Nejen u nás a v Polsku, ale právě tak v USA a Velké Británii se ostře kritizuje rozhodnutí prezidenta Obamy ke krátkozrakému usmiřování Ruska a Íránu za cenu oslabení bezpečnostních záruk pro centrální pásmo střední Evropy mezi Německem a Ruskem, jmenovitě Českou republiku a Polsko, a to odstoupením od uzavřené smlouvy o protiraketové základně u nás a v Polsku. Obamův příklon k appeasementu je špatnou zprávou pro demokratický svět. Každý stát má své lepší a horší politické tradice. Prezident Obama svou zemi obrací k těm horším.

Za nadšeného jásotu velmocenského souručenství Německa, Francie, Velké Británie, Itálie a Ruska, tedy evropské osy Brusel-Moskva. Její pátá kolona v České republice slaví údajné vítězství českého lidu… Rusko a hlavní federalistický proud EU v čele s Německem si oddychly. Vzpurným Čechům a Polákům teď ukážeme, kdo je v naší Evropě pánem! Troufalé úsilí o rovnoprávnost s dědičnou velmocenskou vrchností, opřené o nedávnou, tradičně wilsonovskou podporu ze strany USA, již musí jednou provždy skončit! Chystaná obnova Němci strženého Wilsonova pomníku před pražským nádražím, jež neslo jeho jméno a bylo okupanty přejmenováno na Hlavní nádraží, se dnes dostává do výmluvných souvislostí.

Jaká nyní bude česká bezpečnostní politika? Naši obranu po vnější stránce jistí Severoatlantická aliance, nikoli Evropská unie. Nový generální tajemník aliance Rasmussen je sice pozoruhodně naivní politik Obamova střihu, ale zásady fungování NATO stále platí. Tedy i článek V zakládající smlouvy aliance o pomoci při napadení kteréhokoli členského státu. Je nicméně charakteristické, že na červencové poradní konferenci NATO se podle týdeníku The Economist o tomto úhelném kameni aliance prominentní německý akademik vyjádřil jako o „fikci“. Tato událost hezky ilustruje současný stav NATO, jehož akceschopnost delší dobu soustavně podrývají státy federalistického hlavního proudu EU, jež se nyní tak radují z Obamova mnichovanského zvratu americké politiky.

Evropská unie má z větší části jen na papíře existující bezpečnostní politiku a jí odpovídající armádu. Jejím cílem je dostat státy EU z NATO. Jejich většina je totiž do transatlantické aliance začleněna. Evropská bezpečnostní a obranná politika zdvojuje struktury NATO, a tím alianci záměrně oslabuje. Nebezpečnou a postupně uskutečňovanou myšlenku vytvořit i po vojenské stránce ve strategické spolupráci s Ruskem Evropskou unii jako centrálně řízenou supervelmoc ovládanou evropskými mocnostmi a soupeřící s USA tradičně sdílí hlavní federalistický proud EU. Tvůrci evropské bezpečnostní a obranné politiky Obamovo zeslabení obranyschopnosti České republiky a Polska proto jednoznačně vítají. Hledat obranné útočiště právě u nich a v jimi ovládané EU je naivní a sebevražedný nápad.

Na první pohled bezvýchodná situace přesto skrývá perspektivní východisko. Shodou okolností máme dosud v rukou možnost zajistit si svobodu a rovnoprávnost, jestliže ji sami nezmaříme. A to pokud neustoupíme nyní opět značně hysterickému nátlaku Evropské unie na přijetí Lisabonské smlouvy, jež má nevratně posílit její velmocensky ovládanou, nedemokratickou podobu. Tvrdému nátlaku z EU zatím statečně čelí prezident republiky a ústavní stížností někteří ze senátorů za ODS. Možnost získání svobody a rovnoprávnosti České republiky v EU nyní závisí na tom, vytrvají-li do britských parlamentních voleb, chystaných na polovinu příštího roku. Ty zjevně vyhraje nynější opozice, jež se na rozdíl od vlády rozhodla dát občanům možnost hlasovat o Lisabonské smlouvě v referendu. Naše i evropská svoboda a bezpečnost pak dostanou šanci. Lisabonská smlouva by totiž v britském referendu zcela jistě propadla. Prezident a někteří senátoři za ODS si za své statečné jednání zejména nyní zaslouží veřejnou podporu.

LN, 19.10.2009

místopředseda Svobodných, politický filosof