21.9.2017 | Svátek má Matouš


EVROPA: Nad stránkami Jiráskovy trilogie

13.10.2016

Odcházel jsem do exilu jen s tím, co jsem dokázal odnést na hřbetě; a moji přátelé vědouce, jaký jsem knihomol, za mnou posílali knížky dle vlastního zdání a výběru, mimo jiné i všechny tři díly Jiráskova Bratrstva. Nuže, abych tak pravdu děl, nijak zvlášť mě ten dar nenadchl. Bývalť Jirásek za mých školních časů povinná četba, nejlepší to způsob, jak žactvu zošklivit kterékoli literární dílo; i zastrčil jsem Bratrstvo do poličky a zíralo z ní na mě svými oškubanými hřbety celých těch sedmatřicet exilových let. Teprve nedávno nevěda už co vzít do ruky, abych to neměl ani třikrát přečtené, ani to zase nebyla nuda nudoucí, sáhnu do poličky, otevřu první díl Bratrstva... sakra, ono to vůbec není tak špatné čtení, jak jsem si – a nejen já – představoval. Po bezbřehém oslavování a kdekomu vnucování za komunistů upadl sice Jirásek v nemilost a zapomnění, ale česky psát, pane, uměl, mnohý současný mistr pera by si z toho bochníčku mohl skývičku odkrojit. Ale neodkrojí, jelikož Jiráskův styl je prostě nenapodobitelný. Ani křupansky lidový, v čemž našli zalíbení někteří čeští autoři přítomného času, ani do vznešenecka nakroucený, jak se o to v upocené snaze o světovost pokoušejí jiní. Snad jen trochu babičkovsky starožitný, ale to je spíš milé, než abych se nad tím pozastavoval; ona je ta moderní čeština někdy k ... ech, k uzoufání. Postavy skvěle vykreslené, dialogy vtipné, věrohodné, nálady a proměny slovenské krajiny kouzlo samo. Až potud chvála, chvála.

Dál už ... nu, stačí snad, když povím, že po prvních čtyřiceti stránkách jsem dokázal uhodnout pokračování i jak nakonec všechno dopadne. Zploštění, jakého by se čtenář u autora Jiráskova formátu nenadál, vyplývá však z nálad a vášní doby sepsání (mezi lety 1898 a 1908). Byl to čas nekompromisně, až křečovitě nacionalistický - ostatně nejen v království českém - a takový je i Jiráskův svět. Ostře rozdělený na My a Oni, přičemž My jsme vždy a bez výjimky čestní, velkorysí a stateční, kdežto Oni stejně bez výjimky zrádní, zlí a podlí. Na kladnou stránku Jiráskova Bratrstva se samozřejmě vejdou Češi a Slováci, s jistým odstupem i Poláci; naproti tomu Maďaři vystupují v roli pyšných kruťasů a spišští i jiní Němci proradných, potměšilých kupčíků. Maďaři jsou navíc ještě docela pěkně zbabělí: nepustí se do boje, leda by měli nejmíň dvacetinásobnou přesilu; a i pak stačí, aby se objevily dvě bratrské roty, a už berou do zaječích. Celý děj provází výrazné měření dvojím loktem. Abych podal příklad: obojí strana má své špehýře, avšak páně Jiskrův vyzvědač Žáček je šikovný chlapík, kdežto krásná paní Mária, Uherkyně, lstivá potvora. I když zase ne tak lstivá, aby se nedala prokouknout; jest s podivem, že rytíř Talafús se od ní nechává tak dlouho vodit za nos.

Avšak opusťme na tomto místě uherskou Horní zemi[1] ve vřavách století patnáctého a přenesme se do přítomnosti. Její omyly a naivity netřeba dlouze líčit, zná je každý. Není však už tak naplněná apriorní nenávistí, oním dělením na nesmiřitelné My a Oni, což jediné se o ní dá povědět pozitivního. Inu, cestují dnes lidé ze země do země, navzájem se poznávají, pohovoří, piva či vína spolu popijí, ba i všelijak se mezi sebou žení a vdávají... to je pak už obtížno dál si malovat předsudečný obrázek ve všem všudy opovrženíhodného nepřítele, na nějž platí jen palcát a řemdih. Nebo je tomu tak aspoň v onom nesnadno vymezitelném prostoru, jemuž se z nedostatku jiného pojmenování říká Západ; v jiných světa krajích pokračuje nenávistné dělení na My a Oni plnými obrátkami. Kdyby některý kulturní tvůrce chtěl filmově ztvárnit Jiráskovo Bratrstvo v současných podmínkách, stačilo by mu přenést děj z Horní země například do Sýrie, ledaže by musel své herce místo pancéřovek vybavit sudlicemi a místo “Alláhu akbar” je nechat křičet “běží, běží” nebo co tak bratříci křičívali. Jinak by všechno souhlasilo: táž zásadní nedůvěra nedovolující na protivníkovi vidět chlupu poctivého, táž přehrada nenávisti vyšlehávající občas plameny bezúčelné bestiality.

I když bych se jakožto příslušník jednoho ze západních etnik neměl moc vytahovat; sám jsem ještě jako malý kluk zažil výlevy nacionalistické zášti, doprovázené příšernými krutostmi. Ale to také už bylo onoho roku pětačtyřicátého naposledy. Je dnes stěží představitelné, že by francouzské regimenty překročily Rýn pomstít se nenáviděným Bošům, či zase regimenty německé táhly na Paříž vylít si svůj vlastenecký hněv na žabožroutech. I mohli bychom s uspokojením zaznamenat, že aspoň Evropa konečně přišla k rozumu, kdyby... kdyby přítomný čas zase všechno neobrátil naruby a z nohou na hlavu. Místo někdejšího My a Oni se stalo se příkazem doby všechny země a národy zahrnující My, a kdo by přece viděl nějaké rozdíly, sám si nasadil psí hlavu xenofoba. Místo zásadní nedůvěry v protivníkovy úmysly zavládlo ušlechtilé přesvědčení, že protivník je v podstatě dobrý, k smíru ochotný, jen najít příhodná slova, jimiž bychom ho ujistili o vlastní dobré vůli. Místo bezohledné agresivity ústupnost přímo evangelická, a cokoli se navzdory tomu děje zlého, naložit si vždy a zásadně na vlastní, západní hřbet.

Proboha, lidé! Všimněme si, že se už nepíše století patnácté, kdy se na polích válečných střetaly říše rozdílného jazyka a některých věroučných detailů, náležící nicméně téže evropsko-křesťanské civilizaci. Odloživše svá nepřátelství nebo byvše k tomu donuceny, nebylo jim zatěžko najít společný bod, na němž se mohly shodnout a také se obvykle shodly, byť i pod nátlakem. Dnešní pole střetu se rozšířilo; utkávají se na něm dvě naprosto rozdílné, z jiných podmínek vzešlé, jiné hodnoty vyznávající civilizace. Co je pro jednu humánní, je pro druhou zbabělstvím a pobídkou k zaútočení; co jsou pro jednu nediskutovatelné zásady demokracie, je pro druhou nanejvýš vláček, do nějž se nastoupí, aby se snadněji dojelo k cíli, jak nám, západním naivům, srozumitelně vysvětlil turecký pan president. Jenže my ani takto po lopatě podávané ponaučení nejsme ochotni přijmout, vymýšlejíce si místo toho chlácholivé bajky o lidstvu plavícímu se na jedné lodi. Ledaže s tak drobet rozhádanou posádkou, ale to se jistě poddá, jen co najdeme ta správná slova... ach bože přebože. Kolik ran palicí ještě potřebuje ten náš důvěřivý Západ, než si konečně uvědomí, že se nenalézá v bojích století patnáctého, z nichž bylo možno vyjít jako vítěz či poražený, obojí ale zahladil poměrně nedlouhý čas? Zahladil, protože nešlo o tak příliš mnoho. Jen že si některý slavný vládce přikrouhl kus území jiného slavného vládce, kterýž mu to při nejbližší příležitosti oplatil, což nám už může být dokonale jedno. Dnešek nás staví před zásadnější volbu: buď uhájíme svůj životní způsob, své z tisíciletých kořenů vzrostlé hodnoty svobody jednotlivce a občanských práv, nebo s hymnami všelidského bratrství na rtech upadneme nejdřív do poddanství a z něj do nicoty. Že náš protivník, v každém ohledu závislý na tvůrčí potenci Západu, do ní upadne o málo později také, může našim potomkům být jen chabou útěchou – bude-li vůbec jakých potomků.

Vzpamatujme se. Nemusíme oplácet zlé zlým, ale také si nemusíme dávat všechno líbit. Projevit dobrou vůli, ano, ale za předpokladu, že ji touž měrou projeví i soupeř; vše jiné se rovná kapitulaci bez boje. Pomáhat chudším národům můžeme, jsme-li té víry, že je to něco platné, také bych ale po desítiletích samého pomáhání už někde rád viděl kus vděku; stává-li se pomoc vymahatelným nárokem, je zaděláno na oboustranný malér. A prohlásil-li se kdo za našeho nepřítele, musí vědět, že tím se stává nepřítelem naším se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Neboť není jednostranného ani přátelství, ani nepřátelství, což by naši slitovní krasoduchové pomalu už mohli vzít na vědomí.

Vše v jedno shrnuto, obsahuje účetní kniha dějin svou kolonku má dáti, a hned vedle dal. Jejich položky musí být vyrovnané; ne-li, srovná je účetní nejvrchnější, jehož jméno jest Průšvih, všech průšvihů futrál. Najde se nějaký Jirásek, jenž by uměl tohoto obrovského námětu využít? Musel by si ale pospíšit, jelikož času je namále.

Hannover, 10. října 2016

[1] pro neznalce starší terminologie: Slovensko



Diskuse


J. Kanioková
22:08
13.10.2016

J. Kanioková
22:00
13.10.2016

J. Jurax
20:35
13.10.2016

M. Nesrsta
18:42
13.10.2016

J. Jurax
20:38
13.10.2016

J. Schwarz
13:48
13.10.2016

J. Vlček
13:43
13.10.2016

K. Křivan
13:33
13.10.2016

J. Kanioková
22:05
13.10.2016

P. Vaňura
10:59
13.10.2016

J. Schwarz
14:40
13.10.2016

J. Kanioková
21:58
13.10.2016

D. Polanský
6:50
13.10.2016

počet příspěvků: 15, poslední 13.10.2016 10:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.