31.8.2016 | Svátek má Pavlína






EVROPA: Mráz přichází z Německa

20.2.2016

Před březnovými volbami do zemských sněmů v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falci a Sasku-Anhaltsku politická atmosféra v Německu vůčihledě houstne. Politické, mediální, kulturní i hospodářské elity zahájily proti konkurenční politické straně Alternativa pro Německo (AfD) kampaň, jež svým rozsahem a agresivitou zdaleka překonává vše, na co byli Němci v posledních desetiletích zvyklí. Příčina je nabíledni. Vládní strany zavlekly svou sebevražednou migrační politikou zemi do hluboké politické krize, z níž jakés takés východisko nabízí jedině AfD, a to jako součást snahy o zásadní revizi dosavadní německé politiky včetně sféry evropské integrace. AfD požaduje kromě nového přistěhovaleckého zákona mj. odchod Německa z eurozóny, obnovení pravomocí národních parlamentů a návrat ke koncepci Evropy suverénních států, což se z hlediska německého nekompromisně proevropského establishmentu rovná vyhlášení války. Jakmile tedy začal rychlý růst preferencí AfD, elity už nemohly otálet. Režimní mediální kanóny byly naládovány nejtěžším kalibrem a levicoví aktivisté se dali do díla.

Zfanatizované „antifašistické“ bojůvky Antifa se přitom neštítí ani takových metod, jako jsou fyzické útoky na účastníky protivládních demonstrací či ničení a pálení propagačních materiálů AfD, jak si postěžovala jednička na její bádensko-württemberské kandidátce, profesor Jörg Meuthen. Sílí cenzura na internetu (v poslední době byl zablokován např. kritický portál Anonymus), nakladatelství a noviny ukončují spolupráci s nepohodlnými autory. Elitami zvláště nenáviděný Compact. Magazin für Souveränität byl vyřazen z prodeje dvou největších potravinových řetězců v Německu EDEKA a REWE a zmizel rovněž z prodejních pultů knihkupeckých obchodů Thalia. Množí se případy útoků na kritiky vládní imigrační politiky jako např. na lipského právního vědce Thomase Rauschera, jemuž vedení univerzity vytklo „netolerantní a vůči cizincům nepřátelské smýšlení“. Příčinou byly jeho výroky o nutnosti obrany bílého muže, když jeho kultura zaniká, nebo o „záškodnických bandách Arabů a Afričanů“ za silvestrovské noci.

Přímo lavina útoků vůči AfD se zvedla po zkresleném a z kontextu vytrženém výroku její spolupředsedkyně Frauke Petry o potřebě chránit hranice proti uprchlíkům v případě nutnosti i za pomoci zbraní. Média několik týdnů děsila Němce historkami o straně, jež hodlá na hranicích střílet po nebohých ženách a dětech ze Sýrie. Pokusy uvést věci na pravou míru měly asi stejnou šanci na úspěch jako chtít od Rudého práva v roce 1978, aby uveřejnilo omluvu za pomluvy na adresu disidentů. Je třeba si uvědomit, že Petry se svým výrokem dotkla hned trojice posvátných „relikvií“ levicově liberálního mainstreamu: pacifismu, zrušení státu a neomezené lásky k cizincům. Na dvojí metr přitom 11. 2. v Die Welt upozornil Ulli Kulke: Když se loni v říjnu zelený (!) starosta Tübingen Boris Palmer vyslovil v podobném smyslu jako Petry, německý tisk zachoval ledový klid.

Růst podpory AfD se však navzdory difamační kampani nezastavil a v současnosti se v uvedených zemích pohybuje na úrovni 12-13 %. Pro vládnoucí elity je to nepochybně znepokojující zjištění, odhalující mj. zřetelný pokles vlivu tradičních médií na veřejné mínění. Mnozí Němci už státním televizím a novinám typu Frankfurter Allgemeine nebo Süddeutsche Zeitung jednoduše nevěří, protože nepravd a manipulací už bylo příliš mnoho. Na druhou stranu se však elity mohly obávat, zejména po silvestrovské noci muslimského násilí a následných úředních a mediálních lží, daleko většího propadu důvěryhodnosti vlády a Merkelové osobně. Slabá účast na protipřistěhovaleckých demonstracích 6. února ale prozradila trvající mimořádně vysokou pasivitu a strach většiny Němců podílet se na čemkoli, co směřuje politicky „doprava“ - jde tu nepochybně o důsledek mnohaleté účinné multikulturní a politickokorektní převýchovy populace. Ruku na srdce: skutečnost, že za celý jeden rok trvání katastrofální protiněmecké politiky Merkelové se v zemi neuskutečnila jedna jediná skutečně mohutná protestní demonstrace, je za dané situace obrovským úspěchem jejího kabinetu.

Natírání na hnědo všech odpůrců migrace, široce medializovaná snaha vlády o údajnou redukci imigrace, obušek nacismu, vznášející se nad každým, kdo se vysloví „nenávistně“ o cizincích, strašení návratem výmarských poměrů a fašizací, jakož i nejistota mnoha dlouholetých voličů CDU a CSU nad dosud nevyzrálou, vnitřně nepevnou a neustále brutálním způsobem ostouzenou AfD, to jsou vše stále ještě silné trumfy v rukou provládních médií. Celý tento propagandistický rejstřík rozehrál v plné síle 6. února týdeník Der Spiegel v rozsáhlé osmistránkové stati o AfD, zarámované na začátku úvodníkem o nutnosti nového startu Evropy, „ochromené problémy a vysmívané populisty“, a na konci reportáží o dvou žhářských útocích na ubytovny imigrantů, jejichž pachatelé se možná cítili povzbuzeni k činu demonstracemi Pegidy a řečmi AfD o střelbě na uprchlíky překračující hranice Německa... Spiegelu nelze upřít, že jeho novináři, píšící donedávna pro více než milión čtenářů, odvedli profesionálně dokonalou propagandistickou práci, kombinující obecné úvahy s reportážními vstupy. Analýza tohoto textu přitom prozrazuje hlavní zdroj obav levicově liberálních německých elit ze zvratu dosavadního politického a společenského vývoje v zemi, ale také možný způsob, jak tomuto zvratu co nejefektivněji čelit. Řekněme hned, že naznačený způsob nemá s demokracií nic společného.

Zvratem míní novináři Spiegelu návrat do éry Helmuta Kohla, do časů „staré dobré CDU“, o nějž se podle nich AfD pokouší. Oficiálně to sice v dokumentech AfD nikde takto uvedeno pochopitelně není, nicméně někteří čelní politici – např. připomenutý J. Meuthen – se k tradici CDU výslovně hlásí. Kandidát na bádensko-württemberského ministerského předsedu označuje ve svém předvolebním spotu AfD za konzervativně liberální a občanskou stranu středu, stranu „rozumných lidí“. Povšimněme si přitom, jak se úzkostlivě vyhýbá pojmu „pravice“, který by nepochybně obnovené „CDU“ příslušel, jenže byl médii tak důkladně zkompromitován, že se stal fakticky nepoužitelným. V Německu je dnes možno být jen nalevo nebo ve středu, protože vpravo se rozkládá jen páchnoucí bažina rasismu, fašismu a xenofobie. Podobné, byť většinou v méně vyhrocené podobě, je to ostatně i v dalších západoevropských zemích.

Přízrak Kohlovy CDU se jeví Spiegelu nebezpečný proto, že připomíná dobu před mocenským nástupem zestárlých, ale revoluční elán neztrativších radikálů z roku 1968. Tedy dobu, předcházející marxismem ovlivněné kulturní revoluci v německé politice, jež přinesla razantní obrat k multikulturalismu, feminismu, ekologismu, propagaci homosexuality a k politické korektnosti, provázený dramatickým rozkladem rodiny, autority, národního cítění a dalších tradičních, namnoze z křesťanství čerpajících hodnot. Bylo to v Kohlově éře v první polovině devadesátých let minulého století, kdy se CDU s nemalým úspěchem pokoušela o razantní restrikci imigrace a prosadila dodnes platnou novelu azylového ustanovení v německé ústavě, která působí těžkou hlavu obhájcům nekontrolovaného přílivu uprchlíků. Levicovým žurnalistům se ona doba promítá do představy starého srozumitelného světa, v němž vládli „starší bílí muži“ respektující tradiční hodnoty, zatímco dnes udává v CDU tón liberální žena, „multikulti“ nakloněná nekatolička. Svět ovládaný bílými muži je podle Spiegelu nenávratně ztracený, zaniklý jednak pod náporem vítězného ideálu ženské rovnosti, jednak pohřbený pod tsunami globalizace, jež přinesla vzestup východních kultur a národů.

Jakkoli si je Spiegel vědom, že „strana vpravo od CDU může mimo Bavorsko počítat s velkým množstvím politicky bezprizorných“, uniká mu jedna podstatná okolnost současného zápasu o budoucnost Německa a Evropy. Strana AfD, stejně jako francouzská Národní fronta, Wildersova Strana pro svobodu v Nizozemí, britská UKIP či polská strana Právo a spravedlnost, tedy politická hnutí, levicovými elitami jednou provždy ocejchovaná jako „pravicově populistická“, ve větší či menší míře reprezentují návrat rozumu, normálnosti a jisté elementární uměřenosti do politického života. Tedy principů, které v uplynulých zhruba dvaceti letech kulturní revoluce z veřejného prostoru vykázala, ale nepodařilo se jí je přes veškerou snahu zničit, neboť jsou základem psychického ustrojení většiny lidí. Z hlediska mocenskopolitického pak tyto principy, pokud se mohou ve svobodné soutěži uplatnit, vedou dříve či později k nastolení vlády, která respektuje vůli většiny. A zde jsme u kořene obav Spiegelu a celého (nejen) německého mainstreamu, který je si vědom hluboké propasti, jež ho dělí od myšlenkového a mentálního světa obyčejného „normálního“ člověka, jehož bylo dosud možno ovládat díky neexistenci mocenské alternativy a za pomoci masivní mediální manipulace. Obě tyto podmínky však v poslední době přestávají platit.

Západní elity proto hledají způsob, jak zakonzervovat svou moc. Ve Švédsku byly „odloženy“ volby, v nichž „hrozilo“ vítězství protipřistěhovalecké strany Švédských demokratů. Ve francouzských regionálních volbách socialisté raději zcela oželeli své zastoupení v regionálních radách, jen aby ve druhém kole voleb zamezili vítězství Národní fronty. Německé řešení naznačil Spiegel v následující konstrukci: Jestliže se vedle „Levice“ (tj. bývalých východoněmeckých komunistů) objeví ve spolkovém sněmu další politické uskupení, jež nebude koalitionsfähig, tj. schopné tvořit koalice, pak zůstává jedinou možností nynější velká koalice CDU/CSU/SPD! Je to paradox, konstatuje Spiegel a je téměř hmatatelné, jak se jeho novináři radostně pošklebují nad vydařenou slovní hříčkou: strana, která chtěla být „eine Alternative“, způsobí, že „bezalternativnost (die Alternativlosigkeit) se stane trvalým stavem! Lze předpokládat, že v partajních zákoutích CDU a SPD se tento krizový scénář již připravuje. Systém by byl „zabetonován“ a vzniklo by cosi, co nám bude nápadně připomínat komunistickou Národní frontu, která se ovšem nebude jmenovat Národní, ale možná Islamoněmecká, Koalice proti nenávisti, nebo Za naši pravdu; v Orwellovi lze nalézt dostatek inspirace. Pak už bude scházet poslední krok: uzákonit onen stav na věčné časy (Dauerzustand podle Spiegelu) a postarat se o kriminalizaci všech, kdo by jej chtěli zpochybnit. Na absenci alternativy a z toho plynoucí „jediné správné řešení“ jsou ostatně Němci na různých úrovních již delší dobu připravováni: CDU jim sděluje, že ke katastrofě jménem „Merkelová“ není alternativa, „katastrofa“ sama jim oznamuje, že není alternativy k islamizaci Německa, vláda hlásá, že není alternativy k euru ani k Evropské unii, otevřené hranice nemají alternativu atd. Jelikož však v demokratické politice je z principu alternativa vždy, nutno konstatovat, že německé elity tímto způsobem soustavně a cíleně omezují prostor pro standardní politický konflikt a jeho řešení. Své odpůrce vytlačují za jeho hranice a kriminalizují. Je to postup analogický tomu, jímž kdysi komunisté předem diskvalifikovali jakoukoli opozici, protože přece „v Československu (NDR, Polsku...) nemá socialismus alternativu“.

Přesvědčování čtenářů o „bezalternativnosti“ současné německé (imigrační) politiky a nedemokratickém charakteru opoziční AfD je tenorem celého analyzovaného článku Spiegelu. O právu na azyl se prý nejedná (není to verhandelbar), čemuž je třeba rozumět tak, že systematické flagrantní porušování německého ústavně zakotveného azylového práva ze strany Merkelové je svrchovaný morální čin vymykající se běžným politickým měřítkům a právnímu posuzování. Nelze proto očekávat, že žaloba pro porušení ústavy, kterou na Merkelovou podalo počátkem února několik význačných německých právníků, bude vůbec projednána. Politizace německé justice včetně ústavního soudu (jeho konformitu vůči europolitice německé vlády popisuje Sarrazin v knize Německo euro nepotřebuje) se pod tlakem migrace dramaticky prohlubuje, o čemž svědčí např. rezignovaný výrok pasovského soudu, odůvodňujícího loni v říjnu mírný rozsudek nad srbským převaděčem: „Kvůli poměrům na hranici je německé právo vydáno všanc... Azylanti byli pozváni do Německa spolkovou kancléřkou...“

Reportéři Spiegelu, který se honosí svou investigativní tradicí, podrobili vedoucí představitele AfD důkladné politické a morální perlustraci. Informují o tom, že její poslanci jsou v saském zemském sněmu vyšetřováni kvůli údajným nesrovnalostem na kandidátce a že Petry v této souvislosti hrozí až rok vězení kvůli křivé přísaze. Místopředsedkyně strany Storchová, podezřelá již tím, že pochází ze starého šlechtického rodu, je „zkušeným ideologem pravice“. K jejím zločinům patří mj. stížnosti proti Evropské centrální bance a boj proti „genderovému mainstreamu“. André Poggenburg, zemský šéf AfD v Sasku-Anhaltsku, pravděpodobně jako podnikatel zbankrotuje, takže poslanecký mandát ho zajímá především kvůli dietám, které za něj dostává. V podobném duchu jsou probíráni i další politici AfD, takže konečný „rozsudek“ nikoho nepřekvapí: AfD je typické protestní extremistické hnutí, polarizující společenskou debatu a rozehrávající riskantní hru s lidovým hněvem. Je to nebezpečná strana, nepřátelská k cizincům, šovinistická a antievropská, která nemá žádné hodnoty a umí jen rozeštvávat. Její vůdcové představují směs „kariéristů, dobrodruhů (Glücksrittern) a ztroskotanců“. Nad touto poslední formulací si kladu otázku: přišli na ni redaktoři Spiegelu sami, anebo ji jednoduše opsali z kampaně Rudého práva proti Chartě 77?

Perspektivy německé politiky jsou pochmurné. S pokračujícím přívalem imigrantů bude zřejmě pokračovat pozvolná demontáž demokratických parlamentních procedur a právního státu. AfD hraje o čas, ale elity mají všechny trumfy v rukách. Podle průzkumů jsou ztráty hlavních stran za poslední rok malé (CDU 6-7 %, SPD 1-2 %), média až na několik málo výjimek jsou pevně v rukou liberálních elit, masová občanská neposlušnost je krajně nepravděpodobná. Každý den přichází do země dalších několik tisíc potenciálních spojenců a budoucích voličů vládních stran. Je vůbec myslitelná velká protivládní demonstrace před spolkovým sněmem v Berlíně, pevné baště rudozelené ideologie, kde žije 17-18 % cizinců, z toho většina muslimů, a kde jsou celé čtvrti jako Kreuzberg a Neukölln islámskou zónou? Po letošních zemských volbách bude AfD zastoupena v 8 ze 16 spolkových zemí, přičemž šance, že by v zvítězila ve volbách do spolkového sněmu v roce 2017, je nevelká. Snad jedině německý Bataclan by mohl rozhodujícím způsobem změnit konfiguraci politické scény v SRN.

Každá velmoc inklinuje k prosazování svých politických řádů ve svém okolí. Ze všech sousedů Německa je „merkelizací“, jak lze označit současné neuvěřitelné politické poměry v Německu, ohrožena nejvíce Česká republika. Sveřepou snahu Merkelové islamizovat středovýchodní Evropu – nejnovější strategií je dovoz kontingentů migrantů přímo z Turecka – je nutno chápat jako výraz otevřeně nepřátelské politiky vůči České republice a celé střední Evropě, jež má být z vůle Berlína a Bruselu kolonizována masami muslimů. Visegrád je proti obrovskému tlaku z Berlína jen chabou obranou, i když je nutno využít všech možností, které toto uskupení v rámci EU skýtá. Rozhodující bude nakonec vždy postoj české vlády. Současný kabinet svou loňskou kapitulací před „demokraticky“ odhlasovanými kvótami v Bruselu, jakož i v prosinci zahájeným „strategickým dialogem“ s Německem ukázal, že české země před mrazem z Berlína není schopen ubránit. Ve světle této skutečnosti je zřejmé, že v roce 2017 nás čekají nejdůležitější parlamentní volby od roku 1990.



Diskuse


T. Vidím
21:41
21.2.2016

J. Hanzlík
21:24
21.2.2016

D. Polanský
10:16
21.2.2016

P. Scheck
3:06
21.2.2016

S. Netzer
8:27
21.2.2016

K. Křivan
9:32
21.2.2016

S. Netzer
9:49
21.2.2016

J. Kanioková
21:54
20.2.2016

K. Křivan
18:50
20.2.2016

S. Stoklásek
21:39
20.2.2016

J. Mrázek
18:16
20.2.2016

H. Lukešová
18:24
20.2.2016

K. Křivan
18:52
20.2.2016

H. Lukešová
19:01
20.2.2016

K. Křivan
19:10
20.2.2016

S. Stoklásek
17:46
20.2.2016

J. Schwarz
19:57
20.2.2016

A. Dlouhý
14:58
20.2.2016

B. Hudzieczek
13:47
20.2.2016

J. Mrázek
13:59
20.2.2016

I. Břízová
14:20
20.2.2016

J. Mrázek
18:22
20.2.2016

J. Mrázek
18:47
20.2.2016

J. Schwarz
20:01
20.2.2016

J. Pražák
13:22
20.2.2016

B. Rybák
13:07
20.2.2016

V. Vaclavik
11:29
20.2.2016

P. Klouda
11:26
20.2.2016

R. Tichý
11:16
20.2.2016

S. Netzer
11:13
20.2.2016

J. Mrázek
11:33
20.2.2016

P. Götze
11:58
20.2.2016

S. Netzer
12:22
20.2.2016

P. Han
12:48
20.2.2016

H. Lukešová
13:40
20.2.2016

S. Netzer
8:30
21.2.2016

P. Vaňura
18:02
20.2.2016

K. Křivan
15:07
20.2.2016

M. Vondráček
15:59
20.2.2016

H. Lukešová
16:01
20.2.2016

J. Svoboda
19:10
20.2.2016

J. Schwarz
20:12
20.2.2016

J. Mrázek
11:36
20.2.2016

P. Čech
9:27
20.2.2016

K. Janyška
10:19
20.2.2016

V. Vaclavik
11:56
20.2.2016

P. Čech
13:42
20.2.2016

L. Novák 475
12:38
21.2.2016

V. Vaclavik
11:54
20.2.2016

P. Čech
13:51
20.2.2016

V. Vaclavik
12:16
21.2.2016

V. Vaclavik
12:23
21.2.2016

P. Čech
19:42
21.2.2016

J. Frček
8:08
20.2.2016

P. Lenc
8:56
20.2.2016

V. Vaclavik
12:15
20.2.2016

J. Schwarz
20:17
20.2.2016

L. Dočekal
7:45
20.2.2016

B. Hamáček
20:30
20.2.2016

J. Mrázek
11:38
20.2.2016

P. Dvořák
5:18
20.2.2016

J. Vobr
4:41
20.2.2016

J. Kanioková
0:43
20.2.2016

P. Kolar
0:34
20.2.2016

počet příspěvků: 96, poslední 21.2.2016 09:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.