Německý ústavní soud po dlouhém letním přemítaní potvrdil, opět post factum, smlouvu a legalitu německé účasti v druhém eurovalu (ESM), ovšem za podmínek, které budou opět až příště (!) kompatibilní s nadřazenou rolí Bundestagu. Nebylo to poprvé (Lisabonská smlouva, Fiskální pakt, pomoc Řecku), kdy měli soudci v Karlsruhe na bedrech nelogickou a vpodstatě neřešitelnou politickou úlohu: Vládou podepsanou a ratifikovanou smlouvu dodatečně uznat, ale zároveň ji rozpitvat na jednotlivé problematické části a podřidit ji takové interpretaci, aby nepůsobila v budoucnu jako ústavně nepřijatelný precedens. Němci tomu začali říkat "Ja, aber".

Soudci mají v podstatě zoufalý úkol zabránit alespoň přímým německým dotacím a mohou tak učinit pouze posílením zákonodárného sboru, trvat na přísně demokratickém provozu Bundestagu. Jinými slovy stát se může postupně vzdávat své suverenity, ale za předpokladu opravdu suverénního rozhodování poslanců. Jsou snad nesvéprávní? Proč na rozdíl od ostatních zemí eurozóny mají Němci takový problém s ústavou?

Nepochybně je německý poválečný vztah ke konstituci (po katastrofě) mnohem silnější, než je tomu v jižních státech Evropy. Nepochybně je i německé myšlení velmi rigorózní a formalistické. Ale řečeno natvrdo, jde teď o velké peníze a riziko. Německo už nyní garantuje půjčky ve výši 60 % HDP, ekonomika zpomaluje, důchodci chudnou (stálé téma médií) a veřejnost se na rozdíl od poslanců začíná bouřit. Nejde už jen o pár stěžovatelů profesorů ekonomie a poslance CSU Petra Gauweilera. Levicovou žádost o ústavní rozklad (Mehr Demokratie) podepsalo 37 000 občanů. Podle všech průzkumů zhruba 54 % sice uznává kancléřčinu politiku tvrdých podmínek na dlužníky (jako by tohle byl strukturální problém eura), ale vůbec nesouhlasí s další pomocí postiženým státům a ze součinnosti eurovalu a Evropské centrální banky (ECB) má přímo děs – vidí zde riziko neomezených garancí nebo hrůzné inflace.

Soud proto rozhodl, že německých 190 miliard eur v ESM je limit, ačkoli smlouva nic takového nestimuluje, a chce, aby eventuelnímu navýšení fondu předcházely předběžné a vyčerpávající informace od německého zástupce federálním poslancům. Už nikdy žádná povinnost mlčet. Čili Bundestag měl o všem rozhodovat předem (a ne po podepsání smlouvy) a také za řádných ústavních podmínek demokracie. Mezi řádky prosvítá ústavní odpověď na problém legitimity, který se z nedemokratických institucí Evropské unie přestěhoval do německého parlamentu. V Německu totiž během eurokrize zavládl diktát exekutivy. Kancléřka vyjednává v předstihu s hlavami států a komisaři. Vše v utajení a zákonodárci se žádné předběžné diskuse a rozhodování neúčastní. V Bundestagu vytvořila vláda speciální devítičlennou komisi, převodovou páku na poslance, a hlasuje se až po mezinárodní dohodě. "Poslanci vůbec nemají ponětí, o co jde, vládu přestali kontrolovat a vláda se jim nezodpovídá. Kdo hlasuje proti, je zrádce, což popírá princip parlamentní demokracie" (Der Spiegel). Jistě, kde není vážná legitimní opozice a diskuse, která rozhoduje, není ani demokracie. Když se politika integrace stane článkem víry, tak jako v europarlamentu, je opozice v roli disidentů.

O peníze jde ovšem v politice na prvním místě, a tak soud rozhodl, že v případě vážných pochybností, jež "nebudou věrohodně a uspokojivě vyvráceny, nebude Německo smlouvou vázáno v celé šíři a je nezbytné, aby takový dodatek byl formálně vyjádřen". Jinak řečeno, Bundestag by měl v budoucnosti rozhodovat tak, aby se v případě porušení smlouvy (dlužníky) mohlo Německo legálně vyvázat.

Největší zakopaný pes německých pochybností a obav se však týká propojení ESM a ECB. Nadšené ovace europarlamentu nad vytvořením permanentního neomezeného fondu, de facto prvního kroku k fiskální unii, by byly možná méně nadšené, kdyby poslanci četli výrok soudu, který výslovně zakazuje, aby "euroval mohl pověřit ECB protiústávním financováním států", jak navrhl její šéf Mario Draghi, nebo si dokonce směl od banky půjčovat. Euroval omezený emisemi na kapitálových trzích bude mít přece jen o něco sníženou účinost. Jisté je jedno, takový záchranný fond na Španělsko a Itálii stačit nebude.

Těžko říct, co bude. Ústavní soud nemůže německé poválečné dilema řešit. Už od války přísahají Němci na suveréní demokracii doma i na Spojené státy evropské, chtějí společnou měnu, ale nikoli společné závazky a dluhy. Eurokrize demokracii poškodila a ta nadnárodní (smluvní), dá-li se tak nazvat, se už i Němcům začíná jevit poněkud utopická a nebezpečná. V Německu se dvacet let po sjednocení rodí národní stát. A žádný soudní dvůr nemůže nahradit Primat der Politik.

Psáno pro Týždeň