Tento článek není recense, ale přesto vám dám doporučení: běžte se na ten film podívat, dokud ho ještě můžete vidět. A moc nečekejte, že si ho stáhnete, z internetu ho brzy odstraní.

Asi všichni vědí, že film pojednává o episodě ze života sira Winstona Churchila, kdy se, jako čerstvě jmenovaný britský premier v době, kdy Německo vítězí v bleskové válce v západní Evropě, snaží změnit britskou politiku ze vstřícnosti k Hitlerovi (zvanou apeacement) na boj proti nacismu.

V této souvislosti je zajímavá otázka, proč se autor rozhodl nazvat právě tuto chvíli tou hodinou nejtemnější. Vždyť my přece víme, jaké těžké hodiny ještě budou následovat, dokud nepřijde osmý květen 1945. Letecká bitva o Británii, masivní denní i noční bombardování britských měst včetně Londýna, nálet na Coventry, nasazení V-1 a V-2, evakuace dětí z Londýna a části Anglie do vzdálenějších oblastí, ústup před Rommelem z Benghází a obležení Tobrúku, ardenská protiofensíva – to všechno budou temné hodiny předsedy válečného kabinetu Jeho Veličenstva. Ale ta nejtemnější je ta, kdy...

… kdy vám vaši politikové, vaše strana, vaši kolegové nedovolí, abyste se mohli před zlem bránit, abyste mohli bojovat za svoji svobodu a za právo žít takový život, jaký chcete vy, místo toho, jaký vám chce vnutit nepřítel. Abyste mohli zlo nazvat zlem, pravdu pravdou, zbabělost zbabělostí. Abyste za svoji svobodu směli bojovat. Bojovat až do vítězství.

Asi chápete, proč film brzy zmizí nejen z distribuce, ale i z internetu. Je totiž v absolutním rozporu s tím, co nás učí, k čemu nás vede a co po nás chce naše vláda a vláda Evropské unie. Chtít si rozhodovat o sobě, o své svobodě, o svém stylu života, se zlem bojovat a nepřestat, dokud nezvítězíme – to je přece dneska hate speech.

Máme dneska spoustu politiků, jimž jsou vzorem zastánci appeasementu, jako byli pánové Édouard Daladier, Neville Chamberlain či Edward lord Halifax, i jejich pokračovatelé, jako byl Philipe Pétain, Vidkun Quisling a další. Politiků, kteří před bojem za svobodu preferují podvolit se zlu a vytěžit z toho osobní profit. Pánové, jako Schulz, Juncker, Macron, i paní Merkel – ti všichni se bojí, ne – štítí – nazvat zlo zlem, pravdu pravdou a svobodu nutností. Ti všichni nás nechají napospas zrůdné fašisoidní ideologii, ať už se jmenuje jakkoliv, než aby vystoupili s poselstvím, že místo neustálého růstu blahobytu a HDP nám mohou slíbit jen dřinu, krev, pot a slzy. Ke konečnému vítězství, „které musíme získat, aby civilizace mohla přežít“.

Ano, máme moc politiků tohoto ražení. Je však kategorie, která nám chybí. Kategorie, do níž patřili „váleční štváči“, které nenáviděli nejen sověti a jejich nohsledi, ale kterým nemůžou přijít na jméno i jejich dnešní pokračovatelé v neomarxistické unii. Do té patří nejen sir Winston Leonard Spencer Churchill, ale i Ronald Wilson Reagan, 40. president USA, a britská ministerská předsedkyně Margaret Hilda baroness Thatcher. Ti, kteří dávali přednost pravdě před politickou korektností, a boji se zlem před vyjednáváním, kam až ustoupíme, aby z toho oni ještě měli prospěch.

Možná, že bychom měli hledat někoho, kdo by do této kategorie politiků patřil. Nestal se jím Pim Fortuyn, protože byl zavražděn zeleným aktivistou za očerňování islámu, možná jím mohl být Theo van Gogh, kdyby nebyl zavražděn alžírským muslimem. Ne, nevím, kdo by sem dnes mohl patřit. Možná by se dnes našel jeden politik takového formátu, ale ten má svých starostí dost jako premier státu, který je v permanentní válce už od svého vzniku v r. 1948. Opravdu, pochybuji, že by Benjamin Netanjahu tahal kaštany za EU, která financuje a všemožně podporuje jeho nepřátele. Pokud by se ale dnes nějaký vhodný „Churchill“ objevil, možná se to v životě nedozvíme, protože slova jako národ, bojovat nebo vítězství jsou povolena jen v kategorii historie nebo v kategorii sport. V kategorii politika jsou onou hate speech a tu je ze zákona nařízeno ve sdělovacích prostředcích a na netu mazat (např. v současném Německu, že?).

Sir Winston svoji nejtemnější hodinu ustál a vybojoval právo bojovat. Vybojoval právo vybojovat vítězství. Naše nejtemnější hodina dosud trvá. Ti, pro které je tato situace výhodná, nám stále brání nazývat zlo zlem a ještě nás za to trestají. Znovu se židé v Evropě bojí militantního učení, kterému státní moc měří jiným metrem, a odcházejí do bezpečí, znovu je podle německého soudu legitimní vypálit synagogu z politických důvodů. Naše nejtemnější hodina trvá a bude trvat do té doby, dokud si na svých politicích, na svých „zástupcích“ nevybojujeme právo zlo pojmenovat a postavit se mu. Právo umřít vstoje, nikoliv na kolenou.

Zakončím citátem z projevu Winstona Churchilla, v němž vzhledem k současné situaci původní slovo „ostrova“ nahradím slovem „kontinentu“.

Tedy:

„Mají-li dějiny tohoto slavného kontinentu skončit, ať je to teprve tehdy,
až se my všichni budeme topit ve vlastní krvi.“

P.S. Protože jsem se ve výše uvedeném článku několikrát otřel o EU a vícekrát o její „leadry“, budu určitě osočen z toho, že jsem placen Putinovými desinformátory. Tak tedy, aby bylo jasno:
Vztah p. Churchilla k lidem typu V. V. Putina by byl stejný jako třeba k Recepu Erdoganovi, Mahmúdu Abbásovi, Abú Bakru al-Bagdádímu, Nikolásu Madurovi a dalším současným diktátorům. Ne, člověk, který si váží sira Winstona, opravdu nebude placen Putinem.

P.P.S. Tak běžte na ten film, dokud máte tu možnost – dlouho nepotrvá.

Autor je starokatolický kněz