číslo opravdu blízké spíše nule). Když sebevědomý eurosvazák kádruje euroskeptiky ve věcech, kterým evidentně nerozumí (v tom lepším případě), je ticho po pěšině. Kde jsou ti, kdo v případě Klausova článku volali po „factcheckingu“? Proč na Cyprichův zcela zmatený pořad a text nereagovali stejným voláním po pravdě?

To jsou otázky doby. Otázky za sto bodů.

Autor je konzervativní publicista