Ve vyjádření vlády České republiky Ústavnímu soudu na první pohled zaujme to, že vláda buď neví, nebo chce před soudci Ústavního soudu zatajit, že Lisabonská smlouva je mrtvým, zamítnutým dokumentem. Vyjádření, ačkoliv je předloženo několik týdnů po irském referendu, vychází z textu Lisabonské smlouvy, ačkoliv je zřejmé, že tento text již nemůže být ratifikován a přijat všemi členskými státy Unie.

Není to jediný problém s textem, stejně závažným faktem je i to, že srozumitelný text Lisabonské smlouvy jako takový v českém jazyce prostě neexistuje. Existuje (od 17.12.2007) text, publikovaný v Úředním věstníku Evropské unie pod číslem 2007/C 306/01, který je oficiálním zněním přijatých změn textu Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství. Můžeme jej nalézt na stránkách Evropského věstníku, což budou muset udělat i Ústavní soudci. Příliš nám to ale nepomůže, tisíce odkazů a paragrafů o doplnění jiných paragrafů o slovo „AAA“, či záměně slova „XXX“ za slovo „ZZZ“ v n-tém odstavci hlavy „H“ textu „CCC“ v doprovodném prohlášení „PPP“ je pro porozumění smlouvě téměř nepoužitelný. Oficiální Konsolidovaný text, totiž text smluv, které spolu tvoří to, co je známo pod jménem „Lisabonská smlouva“, po zapracování přijatých změn v češtině není k nalezení. Existuje (na stránce Odboru informování o evropských záležitostech Úřadu vlády ČR) jen kompilace vyrobená úředníky Úřadu vlády a Sněmovny, za jejíž text vláda odmítá ručit:

„Toto neoficiální konsolidované znění smluv bylo vytvořeno především pro pracovní účely státní správy a Parlamentu České republiky. Texty uvedené v této publikaci nejsou právně závazné, mají čistě dokumentační povahu. Autoři, Úřad vlády České republiky ani Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nepřebírají žádnou odpovědnost za jejich obsah.“

Nebyla to ovšem jen naše vláda, které se nechtělo zpřístupnit smlouvu pro veřejnou diskusi. Dokonce i Rada Evropské unie publikovala – rovněž neoficiálně – na svých stránkách konsolidované znění až 15. dubna 2008. Ani Rada za ně nechce nést odpovědnost. I jeho „Úvodní poznámka“ stojí za přečtení:

„ÚVODNÍ POZNÁMKA

Tato publikace obsahuje konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, včetně jejich příloh a protokolů k nim, v nichž jsou zapracovány změny učiněné Lisabonskou smlouvou podepsanou dne 13. prosince 2007 v Lisabonu. Tato publikace rovněž obsahuje prohlášení připojená k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu.

Dosud probíhá ratifikace Lisabonské smlouvy členskými státy v souladu s jejich ústavními pravidly. Uvedená smlouva vstoupí v platnost – jak stanoví její článek 6 – dnem 1. ledna 2009 za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem měsíce následujícího po uložení ratifikační listiny tím signatářským státem, který tak učiní jako poslední.

Tato publikace je prozatímní povahy. Do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost mohou být provedeny určité opravy jednotlivých jazykových znění tak, aby byly napraveny případné chyby, které budou v Lisabonské smlouvě nebo ve stávajících smlouvách nalezeny.

Tento text je dokumentačním nástrojem a orgány Evropské unie za něj neodpovídají.“

Je jasné, že smlouva v platnost nevstoupí. Ustanovení článku 6 nebude díky irským voličům nikdy naplněno.

Předkládací zpráva vyjádření vlády České republiky pro Ústavní soud, který na žádost Senátu České republiky zkoumá soulad dokumentu s Ústavou České republiky, ani úvodní část materiálu, věnovaná historii Lisabonské smlouvy, nezmiňuje irské referendum. Historie v očích vlády končí den před irským referendem a znovu začíná den po něm. Vyjádření vlády přehlíží to, že se situace po irském referendu změnila a ustanovení článku 6 Lisabonské smlouvy nemohou být naplněna. Pro vstup Lisabonské smlouvy v platnost je vyžadován jednohlasný souhlas všech členských států a jeden z nich již Smlouvu zamítl. Je tedy zřejmé, že ať už bude výsledek zkoumání Ústavního soudu jakýkoliv, smlouva nemůže vstoupit v platnost.

Vláda založila své vyjádření pro Ústavní soud na tom, že jednala v dobré vůli a že věří, že Lisabonská smlouva v celém svém rozsahu je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Svou důvěru, jak vyplývá z textu „Vyjádření“, staví vláda na tom, že sporné články Ústavy jsou sice v nesouladu s ústavou, ale jde jen o formální nesoulad. Smlouva jako celek je v souladu s „materiálním jádrem Ústavy“.

Myšlenka jakéhosi „materiálního jádra“, dělící Ústavu na dvě části podle nějakého pomyslného kriteria, z nichž jedna, tvořící ono „materiální jádro“, je „imanentní“, tedy hodna ochrany, a druhá je subjektem volného nakládání s jejím výkladem, je nepřípustná. Všechny části Ústavy jsou částí jednoho celku, žádná z nich není více důležitá než jiná a teprve všechny dohromady zaručují to, čemu říkáme „podstatné náležitostí demokratického právního státu“. Každý článek Ústavy je proto stejně chráněn jejím článkem 9, což konec konců dokládá i jeho plné znění:

Článek 9
(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. (3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Důležité není, zda smlouva vyhovuje myšlence „materiálního jádra Ústavy“. Důležité je, zda vyhovuje Ústavě.

Pokud přijmeme výklad vlády, pak například nemusíme měnit Ústavu, pokud chceme změnit volební systém. Jak poměrný systém, tak systém většinový jsou demokratické, neporušují princip kontroly státní moci a neohrožují princip ochrany občanských svobod. Jeden i druhý jsou užívány zeměmi, které jsou nepochybně demokratické a jejich parlamenty jsou stejně legitimní. Volební systém tedy nepatří mezi ty, které leží za pomyslnou hranicí „ústavně imanentních mezí“. To ale neznamená, že se vláda a parlament mohou rozhodnout ignorovat článek 18 (1) Ústavy, který zní:

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení

a uspořádat beze změny ústavy příští volby do sněmovny podle zásad většinového systému, aniž by přitom v České republice došlo k úplné hodnotové přeměně ústavního systému. K té by došlo – a to právě proto, že nebyl dodržen ten z „materiálního hlediska méně důležitý“ článek 18.

Ústavnost v tomto, stejně jako ve všech dalších případech, není dána tím, jak se návrh jeví z nějakého hlediska, ne tím, zda odpovídá „duchu“ jednoho článku, ale tím, zda návrh je v souladu s Ústavou - se všemi jejími články. Pokud Ústavě neodpovídá, nepomůže dělení článků ústavy podle „teorie imanentních mezí“. Ta může vstoupit do hry, pokud chceme Ústavu měnit, nikdy ale pokud její stávající znění chceme vykládat a zvláště ne pokud její pomocí chceme oprávnit její porušení.

Odstavec 9 vládního prohlášení zní: „Identita ústavy by byla narušena, pokud by základní politické rozhodnutí ústavodárce bylo zrušeno, přičemž za základní politické rozhodnutí českého ústavodárce lze považovat princip právního státu a ústavní demokracie.“

Podle svého vlastního prohlášení vláda postupuje neústavně. Svým návrhem ruší základní politické rozhodnutí ústavodárce rozdělením Ústavy na články hodné ochrany a ty, které podle ní nejsou hodny zařazení do jejího pomyslného „materiálního jádra.“ Identita ústavy je tímto postupem vlády narušena.

Půvabný je i článek 15 vládního vyjádření pro Ústavní soud: „V prvé řadě je vláda ČR přesvědčena, že vymezení a klasifikace pravomocí zavedená Lisabonskou smlouvou neznamená, že by tím Evropská unie získávala jakékoliv atributy federálního státu. Pro federální státy totiž není charakteristická samotná klasifikace pravomocí, včetně kategorie výlučných pravomocí, ale především skutečnost, že takový federální útvar je nadán tzv. Kompetenz-Kompetenz. S ohledem na princip svěření pravomocí však Evropská unie jednoznačně nedisponuje Kompetenz-Kompetenz, jak judikoval např. Spolkový ústavní soud SRN. Dle názoru vlády ČR tudíž není odůvodněná obava, že klasifikace a vymezení pravomocí na základě Lisabonské smlouvy by Evropskou unii činilo srovnatelnou s federálními státy.“

Vláda ve svém prohlášení tvrdí, že Lisabonskou smlouvou Unie nezískává „jakékoliv atributy státu“. Zcela přitom pomíjí to, že Lisabonská smlouva dává Evropské unii hned několik velmi zřetelných atributů státu – právní subjektivitu, prezidenta, vlastní zahraniční politiku a diplomatickou službu a v neposlední řadě i výlučné pravomoci, které spolu s atributy, které již Unie měla, např. pravomoc vydávat pro členské státy závazné právní předpisy, tvoří velmi hmatatelné a konkrétní atributy typické pro federální stát.

Vláda nepovažuje klasifikaci pravomocí, včetně pravomocí výlučných, za atribut federálního státu. Za ten považuje jen tzv. Kompetenz-Kompetenz, tedy právní princip, který dává federálnímu státu pravomoc rozhodovat autoritativně o rozsahu svých kompetencí, aniž by k tomu potřeboval souhlas jednotlivých federaci tvořících států. Podle vlády Unie takové právo nemá, což je sice snad alespoň teoreticky zatím pravda, ale bohužel vláda pro toto své tvrzení předkládá zvláštní argument – odvolává se na staré judikáty německého Spolkového ústavního soudu. Jak se z jeho citovaného rozsudku ze dne 12. října 1993, ve věci Brimner v. Vertrag über die Europäische Union (Maastricht Urteil), BverfGE 89,155 ff. (1993), dá vyvodit, Unie takové právo v roce 1993 neměla a tak pan Brimner svůj spor s Unií vyhrál. Zda by jej vyhrál i po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy vládní právníci zřejmě neví. Alespoň nejsou ochotni, nebo schopni, to doložit nějakým více relevantním argumentem. Spokojí se tím, že věří, že nehrozí nebezpečí, že by budoucí smlouva zakládala něco jako federální stát, protože v roce 1993 nic takového neexistovalo, což dokládá ten starý výnos Spolkového ústavního soudu. Jasné?

Neví ani to, že právo rozšiřovat samovolně své pravomoci nemají ani jiné vlády bezesporu existujících federálních států, aniž by tím byl zpochybněn jejich ústavní pořádek. Zato je již v praxi aplikuje Evropská unie. Prvním testem má být vytvoření jakési evropské obdoby FBI. Pouhým rozhodnutím Rady Evropské unie má být zrušena Úmluva o Europolu a tímž rozhodnutím Rady má Europol být nově ustaven na komunitární bázi. Nedejme se mýlit tím, že Lisabonská smlouva byla odmítnuta a neplatí. Naši ministři vnitra a zahraničních věcí, obdobně jako jejich kolegové v ostatních zemích Evropské unie, již v těchto dnech předkládají svým vládám materiál, založený na principu passerely, ke schválení. Tento postup nelze vnímat jinak, než jako tichý pokus zavést ustanovení mrtvé smlouvy do praxe.

Pro zahrnutí do „materiálního jádra“ a tím i pro ochranu „teorie imanentních mezí“ se nekvalifikoval ani článek 10a Ústavy.

Z „formálního hlediska,“ přiznává vláda ve svém vyjádření pro Ústavní soud, „by bylo možné argumentovat“, že přenosem pravomocí „mimo rozsah“ článku 10a Ústavy České republiky a při aplikaci tzv. přechodové klauzule „dochází k nepřímé změně smluv bez toho, že by taková změna byla předmětem ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy, jak je tomu standardně u mezinárodních smluv.“ Přiznává i to, že se takto stát zbavuje předem nespecifikovaných pravomocí, a přenáší je na Evropskou unii.

Podle článku 10 a) naší ústavy se mohou pravomoci českého státu předávat jen na základě mezinárodních smluv, řádně ratifikovaných parlamentem.

V Lisabonské smlouvě je ale zakotveno to, že další pravomoci může přenášet Evropská rada, což je shromáždění hlav států či jejich vlád plus předseda rady, nebo Rada EU, což je shromáždění ministrů, aniž by toto musely schvalovat národní parlamenty členských států.

Vládě to nevadí. Článek 10a podle ní nepatří do „materiálního jádra ústavy“. Lisabonská smlouva by měla být posuzována nikoliv na základě formálních článků, jako je ten nešťastný 10a, ale ve svém celku. Svrchovanost je podle prohlášení vlády nedotčena proto, že po převodu pravomocí do Bruselu, zůstane něco i doma a parlament bude stále mít o čem rozhodovat. Unie je navíc založena na stejných hodnotách jako ČR, na „materiálních aspektech,“ jako ochrana občanských svobod, demokratická spoluúčast a kontrola státní moci. Přenos pravomocí státu na Unii proto nelze považovat za ztrátu suverenity.

To je zcela nový přístup k ústavě a k právu obecně.

Vláda přiznává, že přechodové klauzule podle či. 48 odst. 7 SEU jsou v rozporu se zněním článku 10a Ústavy České republiky a nesplňují Ústavou ČR stanovená pravidla pro sjednávání a uzavírání mezinárodních smluv a předpoklady pro jejich závaznost pro Českou republiku. Nabádá ale ústavní soud, aby tento „formální nedostatek“ přehlédl jako nevýznamný z „hlediska materiálního.“

Co znamená ve vyjádření vlády formulace „bylo by možné z formálního hlediska argumentovat, že při její aplikaci dochází k nepřímé změně Smluv bez toho, že by taková změna byla předmětem ratifikace členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy, jako je tomu standardně u mezinárodních smluv.“ Znamená to snad, že podle vlády je Ústava České republiky je jen jakousi formální deklarací, která sama o sobě nemá právní váhu, nebo která může dnes znamenat to a zítra ono, nebo pro někoho to a pro jiného ono, nebo, jak tvrdí vláda, z jednoho hlediska toto a z jiného hlediska něco zcela jiného?

Vláda tvrdí, že „Princip svrchovanosti členského státu se odráží v požadavku jednomyslnosti rozhodování Evropské rady a právu každého vnitrostátního parlamentu návrh odmítnout.“

Princip svrchovanosti České republiky ale není jakýmsi od „zrcadla požadavku jednomyslnosti rozhodování Evropské rady“ se odrážejícím fantomem.

Svrchovanost České republiky není dána tím, jaká pravidla platí pro rozhodování Evropské rady. Její svrchovanost je její vlastní kvalita. Je naplněna tím, že o přijetí mezinárodních závazků České republiky a její vlastní legislativy rozhodují její vlastní ústavní orgány republiky v souladu s její Ústavou. Článek 10a ústavy tvoří jediná platná pravidla pro přenos pravomocí orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci:

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Jakkoliv je třeba jednomyslnosti při rozhodování Rady, souhlas českého zástupce (ať už je jím předseda vlády nebo hlava státu) v Radě, nelze považovat za souhlas České republiky. Ten nemůže u mezinárodních smluv dát sama o sobě ani vláda, která jen smlouvy v přenesené presidentově pravomoci sjednává, a dokonce sám o sobě ani president, který je svým podpisem stvrzuje. Smlouvy musí být ratifikovány Parlamentem České republiky. „Veto“ parlamentu není totéž co ratifikace, nenahrazuje proces sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv předepsaný Ústavou.

Krkolomný výklad ústavní konformity přechodové klauzule je zcela zmatečný. Prohlašuje zcela jednoduchý a srozumitelný text článku 10a Ústavy ČR za cosi „nezásadního“, chce Ústavu posuzovat z „hlediska materiálního“, tj. tvrdí, že nezáleží na tom, co Ústava požaduje pro přenos pravomocí České republiky, ale na tom, čím a jak je přenos pravomocí limitován. Zcela při tom ale degraduje význam jediného, jednoduchého a platného limitujícího pravidla, které pro přenos pravomocí existuje – článku 10a Ústavy České republiky.

Navíc je výraz „rozsah přenosu sdílených pravomocí na Unii“ nepřesný. Nejde o přenos pravomocí na Brusel, jde o podmíněné a dočasné povolení členským státům vykonávat některé sdílené pravomoci v takovém rozsahu, jaký určí Unie sama:

„Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy,
mohou v této oblasti vytvářet a přijímat právně závazné akty Unie i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala.
Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat.“

Je ironií, že vláda obhajuje svůj flexibilní přístup k ústavě odvoláním právě na ni. Ve svém vyjádření pro Ústavní soud prohlašuje, že ani přenosem pravomocí bez řádného ústavního procesu nemůže dojít k porušení Ústavy, protože instituce, na kterou Lisabonská smlouva přenáší rozhodování o rozsahu přenesených pravomocí dle názoru vlády ČR sdílí spolu s námi naše společné hodnoty a je „v obecné rovině zřejmé“, že jak ústavní systém České republiky, tak i smluvní systém Evropské unie „jsou založeny a vycházejí ze stejných zásad a principů, které jsou společné všem členským statut Evropské unie. Jinými slovy, EU stojí na stejných principech a hodnotách jako ČR a Lisabonská smlouva na tom nic nemění.“

Ještě trochu jinými slovy: je jedno, zda rozhodujeme my doma, nebo za nás rozhoduje Unie, všichni jsme přece demokraté a lpění na znění české ústavy je jen přehnaný formalismus zlomyslných euroskeptiků.