Eurokomisař pro rozšíření Štefan Fülle na konferenci k východnímu partnerství EU v Praze prohlásil, že Evropa v současnosti prožívá největší krizi od roku 1945. S tím více méně souhlasím. Jen je potřeba dodat, že příčiny této krize spočívají mimo jiné i v evropské bezpečnostní politice, nízkým nákladům Evropy na armády a i nechutí Evropanů vzdát se svých zajetých kolejí pohodlí a sociálních standardů na úkor lepší obrany.

Evropská společnost je navíc současnou ukrajinskou krizí vážným způsobem postižena. Stačí jen letmo pohlédnout na "diskuse" k článkům o Ukrajině, abychom pochopili, jak hlubokou nechápavost velmi početná část české populace stranící Rusku projevuje. A nejsou to jenom lidé názorově orientovaní na komunistickou stranu. Velmi početná proruská skupina se rekrutuje z řad těch, co nenávidí USA a současnou ukrajinskou krizi považují za prostředek jak USA ponížit a obecně co nejvíce oslabit. Tito lidé skutečně nemusejí nutně být komunisty.

Hodně "objektivistů", kteří na ukrajinskou krizi pohlížejí jako na "vinu" EU a USA, mimo jiné například Václav Klaus, má navíc velmi blízko k nesmiřitelné kritice evropské integrační politiky. Evropská unie jim prostě a jednoduše "nejde pod nos". Možná si ani neuvědomují, že EU se nemusí rozpadnout díky odstředivým tendencím v jednotlivých státech unie, ale v důsledku vnějšího útoku. Ruské provokace vůči EU a USA lze už sotva spočítat. Rusko vyhrožuje USA tím, že budou přeměněny na "radioaktivní popel", vyhrožuje Finsku, že si vezme zpět "ztracená území", vyhrožuje Ukrajině vysláním "bezpečnostních sborů" jako v případě Gruzie (tj. přeloženo do češtiny vyhrožuje okupací zatím části Ukrajiny).

Západ nyní stojí před zásadním rozhodnutím, a to zda v případě ruského postupu na západ od současných hranic na takovou situaci reagovat vojensky. Nabízí se přitom například obsazení ruské oblasti v okolí Kaliningradu, což je enkláva u Baltského moře, kterou Rusko získalo po porážce Německa ve druhé světové válce. Není prostě z vojenského hlediska možné mít Rusko v týlu. Ačkoliv se o tom dneska nepíše, ruský velmocenský kurs výrazně motivuje ruskojazyčné obyvatelstvo v Pobaltí k tomu, aby si také něco na svých vládách vynutilo. Je jen otázkou času, kdy se i v Pobaltí zformují krajně nacionalistické proruské skupiny požadující připojení k Rusku.

A nakonec stojí za podstatnou zmínku i politika prezidenta Obamy. Jeho politika stahování amerických sil z konfliktů v Iráku, Afghánistánu, neúspěch mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinci, ruská politika vítězící v Sýrii, to všechno jsou neklamné známky rozkladu americké zahraničně- strategické koncepce. Obama sice prohlašoval příklon k dědictví politiky Ronalda Reagana, který dokázal rozložit SSSR, nicméně sám se stal hrobařem americké dominance ve světové politice. Podle některých politologů pádem železné opony skončila éra bipolárního světa a začala éra unipolárního světa s jedinou supervelmocí, a to USA. Za Obamy tento unipolární svět definitivně skončil a během několika měsíců se svět opět jasně polarizoval. Není přitom jasné, kam se v tomto obnoveném bipolárním konfliktu Rusko – USA přikloní říše středu. Čína dnes disponuje největší, ve smyslu nejpočetnější, armádou světa a ten, kdo ji získá na svou stranu, získá další strategickou výhodu. A Čína si případný příklon či "neutralitu" nechá dobře zaplatit.

Co se dnes ve světě děje, se mi strašně nelíbí. Ten, kdo svět zatáhne do dalšího světového konfliktu, může sice prohrát, ale za cenu utrpení celého světa. Pokud by hlavním bojištěm byla opět Evropa, jsme odsouzení do role hlavních obětí. Vezme si někdo ze současných světových státníků takový vývoj na svědomí?

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz