19.7.2019 | Svátek má Čeněk


EVROPA: Národní stát žije a vzkvétá

22.5.2019

Když jsem před více než třiceti lety poprvé poukázal na vitalitu a funkčnost národního státu, tak jsem za to byl kritizován. Po desetiletích evropské integrace vidíme, že všude v Evropě je na první místě vlastní národ.

Junckerovo pravidlo

„Něco odsouhlasíme a zveřejníme to. Chvíli čekáme, co se stane. Když nenastane příliš velký řev a povstání, protože většina vůbec nepochopí, co jsme vlastně odsouhlasili, tak pokračujeme dál. Krok za krokem, až už neexistuje možnost návratu.“

Tento výrok jsem pojmenoval Junckerovo pravidlo. Se záviděníhodnou přesností a lehkomyslnou otevřeností popsal již koncem devadesátých let minulého století tento neodvolatelný eurokrat návod na to, jak dosáhnout evropského sjednocení. On a jemu podobní se podle tohoto pravidla celá desetiletí snažili o tentýž cíl: Vznik velkostátu, ve kterém se národy rozplynou. A výsledek uplatňování Junckerova pravidla?

Kdyby byla EU stát žádající o vstup do EU, tak by kvůli nedostatečné demokratičnosti nemohla být přijata. Právě volený Evropský parlament je jediný ve svobodném světě, který nemá právo sám předkládat zákony. Kontroluje ho Evropská komise, ačkoliv by to mělo být právě naopak.

Komise, které nyní Juncker předsedá, funguje již od roku 2009 jako zákonodárce. Evropský parlament určí jen principy a přenechá komisi zformulování konkrétních nařízení. Evropská komise se tak stává skutečným zákonodárcem a vytváří jednu dohlížecí instituci za druhou. Ty mají dalekosáhlá práva a mohou samy vydávat nařízení. Jsou zároveň zákonodárcem i tím, kdo rozhoduje, jestli došlo k porušení zákona.

Jak to začalo...

Kdo má mít v evropském nadnárodním spolku hlavní slovo, bylo jasné od samého počátku. Francouzský prezident Charles de Gaulle to popsal takto: „Evropa, to je Francie a Německo. Zbytek jsou jen přísady.“ Elysejská smlouva z roku 1963 také podtrhuje skutečnost, že zájmy Německa a Francie budou mít vždy přednost před zájmy ostatních národů.

A po desetiletích evropské integrace nemůže být pochyb o tom, že jejím cílem je vznik megastátu; a to à la francaise, tedy spíše centralistického než federálního, jak si to představoval Konrad Adenauer. Dosavadní vývoj směřoval k tomu, aby se národní státy politicky a hospodářsky rozplynuly ve Spojených státech evropských. Ten pojem v Bruselu nepoužívají, ale to nic nemění na skutečnosti, že vývoj měl jít přesně tím směrem.

Skočíme-li rovnýma nohama do současnosti, tak nejprve zaznamenáme, že vystoupením Velké Británie mizí byť i jen hypotetická možnost vyvažování německo-francouzské nadvlády. De Gaulle by s tím byl spokojen. Ale nejenom to. Vystoupením Velké Británie ztrácí evropská integrace dynamiku a dosud převládající jistotu, že EU má dějiny na své straně. Kyvadlo dějin se obrací opačným směrem a i pro EU platí politickoekonomická poučka: Růst, nebo zanikat. Brusel se sice snaží opravňovat a posilovat svou pozici tím, že po Evropě „sbírá“ zbývající státy, které byly dosud mimo Unii, a to přesto, že jejich zralost pro vstup není nepochybná. To však nepomůže při řešení hlavního problému, který vládce Evropy zaměstnává.

...a jak to skončilo?

Hlavní potíž, kterou mají v Bruselu, je tato: ani desetiletí integrační politiky, ani stohy závazných direktiv, ani centralizace moci v rukou nadnárodní byrokracie, ani prointegrační rozhodnutí soudů, ani jednotná měna a ani evropská hymna nepotlačily národní stát.

Když jsem ihned po listopadu 1989 jako první začal mluvit o národních zájmech, tak naše tehdejší zahraničně-politická komunita včele s ministrem Dienstbierem vůbec nechápala o čem je řeč. Dnes se ukazuje, že jsem měl pravdu. Jenom národ dokáže vyvolat tu solidaritu, humanismus, jednotu a spolupráci, které od svých členů bezvýsledně vyžaduje EU jako celek.

Desetiletí usilovného potlačování národních zájmů dokázalo to, že na evropském kontinentu nemůže nadnárodní stát demokraticky vzniknout a fungovat. Chybí k tomu společný jazyk, síť triumfálních a tragických vzpomínek, nesdělitelné povědomí o tom, co se má a co se nemá dělat, vědomí sounáležitosti v dobrém i zlém. A spousta dalších věcí, které mají jenom národní státy.

A tak s rostoucím počtem členů evropského megastátu klesá jeho akceschopnost. Kvůli neodstranitelným národním rozdílnostem musí vlády v Bruselu zdlouhavě vyjednávat, místo aby rychle jednaly. A když ti mocnější poručí, protože se dohodnout nelze, tak to dopadne jako „uprchlické“ kvóty nebo euro.

Minulé úterý zdůvodnil skutečný vládce Itálie, Matteo Salvini, zvýšení zadlužení země takto: „Porušíme evropská pravidla, protože zbídačují italské rodiny.“ A rakouský ministr financí Hartwig Löger na to okamžitě reagoval slovy: “My nejsme ochotni platit italské dluhy.” A minulou středu schválilo Řecko, které je s 180 procenty HDP nejvíce zadluženou zemí EU, snížení daní a zvýšení podpor pro důchodce. Aténskou vládu nezajímá, kdo to zaplatí, ona prostě podporuje vlastní občany. A tak je to vždycky. Ve všech kritických situacích stojí všude v Evropě na prvním místě vlastní národ.

Proč to nevyšlo?

Přes snahy ke všemu odhodlané vládnoucí vrstvy a dlouhodobě nerušenou integrační politiku byl projekt evropského megastátu od počátku utopie. Ale tím, že ho lidé jako Juncker po desetiletí prosazovali opravdu všemi prostředky, tak se z ní stala utopie destruktivní. Tato utopie nebyla nikdy uskutečnitelná a teď se jedná již jen o to, za jakých okolností a za jakou cenu budou vládnoucí vrstvy nuceny uznat, že hlavní rozkladná síla EU je dnes její cíl; totiž budování evropského impéria.

Evropský velkostát prý zabraňuje válkám. Možná, ale v posledních letech tento mírový projekt evropské integrace své členy spíše rozeštvává. Příkladem je nezvládnutá bankovní a dluhová krize, hádky o peníze mezi jižním a severním křídlem spolku a to, že do Evropy přišly proti vůli jejich obyvatel statisíce příslušníků nesourodých kultur.

Brusel se chová jako centrum velmoci, kterou však EU nikdy nebyla. A přesto zatahuje členské země jak do mezinárodních konfliktů („arabské jaro“), tak i do intelektuálních pastí (klimatická změna), na které jeho síla nestačí. Zároveň ale brání svým členům v tom, aby na důležité výzvy reagovali účelně a účinně.

Dosud reaguje vládnoucí triáda Berlín, Paříž a Brusel na příznaky rozkladu jen utužováním disciplíny spolku a potlačováním národních zájmů slabších států. Ale tato politika posiluje protestní strany. Ti, kterým se politicky korektně říká populisté, budou v nadcházejících volbách úspěšní zejména kvůli dlouholeté nepoučitelnosti etablovaných stran, které se o mínění občanů přestaly zajímat.

Pamětníkům, jako jsem já, politika dnešní EU trochu připomíná předrevoluční minulost. Kolik chybí k tomu, aby se Unie začala podobat Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)? Ano, EU je spolek demokratických států, ale jako celek se pomalu, ale jistě sune do slepé uličky vlády nezvolených byrokratů a šéfů multinacionálních firem, kteří zastávají neoliberální hospodářskou doktrínu a používají technologicky dokonalejší manipulační metody než komunisté. A proto si nemyslím, že je to náhoda, když se právě národy s historicky čerstvou zkušeností totality nejvíce vzpírají bruselskému centralismu.

Koho volit?

Česká republika vstoupila do EU ve vlastním národním zájmu, a to přesto, že si v roce 2004 většina obyvatel a vládnoucích myslela, že národ ztrácí tímto vstupem svůj význam. Dnes patří Češi k těm Evropanům, kteří vidí výhody a nevýhody EU velmi realisticky. Ale přesto není v českém národním zájmu, abychom z EU vystoupili.

Jsme příliš slabý hráč, a tudíž příliš těsně spjatí s osudem našich sousedů. Ať se již EU bude vyvíjet jakkoliv, naše vláda a poslanci by měli podporovat všechno, co omezí moc bruselské centrály a naši zemi zachová a otevře co nejvíce možností sebeurčení. Naším obecným cílem by měla být Evropa rovnoprávných národů, které mezi sebou pěstují obchodní výměnu, mají otevřené hranice a (případ od případu) společně provádějí několik málo opravdu smysluplných projektů nadnárodního významu. Všechno ostatní je nebezpečný balast.

V poměrně pravděpodobném případě neřízeného rozkladu EU bychom měli být ochotni přispět k zachování těch organizačních struktur, které prospívají ekonomické prosperitě členských zemí, a zároveň připraveni a odhodláni pomoci těm, kteří chtějí odstranit trosky panevropského velikášství.

Psáno pro MfD

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč



Diskuse


M. Mikulec
21:16
22.5.2019

J. Jurax
17:44
22.5.2019

J. Kanioková
15:08
22.5.2019

M. Prokop
15:12
22.5.2019

J. Jurax
17:46
22.5.2019

J. Růžička 714
13:16
22.5.2019

M. Prokop
13:38
22.5.2019

Ś. Svobodová
14:31
22.5.2019

M. Prokop
15:14
22.5.2019

Ś. Svobodová
16:04
22.5.2019

M. Prokop
21:29
22.5.2019

Ś. Svobodová
14:28
22.5.2019

J. Jurax
18:42
22.5.2019

J. Svoboda
14:29
22.5.2019

V. Novák
15:13
22.5.2019

Ś. Svobodová
16:17
22.5.2019

V. Novák
16:33
22.5.2019

J. Jurax
18:51
22.5.2019

J. Svoboda
20:03
22.5.2019

J. Jurax
18:33
22.5.2019

V. Církva
11:36
22.5.2019

M. Moravcová
11:05
22.5.2019

J. Kanioková
15:13
22.5.2019

L. Severa
11:02
22.5.2019

S. Netzer
10:49
22.5.2019

M. Moravcová
11:06
22.5.2019

M. Prokop
11:40
22.5.2019

J. Jurax
18:36
22.5.2019

M. Jandáková
14:05
22.5.2019

Ś. Svobodová
16:23
22.5.2019

S. Netzer
16:35
22.5.2019

V. Novák
16:56
22.5.2019

S. Netzer
17:14
22.5.2019

P. Zinga
9:35
22.5.2019

S. Netzer
10:50
22.5.2019

P. Zinga
14:28
22.5.2019

J. Kanioková
15:27
22.5.2019

S. Netzer
16:21
22.5.2019

M. Prokop
9:24
22.5.2019

P. Hlosta
9:37
22.5.2019

M. Prokop
11:44
22.5.2019

J. Kanioková
Re:
15:25
22.5.2019

M. Mařák
9:27
22.5.2019

M. Prokop
9:27
22.5.2019

M. Mařák
10:05
22.5.2019

K. Janyška
10:42
22.5.2019

M. Mařák
10:54
22.5.2019

M. Prokop
11:46
22.5.2019

M. Jandáková
14:12
22.5.2019

K. Janyška
15:34
22.5.2019

M. Valenta
9:11
22.5.2019

M. Prokop
9:27
22.5.2019

M. Mařák
8:45
22.5.2019

P. Hlosta
8:53
22.5.2019

M. Mařák
9:07
22.5.2019

P. Hlosta
9:40
22.5.2019

M. Mařák
12:01
22.5.2019

K. Janyška
9:54
22.5.2019

M. Mařák
10:40
22.5.2019

V. Pavelka
10:04
22.5.2019

Z. Lapil
11:56
22.5.2019

M. Prokop
9:28
22.5.2019

M. Moravcová
11:09
22.5.2019

M. Mařák
12:05
22.5.2019

S. Netzer
12:18
22.5.2019

M. Moravcová
12:23
22.5.2019

M. Mařák
12:28
22.5.2019

J. Kombercová
12:59
22.5.2019

A. Nový 840
13:21
22.5.2019

M. Mařák
13:47
22.5.2019

A. Nový 840
14:17
22.5.2019

S. Netzer
14:35
22.5.2019

M. Mařák
13:45
22.5.2019

M. Moravcová
13:59
22.5.2019

M. Jandáková
14:18
22.5.2019

M. Mařák
14:26
22.5.2019

P. Polak
7:58
22.5.2019

P. Polak
8:16
22.5.2019

R. Tesařík
8:32
22.5.2019

P. Hlosta
8:50
22.5.2019

J. Jurax
22:20
22.5.2019

J. Jurax
22:25
22.5.2019

A. Hrbek
6:47
22.5.2019

R. Tesařík
8:31
22.5.2019

M. Prokop
9:32
22.5.2019

počet příspěvků: 101, poslední 22.5.2019 10:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.