Západ by měl litovat, že zanedbal možnost zadržovat Rusko, když to šlo

Nová verze historie nabírá na síle. Jde asi o toto: Krize na Ukrajině je v drtivé míře chybou Západu. Ponižovali jsme a provokovali Rusko bezhlavým a bezohledným rozšiřováním NATO a Evropské unie. Pokud tento proces zastavíme, nebo – ještě lépe – úplně zvrátíme, bude vše v pořádku.

Zkuste si představit, co by to znamenalo v praxi. Zaprvé, zrušte všechny sankce a akceptujte okupaci Krymu. Zadruhé, veřejně a neodvolatelně se zavažte k zastavení rozšiřování NATO a EU. Anebo rozpusťte Severoatlantickou alianci úplně a těm zbývajícím americkým vojákům v Evropě zamávejte na rozloučenou. Zapomeňte na východní partnerství. Země, které zahrnuje, tvoří přirozenou nárazníkovou zónu Ruska a ty si na to musí koneckonců zvyknout. Měly by se připojit k Eurasijské celní unii, kterou EU uzná jako svůj protějšek.

Budeme ale muset provést změny i doma. Estonsko a Lotyšsko se musí stát bikomunálními státy s ruštinou jako úředním jazykem a automatickým občanstvím pro všechny obyvatele bez ohledu na loajalitu ke své zemi či na akulturaci. EU by měla pozastavit "třetí energetický balíček", který poškodil Gazprom tím, že jej nutí rozdělit plynárenský průmysl. Stížnost EU proti Gazpromu na zneužívání trhu bude stažena výměnou za dlouhodobé partnerství v oblasti energetiky, upevňující trvalou a nezpochybnitelnou roli Ruska jako nenahraditelného dodavatele ropy, zemního plynu, uhlí a jaderného paliva pro EU.

V rámci tohoto balíčku zaujmou evropská veřejnoprávní média pozitivnější postoj k Rusku ve svých programech, s garantovaným vysílacím časem pro kremelskou televizi Russia Today. Obzvláště bývalé sovětské republiky by měly zcela upustit od provokování Ruska historickými otázkami. Zmrazení bezpečnostní spolupráce a kooperace ve zpravodajství bude odvoláno a budou zintenzívněny vazby v oblasti justice a kriminalistiky. To může být zahájeno vydáním uprchlých Čečenců a "extremistů", ale může později zahrnovat i některé notorické a obtěžující "patologické rusofoby", kteří měli nepřiměřený vliv na názor Západu.

Je to zcela jistě tak, jak píše Walter Russell Mead, totiž že chování Západu vytvořilo "neklidné, nepřátelské Rusko, se zónou nestability v jeho okolí". Jenže skutečné ponaučení z minulosti není to, že jsme byli příliš tvrdí. Byli jsme příliš slabí.

Země střední a východní Evropy od roku 1991 pravidelně varovaly politiky v Bruselu i jinde, že Rusko je nepředvídatelné a zůstává potenciální hrozbou. Na rozdíl od Západního Německa, jež setřáslo nacistické dědictví v poválečných letech, pád komunismu neznamenal pro Rusko osvobození od dědictví imperiální minulosti. To znamená, že žádný soused Ruska nemůže být zcela v bezpečí.

Mnozí odmítali taková varování jako šíření poplašných zpráv. Nedávné události na Ukrajině a jinde ukazují, že ta varování nebyla dost dobře vykreslená. Naše politika vůči Rusku, směs zbožných přání a zbabělosti, ignorovala názor lidí, kteří znali Rusko lépe než my. Namísto toho jsme strašně přecenili náš vliv v Rusku a mařili po dlouhá léta celé řady šancí jak posilovat země nejvíce ohrožené revanšistickým vedením v Kremlu.

Vladimír Putin chápe až příliš dobře tu smrtící propast, která se rozevřela mezi našimi slovy a skutky. On z ní nyní těží, a to logicky a nemilosrdně. Věří, že nám vlastně nezáleží na bezpečnosti - jak naší, tak našich spojenců - ne dost na to, abychom se vzmužili a zastavili ho. Neuvalíme skutečné sankce. Zcela jistě nesáhneme po silovém řešení. Možná se nemýlí – v takovém případě si zvykejme na scénář porážky a appeasementu, jak je zobrazen výše. Pokud se plete, nebezpečí špatného odhadu a následné eskalace je obrovská a hrozivá. Očekávám horké léto a ještě žhavější podzim.

Edward Lucas píše pro The Economist.

16.4.2014

Původní článek zde, přeložil Jan Maisler