27.5.2016 | Svátek má Valdemar






EVROPA: Modus moriendi evropských politiků

16.5.2014

29. října A. D. 2004 byl za milióny eur uspořádán v Římě velkolepý mejdan, na kterém se sešlo pětadvacet nejvyšších představitelů evropských států se svým doprovodem. Televizní reportáž řídil slavný Franco Zeffirelli, módní návrhář Valentino navrhl kostým pro uvaděčky, primátor Říma odklonil veškerou dopravu a dodal třicet tisíc řezaných květin. Na piazze před Kapitolem – dávným svědkem oslav Imperium Romanum, kde vrcholila posvátná procesí, vlála teď vlajka s chlubným nápisem Europae Rei Publicae Status – založení evropské republiky!

Hlavy států, premiéři a ministři zahraničí ve starodávné síni Horatiů a Curiatiů slavnostně podepisovali společnou evropskou Ústavní smlouvu, jež měla po mnoha letech příprav dovršit padesátileté úsilí integrace evropských států a přiznat Unii nepochybný status persona iuris se všemi znaky jednotné státnosti.

Na nádvoří paláce se skvěla zbrusu nová velká mramorová pamětní deska, jež hrdě a s odkazem na dávné impérium hlásá – plurimae gentes, unus populus, že se hic et nunc "národy v Evropské unii spojily v ústavě do jednotného celku, s jednotným odhodláním a jednou vládou".

Pod vlajkoslávou unijních praporců, které nikdo nectí, odvozenou nikoli od apoštolů, ale od náhrdelníku dvanácti Suetoniových císařů, čteme: … EUROPAE GENTES IN POPULI UNIUS CORPUS COALESCERENT UNO ANIMO UNA VOLUNTATE UNO CONSILIO OBSIGNAVERUNT.

Jistě není římská říše jedinou, či dokonce hlavní inspirací pro současnou evropskou ideologii Unie, přesto však nejsou odkazy na slávu pohanského impéria náhodné, jak výstižně v preambuli smlouvy dokazuje i citát řeckého historika a politika Thúkydidése, jenž vyjadřuje odpor vůči athénské demokracii a jehož koncepce většinové vlády politické elity je neslučitelná s dnešní představou liberálního politického řádu. Neboť jak již bylo mnohokrát a zvláště při vyjednávání smlouvy katolickým Irům a Polákům zdůrazněno, je nová Evropa naprosto nový pozitivní projekt a s křesťanskou historií národů Evropy nesmí být ztotožňována. Neměla se snad po tragédii třicetileté války (1914–1945) od své minulosti radikálně odpoutat, jak je také stále připomínáno?

Jedno však mají s Římem všechny imperiální snahy o sjednocení, ať už šlo o cézara, kaisera nebo cara, přece jen společné. Když se ve starém Rakousku děti ve škole učily latinské samohlásky, A E I O U, vštěpovaly si nazpaměť i jejich kryptický význam – Austriae est imperare orbi universo, protože Rakousko, v dědičné Svaté říši římské, stejně jako v Římě korunovaný Karel Veliký, a pozdější sjednotitel Evropy císař Napoleon, neuznávalo hranice. Žádné imperium nezná jiné než dočasné hranice, podle nepřiznaného mínění Evropanů je však jejich univerzalismus falešný – to Západ přece objevil univerzální matematiku, geometrii, filosofii, politiku i estetiku a neméně kosmická a věčná jsou lidská práva a liberální demokracie – finální stadium lidstva – orbi et universo. Ani Evropská unie nesmí mít civilizační hranice.

Po slavné římské ceremonii zbýval už jen souhlas jednotného lidu. K úděsu a konsternaci politiků nevděčný lid Francie a Holandska, dvou zakládajících států Unie, ústavní smlouvu, kterou za něj všechny vlády podepsaly, jednoznačně odmítl. Ani téhle největší politická blamáže poválečných dějin Evropy se však politici nezalekli, nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že evropský lid neexistuje, že jej teprve budují. Rychle se ze svého zděšení oklepali, smlouvu předělali a ratifikovali si ji pod novým jménem mezi sebou (v těch teoreticky neuznávaných národních parlamentech). Představa referenda od té doby už všechny děsí a nová integrační ustanovení je zapotřebí vždy vtělit, či ještě lépe reinterpretovat na základě smluv dosavadních. Mezi politiky všech zemí Unie, téměř všech státostran (vládních koalicí) a občany se ve vztahu k Unii po půl století budovatelského úsilí počal rýsovat příkop, který se ještě o čtyři roky později po úvěrové krizi společné měny prohloubil. Zdá se, že se unus populus poněkud rozdělil a ze severní Evropy se ozývají reformní hlasy politiků (Anglie, Švédsko, Holandsko), které mají hlavně za cíl živelnou, špatně artikulovanou, často zuřivou euroskepsi uklidnit, což značně oslabuje jejich reformátorské úsilí. Jednota evropských politiků ale zatím nijak narušena není a reformátoři mají malou šanci něco podstatného z "acquis communautaire" změnit. Jak si však vysvětlit zatvrzelou neústupnost volených politiků vůči rostoucí kritice a skepsi občanů? Máme ji snad hledat jen v obraně kariérních výhod politické oligarchie, ve faktu, že "z okna bruselské služební limuzíny vidí svět jinak" (Theodore Dalrymple)?

Klíč k pochopení není snadný a většina kritických článků a knih pochází stále ještě z pragmatické Anglie, která zhroucení evropského kontinentu za války psychicky přestála (udržela si hrdou samostatnost) a z historických důvodů má také mnohem blíž k anglicky mluvícím národům, jež sama založila i zalidnila a jejichž národní demokracie dobře fungují. Anglické výhrady, jakkoli platné, mnohdy připomínají empirickou pozitivistickou "konstruktivní kritiku" dávných reformátorů a zakuklených odpůrců reálného socialismu.

Často Unii sice odmítají, ale analyzují pouze její symptomatické chyby v centralistickém plánování bruselské byrokracie – činnost pro činnost, náklady na zbytečnou regulaci, kritizují nejasnou hranici mezi společným či nezbytným a tím, co náleží do kompetence států, budovatelský optimismus, jenž nezná pokus omyl, nesmyslné edikty a vlastně i nadbytečnou existenci evropského soudního dvora, který automaticky hájí platnost unijních smluv a postrádá nezávislou jurisdikci ostrovní tradice. Poukazují na absenci legitimity unijních orgánů, neodvolatelnost úředníků Komise i jejich astronomické platy a kritizují dotace vůbec, především ty do zemědělství. Seznam stížností na provoz Unie by byl opravdu dlouhý a týká se nejen legitimity, politických a ekonomických problémů, ale i ideologické nadstavby, řečeno marxleninsky, tedy propagace genderové agendy (zaměstnaneckých kvót), voluntarismu sexuální identity, rovnostářského multikulturalismu (jako by se nesmělo rozhodovat, komu udělit občanství), inflace lidských (a evropských) práv atd. atp. A ačkoli je dnes kritika Unie mezi vzdělanými konzervativními Angličany "de rigueur", čili naprosto samozřejmá a většinová, něco zásadního ji chybí. Totiž vědomí, odkud se tohle monstrum vzalo, proč má na Kontinentě podporu téměř všech politiků a stále ještě, byť pomalu klesající, podporu většiny obyvatel, kteří se obávají katastrofického rozpadu (nebo dokonce války).

Odpověď možná někoho zaskočí, protože se často píše, že se Evropa sekularizovala a objevil se i nový agresivní ateismus, kterému nestačí, že bylo náboženství vytlačeno z veřejného prostoru, ale chce je ještě zcela oddělit od lidské pospolitosti a uzavřít do soukromí. To je jistě pravda, ve Francii například neexistují podle zákona zázraky a množí se případy, kdy sekularisté požadují odstranění náboženských symbolů. Ve skutečnosti však žijeme v době velkého (politicky prosazovaného) kultu, zdánlivě bez boha, ale na rozdíl od taoismu, buddhismu a stoicismu tato nová fundamentalistická víra ctí a adoruje nadpřirozené božství Člověka – je to náboženství liberálního humanismu. Někdo může namítat, že jde jen o ideologii, jako socialismus, nacionalismus nebo kapitalismus svobodného trhu a podobně. Myslím si, že je to omyl.

Politické a ekonomické teorie mají své axiomatické abstraktní principy, ale chápeme-li náboženství jako soubor lidských hodnot a norem, který je založen na víře v nadlidský řád, na rozdíl od teorie relativity nebo matematiky, které nejsou zdrojem společenských norem, potom její pravidla z takového zákona vyplývají. "Víra v boha v liberalismu přežívá a bez tohoto předpokladu by nedávala žádný smysl. "Humanismus uctívá lidstvo, věří, že má Homo sapiens jedinečnou a posvátnou přirozenost, která je to nejdůležitější na světě a dává smysl všemu, co se ve vesmíru děje, je nejvyšším dobrem a všechny bytosti a jevy existují jen pro blaho tohoto druhu," píše Yuval Harari, profesor dějin lidstva v nedávno přeložené knize "Sapiens – od zvířete k božskému jedinci". "Lidství je vlastnost jednotlivých lidí a z něho plyne (absolutní) nedotknutelnost svobody. Tato posvátná přirozenost je zdrojem veškeré autority a politické moci a hlavní přikázání (lidská práva) se zaměřují na ochranu svobody, rovnosti a nároků jedince. Mnoho křesťanů pojímá tento sekularizovaný derivát křesťanství pozitivně. Paulínská teologie totiž skutečně zakládá etickou rovnost: "Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Gal 3,28). Tato rovnost (nikoli nerovné lidské role) ruší antickou vrozenou hierarchii a ve vrcholném středověku vedla kanonické právníky a filosofy k postulátu rovné svobody pro všechny a nakonec vyústila v politický liberalismus demokracie.

Jakmile ovšem odtrhneme a zcela osamostatníme kruté lidské zvíře od nepochopitelné boží lásky, dochází k idolatrii, sebezbožnění člověka se všemi fatálními následky, jež z ní vyplývají. Nejlépe je to vidět na problému lidských práv. Přirozené právo předpokládá autonomii subjektu, jenž dobrovolně uzavírá smlouvu s jiným subjektem, z níž vyplývají předem ustanovená práva a povinnosti. Osvícenství však práva od smlouvy osvobodilo a svoboda subjektu, tak jak to vidíme už v Chartě OSN, získala nový absolutní význam. Právo na život, které mělo chránit jedince před libovolnou ingerencí státu, se stalo nárokem na ochranu před vším, co život ohrožuje – čili permanentní žalobou smrtelného člověka vůči doktorům a finančními požadavky vůči společnosti, která ovšem žádnou smlouvu, ze které by vyplývala restituce, neporušila. Proto současná politologie rozlišuje mezi právy na svobodu (která nic nestojí) a pseudoprávy finančních nároků. Ochrana individuální svobody je tzv. neinvazní, zakazuje překročit státu jisté hranice soukromí, práva nároková vedou paradoxně k opaku – k popření základních svobod, k masivní byť zpočátku zdánlivě benevolentní expanzi státu. Ještě osvícenský filosof Jeremy Bentham viděl v právech jen rétorické cvičení proti tyranii.

Měl pravdu, problematická je i sama koncepce práv na ochranu svobody, protože na sebe nejrůznější požadavky narážejí, existují totiž nadřazené povinnosti, jako pravidla, povolení, požadavek adekvátního trestu, oprávněný zásah do soukromí, externí náklady svobodné činnosti, která musí racionální spravedlnost posoudit, stejně jako nezasloužený trest, krádež, křivé svědectví, útlak a podobně. Jazyk práv je zdravému rozumu spíš na škodu.

Jak to souvisí s Unií? Ta vychází z idolatrie lidství, a proto zakazuje veškerou diskriminaci, chce, abychom viděli a šanovali každého stejně bezohledně. Neuznává liberální hranici mezi státem a společností, zná jen autonomního výsostného jedince. Proto také likviduje vymezené území autonomie rodiny a národa (společenství svobodné vzájemnosti) a tím ničí i demokracii národního státu. Jenže práva jednotlivce, mají-li existovat, jsou svázána s respektem k svrchované státní moci (Philippe Raynaud in Pierre Manent: "Proč existují národy", CDK), a ta umožňuje politiku, samozřejmě z podstaty partikulární. Tím, že Unie odvozuje svou nadřazenou vládu ze všeobecnosti univerzálního lidství, nahrazuje politiku mocí soudní (ve skutečnosti jen zdánlivě) a řešení partikulárních problémů zobecňuje na věčný zákon. Zajišťuje se tím před politickým nesouhlasem, podobně jako se před kritikou bránilo zákonodárství totalitní, jež odvozovalo své právo rovněž fiktivně z gnóze, byť zcela jiné historio-filosofie. Nefunguje ani jedno ani druhé, proto téměř všechno, co dělá, je tak nesmyslné. Život společenství a politiku nelze beztrestně podřídit abstrakci, ani racionálně zevšeobecňovat do věčného práva – tím vzniká větší chaos, než zná nedokonalá, leč opravná národní demokracie. Ve skutečnosti je Unie imperiální vládou (oligarchie politiků) bez lidu v hájemství ideologie a opírá se o představu všeobecného v budoucnosti globálně sjednoceného lidstva. Ponechávám stranou, že za maskou společenství se může někdy skrývat hegemon.

Novodobý kult božského jedince mate křesťany a lidové strany v europarlamentu s kultem lidství kolaborují. Je to tím, že hlásá důstojnost lidské autonomní osoby. Omyl spočívá v ontologické představě, jako by člověk, stvořený k obrazu Božímu, byl automaticky morálně nadřazen nad všechno stvoření, jako by mu nehrozila bestialita, kterou příroda nezná. Člověk je svobodný, a tím i paradox – může být více i méně. Jestliže tvůrci Charty práv byli po válce zděšeni z hrůzné genocidy a kolektivistické zuřivosti nacismu, chápeme, proč chtěli povýšit jedince nad stát i nad kolektiv, což jistě v metafyzickém smyslu platí, ale neměli zapomenout, že člověk není ostrov a absolutizace individua nad politiku a legitimitu demokratického kompromisu, jak vidíme v případě Unie, rozvrací tu nejmenší soukromou společnost vzájemnosti (rodinu) i tu širší – národní. Byly to právě křesťanské obce, z nichž povstaly tak intenzivní evropské národy, a není pravděpodobné, že budou lidé někdy milovat lidstvo více než svůj domov a svou rodnou zem.

Kontexty 2/2014

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Diskuse


V. Vaclavik
18:01
16.5.2014

V. Vaclavik
18:30
16.5.2014

P. Vítek
19:22
16.5.2014

P. Brodský
16:02
16.5.2014

K. Janyška
15:12
16.5.2014

J. Kanioková
15:06
16.5.2014

S. Netzer
15:46
16.5.2014

M. Netolický
16:23
16.5.2014

P. Vítek
11:28
16.5.2014

P. Vítek
12:09
16.5.2014

K. Frauknecht
13:32
16.5.2014

J. Plzák
10:57
16.5.2014

R. Gramblička
hm,
9:14
16.5.2014

F. Pavlis
9:18
16.5.2014

počet příspěvků: 19, poslední 16.5.2014 07:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.