Vystoupení prezidentova poradce Payna v ČT24 odkrylo další argumentační profil zastánců objektivistického posuzování války v Gruzii. Payne jen tak mimochodem prohlásil, že se Rusko chová jako velmoc (rozuměj stát, kterému je vše dovoleno a pro který neplatí mezinárodní právo). Opět argumentoval Kosovem, když řekl, že sebeurčení národů končí tím, pokud již určitý národ svůj stát má (Albánie) a vznik dalšího státu stejného národa je zhoubné. Neustálé pokusy srovnávat Kosovo a způsob řešení kosovské krize se současnou situací v Gruzii je zřejmé.

Rusko, zřetelný agresor a okupant cizího území, mohlo a mělo pro své krajánky v Jižní Osetii a Abcházii udělat podle mezinárodního práva mnohem víc. Nic Rusku nebránilo problém těchto regionů v mezinárodně uznaných hranicích Gruzie diskutovat na mezinárodních fórech, OSN počínaje a OBSE konče. Žádnou konferenci na toto téma však ruská diplomacie nejen že nepřipravovala, ale vůbec ani nechtěla. Putinovské Rusko už zase považuje demokracii za „žvanírnu“, v níž se vše vleče hlemýždím tempem. Mnohaletá jednání jako mezi Srby a Albánci v případě Kosova ve Vídni se Rusku nehodila. Záruky, že by taková konference dopadla tak, že by se gruzínské provincie připojily s laskavým svolením Ruska k matce Rusi, nebyly. A tak se použil recept „Blitzkriegu“ a postavení světového společenství před hotovou věc.

Prezident Klaus nabádá k tomu, abychom rozlišovali mezi bývalým SSSR a dnešním Ruskem. Argumentuje, že na komunismus doplatil nejvíce ze všeho ruský národ, který byl Leninem a potom Stalinem třídně decimován. Po tyranech Leninovi a Stalinovi sice přišel „reformátor“ Chruščov a po něm „normalizátor“ Brežněv, diktatura v SSSR ale nabyla pouze jiného, sofistikovanějšího rázu. Zavírání politických odpůrců do blázinců již fungovalo i za Stalina, ale jako menšinový represivní prostředek. Většinovým prostředkem byla kulka a gulag. Rusové, kteří vystoupili na obranu Československa v srpnu 1968 na Rudém náměstí, byli jako psychicky nemocní označeni také, strávili řadu let v sovětských léčebnách a byli nuceni brát psychofarmaka. Dnešní Rusko jde v těchto stopách, když představitele Gruzie Saakašviliho hodnotí jako duševně nemocného jenom proto, že se postavil proti ruské politice. V čem je tedy ten zásadní rozdíl mezi Ruskem a bývalým SSSR?

Je dobře, že si představitelé velkých evropských států jako Velká Británie, Francie a Německo uvědomují, že Rusko v konfliktu v Gruzii překročilo všechny psané i nepsané meze současného mezinárodního práva. Podobně jako Rusko bychom se neměli bát vypuknutí nové studené války mezi Západem a Ruskem. Ruské provokace nelze brát na lehkou váhu. Rusko je největším státem světa s armádou, která by dokázala převálcovat Evropu svými tanky během několika týdnů. Evropské armády bez ochrany a pomoci z USA neznamenají prostě pro Rusko žádný problém. Liknavost Evropy v otázkách rozpočtů na své armády je známá. Evropské státy navíc nechtějí ve své většině efektivně vojensky pomáhat v ohniscích světových konfliktů. Vojáci těchto států nechtějí v těchto konfliktech umírat a rebelují (například naši piloti vrtulníků nasazovaných do Afghánistánu). Evropa musí zvýšit náklady na svou obranu a to i v době, která není z ekonomického pohledu růžová.

Ruská invaze do Gruzie může vést k tomu, že si státy NATO uvědomí realitu, před kterou zavíraly oči. Zásadní investice by však kromě do armády měly směřovat do úspor spotřeby energií, využívání alternativních zdrojů energií a přehodnocení všech projektů, které jako hlavního dodavatele energie pro Evropu předpokládají Rusko. Je zřejmé, že Rusko nepřijímá západní demokratické standardy, ale naopak. Usiluje o export svých politických metod za své současné hranice. Rozšíření NATO o Ukrajinu, to je minimum, kterého musí NATO dosáhnout. Takto jsou totiž po ruské invazi do Gruzie vrženy kostky.