Nejprve si přečtěme, co je to doktrína dle Wikipedie: Doktrína (lat. doctrina, od docere, učit) je pevné učení či nauka obvykle opřená o nějakou autoritu. Tak se někdy také označuje soustava neměnitelných zásad – dogmat. V současném užití obvykle soubor zásad, jimiž se řídí zahraniční politika určitého státu. Odtud také doktrinář a doktrinářský – autoritativní, nepřístupný diskusi.

Právě prožíváme období, v kterém se tvoří něco, čemu by se dalo říkat "Doktrína Merkozy", ale já si myslím, že se tomu bude říkat "Doktrína Merkel(ové)". Starší občané mají ještě v paměti tzv. "Brežněvovu doktrínu omezené suverenity", která vznikla kolem roku 1968 a platila až do roku 1989. V praxi to vypadalo tak, že si každý mohl dělat, co chtěl, pokud to bylo to, co chtěla Moskva. Nová doktrína nebude o ničem jiném než o omezené suverenitě.

Teď bychom mohli vyzkoušet hru "Najdi pět rozdílů": V čem se liší stará bolševická doktrína od doktríny Merkozy? Píši sice tento příspěvek v době, kdy se ještě sešly "nominální" (v tomto případě ve významu "jen podle jména") hlavy států EU a takzvaně nerozhodly. No, jsou asi v takové situaci, v jaké byly hlavy německých států, když je k sobě pozval Bismarck. Taky nemají na výběr.

Aniž bych chtěl srovnávat životní podmínky států pod kuratelou RVHP a dnešní EU, to je ve směru k dnešku nebetyčný rozdíl v kvalitě, zdá se jasné, že oba systémy v určitém okamžiku narazily na strop svých možností.

Komunismus sovětského typu se začal bortit již od doby roztržky s Čínou, u EU vidím jako první úkaz politickou roztržku EU a USA v otázce Iráku a Izraele.

Vyústěním krizového stavu bylo za bolševismu všemi "bolševikobojci" nedoceněné Pražské jaro a pak vznik Solidarity. V případě EU šlo o první vytvoření anti-mutikulturalistických stran a finanční pád Irska a Islandu.

Jedno je jasné. Bezhlavé rozšiřování EU a pokus o vytvoření jednotného státu s jednou měnou naprosto ztroskotal. Finanční krize je jen jeho vnější ukázkou. Ocenil jsem, že konečně někdo v oficielním tisku - Martin Weiss v článku "Co vznikne na troskách eura?" (LN 8.12.2011) - přiznal veřejně, že pokus o zavedení společné měny je starým nacistickým vynálezem, který připravoval Bernhard Benning. A zahrnoval do něj Německo, Rakousko, Protektorát, Slovensko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko. Až na Bulhary a Rumuny jde o stejnou sestavu, v které by Merkelová nejraději viděla základ "severní eurozóny".

Celý ten proces "sjednocení" byl brzy po 2. světové válce dirigován podobnými ideologickými silami, které zapřely původní nacistický pramen a přemalovali jej na "tvorbu nové sjednocené Evropy". Později převzaly vládu v EU nové síly. Pocházející ideově z francouzského studentského hnutí 1968 a na něj nabalených skupin s totalitaristickou ideou, nejprve maoistickou, později che-guevaristickou a nakonec environmentalisticky-genderovskou. Přitom bych připomněl, že ideologie fanatického ekologismu vznikla v německém romantismu a později v ideologii "Velkoněmecka". Nejprve podporována Hitlerem (nekuřák, abstinent a vegetarián), aby ji pak sám od roku 1941 likvidoval. Protože její uvedení do praxe výrazně poškozovalo německé hospodářství. Podrobnější informace v knize "Ekofašismus" od J. Biehla a P. Staudenmaiera.

Byrokratická touha po moci, která se v sedmdesátých letech přímo byzantinsky zhmotnila v Bruselu, vede vždy k rychlému úpadku. To však neznamená, že "rychlý" znamená "okamžitý". Po vyhlášení Brežněvovy doktríny se bolševici pokusili uniknout krizi úprkem vpřed – válka v Afghánistánu, převraty a války v Jižní Americe, v Africe atd. To pak jen vedlo k ještě většímu rozpadu – rozvalu celého systému. Bolševikům však nezbylo nic jiného, než to zkusit. Pokud by nezasáhli v ČSSR silou a nevyvolali války v Angole atd., rozpadla by se jejich říše do několika let.

Dnes už kdekdo přiznává to, co se neustále tutlalo, že spojením Německa vznikl v Evropě nový hegemon, omezený však ve své akceschopnosti, tak jako kdysi SSSR, možnostmi a zájmy svých spojenců-vazalů.

Ať vyhlásí na dnešní schůzce duo Merkozy a Bundestag a Finanzministerium BRD (na které prasklo že "posuzovalo" nedávno předem "státní rozpočet" Irska), není možnost jít zpět. Ideologie a bruselští "carští dvarjanini" a realita světa nedávají Merkozy jinou možnost. Jediná možnost je útěk dopředu. Ostatně EU se bude potýkat i s otázkou, kterou nedokázali vyřešit ani nacističtí ekonomové - co ekonomicky s Francií. To byl také jeden z důvodů, proč nechal Hitler vzniknout tzv. vichistické Francii, která dokonce formálně vládla celé Francii, a to i na území okupovaném Německem.

Je jasné, že ať vymyslí co vymyslí, nebude to dobře fungovat. Ale bude to aspoň nějak fungovat. Dnes se zvedá muslimský svět, Čína začala mít potíže a není jasné, zda neskončí do několika let v ekonomických a sociálních křečích. Na hranicích Evropy čekají miliony chudých, snících o tom, že si něco z evropského blahobytu utrhnou. Jako barbaři před Římem.

Doktrína Merkozy je tedy smutným, ale nutným řešením. To, že nebude úspěšná, je sice jasné, ale může pomoci Evropě přežít v útlumu a ve vnitřní společenské krizi – spojené sice s ekonomickými obtížemi, ale ne se skutečnou ekonomickou krizí a úpadkem. A umožní připravovat se, co dál. A hledat nový směr a nové cíle. Když se prakticky zhroutilo euro, i Němci odvolali multikulturalismus, v Durbanu se právě hroutí zeleno-bolševická ideologie, je jasné, že "nazi-feminismus" nebo chcete-li bolševický feminismus vážně narušil společenské a lidské vztahy v Evropě i USA, takže je nutno zajistit pokud možno klidný přechod do další fáze.

Hádka o euro je jen hádkou o tom, co dál. Evropa se pomalu probouzí ze snění, kterým ji naočkovala generace hippies a studentů z Paříže a která často jen opakovala (vesměs jen v nekonečné hlouposti zlaté mládeže) totalitní marxistické a nacistické ideály přebalené do moderního obalu.

Jen doufejme, že až se to za deset či patnáct let položí úplně, že se v Evropě, tedy spíše v Německu, najdou tak osvícení politici, jako byl Gorbačov a Jelcin, když se rozpadal SSSR a svět jeho satelitů.