Svým oslabením platí Merkelová daň za potlačení kritiky a oponentury ve společnosti

Slova, že skutečným vítězem voleb je Alternativa pro Německo, zní provokativně, ale dost na nich je. Hodnotíme-li úspěch podle získaných hlasů, pak 12,5 procenta pro AfD není nic, co by pohnulo dějinami. Následuje-li takový výsledek po éře velkých koalic, člověk by čekal i vyšší zisk.

Ale hodnotíme-li úspěch tím, jak se dosud nemyslitelné stává realitou, AfD je největším hybatelem voleb v zemi kancléřky Merkelové. Je to prosté konstatování skutečnosti, která sama o sobě není děsivá. Zajímavější jsou příčiny, jež k ní vedly. Problém Německa spočívá mimo jiné v tomto: „dosud nemyslitelné“ znamenalo, že hlavní společenský proud si na to prostě zakázal myslet a teď se diví.

Rozhodovat musí jen soud

Hledáme-li společného jmenovatele reakcí, narážíme na slovo překvapivý: AfD prý překvapivě uspěla. Jaké překvapení? Překvapení to je jen pro ty, kdo nesledovali jiná média než vysloveně státotvorná. Pro ty, kdo vytěsnili zemské volby (právě před rokem dosáhla AfD v Sasku-Anhaltsku 24 procent). A pro ty, kdo si tak zvykli na Německo coby „světlo národům“, že veškerou kritiku nálepkují jako útok na dobro, na stát, na „světlé Německo“, jak říkal bývalý prezident Joachim Gauck.

Ilustrativní ukázku nabízí úvod komentáře na webu Spiegel Online hned z nedělního večera: „Vstup AfD do Spolkového sněmu není normální – je útokem na naši liberální demokracii.“ Jistě, je to věta z jednoho komentáře. Ale kdo Německo sleduje, ví, že reprezentuje dost silný hlas společnosti i politiky. Hlas, který právě v těchto volbách oslabil.

Ta věta dobře ilustruje poměry uplynulých dvou let. Fakt, že Německo se stalo humanitárním „majákem národům“, byl tak důležitý, že nutkal veškerou kritiku převádět do roviny nepřátelství, ba nenávisti. Zaklíná-li se někdo liberální demokracií, očekáváme důraz na pravidla, zákony a ústavu. Ale tady se za útok na liberální demokracii vydává už samotný výsledek svobodných voleb – prostý fakt, že AfD uspěla a vstupuje do Spolkového sněmu. To je podstatné a výstražné.

Aby nevznikla mýlka, AfD je skutečně riziková parta. Kdo v ní vidí spásu a budoucnost Německa, ba Evropy (podobně jako v Trumpovi spásu Ameriky), zapomíná, že AfD sdružuje obskurní postavy. Že Bernd Pachal, místopředseda AfD v berlínském Marzahnu, pronesl, že Reinhard Heydrich „správně nastavil výhybky“. Takže důvody k ostražitosti jsou. Ale o tom, zda je AfD přijatelná pro politickou soutěž, musí rozhodovat soud, nikoliv nálepkování nenávistí. Nebo to není pro liberální demokracii podstatné?

Problém není v tom, že německé společenské elity, vláda i média potlačují nenávist. Problém ale nastává tehdy, když se do kolonky nenávist klade vše, co se nehodí, včetně kritiky a jindy běžných jazykových prostředků, jako je nadsázka, humor, ironie či metafora. Pak se zapomíná na základní body liberální demokracie. Na to, že svobodu neměříme svobodou toho, co se nám líbí (to je přece fandění), nýbrž svobodou toho, co se nám nelíbí.

Když osvěta nahradila kritiku

Na amerických univerzitách bují ideologie chránící pokrokáře před konfrontací s názory, které jsou jim nepříjemné či pouze jiné. Proto vznikají safe spaces – bezpečné prostory, zajišťující, že člověk zůstane izolován v bublině názorů, jež jsou mu blízké. A Německo posledních dvou let připomínalo safe space v celospolečenském měřítku.

V červenci byla publikována akademická analýza médií a jejich sepětí s politikou vlády po otevření hranic v létě 2015. Dospěla k těmto závěrům: Velké listy Německa se změnily v brožury lidové osvěty. Žurnalistika nekontroluje konání politiků, ale myšlení občanů. Místo aby pěstovala otevřený diskurz, udusila ho. Zemi postihl výpadek publicistiky, který nebezpečně rozdělil společnost. Obavy, aby člověk nepůsobil morálně špatně, plodily „spirálu mlčení“.

Týden před volbami promluvil na zasedání Svazu německých vydavatelů novin Mathias Döpfner, šéf tiskového koncernu Axel Springer. To není fanoušek AfD, ale kovaný konzervativec a kmenový volič CDU. Leč i on se opřel do selhání vládních, společenských a mediálních elit: pokud je v Lipsku znásilněna žena při joggingu a tiskový mluvčí policie řekne, že lépe je běhat ve dvou, podle Döpfnera je to rezignace na právní stát.

Kdyby to řekl někdo loni, dozvěděl by se, že šíří nenávist. Letos se společenská stavidla uvolnila, ale pozdě. Dost Němců pokládá slovo nenávist za bezobsažnou nálepku, jež má jen zostudit kritiku. Za něco, co si u nás lidé spojují s Husákovou normalizací, jež takto nálepkovala disidenty: dělají to z nenávisti k socialistickému zřízení. Pamatujete?

I proto nedělní volby přinesly úspěch AfD. Stále více občanů nechce, aby se z Německa stal jeden velký safe space pro nositele jedině správných názorů.

LN, 26.9.2017