Niccolò Machiavelli je znám především jako politolog a politický filozof, významná postava renesance, souputník Leonarda da Vinci a Michelangela Buonarottiho. Narozen 3. května 1469, zemřel 21. června 1527, působil zejména ve Florencii. Často je zmiňován jako klíčová postava ve vývoji evropské i světové politologie a politické filozofie a dodnes je citován. Pro Machiavelliho je typické, že dává přednost historické zkušenosti před ideologickými představami. Machiavellimu se často předhazuje, že propagoval věrolomnost a jistý amoralismus, při čtení jeho díla však takový pocit nemáte, naopak význam morálních kvalit často zdůrazňuje, nenechá se jimi však oslnit. Nakonec dává přednost faktům, zkušenosti a výsledku. V češtině je k dispozici např. jeho asi nejznámější spis Vladař (Il Principe) a Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia.

Nedávno jsem si při letmém listování „Rozpravami“ všiml několika pasáží, které jsou přímo použitelné na události spojené se současnou evropskou migrační krizí. Jde o překvapivě aktuální tvrzení, podívejme se tedy na ně.

Citát první (Rozprava druhá, kapitola osmá):

„Existují dva druhy válek. První vznikají ze ctižádosti, z touhy po územních ziscích…, a i když jako každá válka jsou svými důsledky strašlivé, nevyhánějí původní obyvatele, protože vítězům zpravidla postačí slib poslušnosti, a mnohdy jim ponechávají i jejich vlastní zákony a téměř vždycky jejich majetky.

Druhá příčina vzniku válek je mnohem hrozivější. Národ je donucen hladem, strachem z války, dlouhotrvajícími nájezdy nebo z jiných vážných příčin opustit svou vlast a hledat si nová sídliště jinde. Nepřichází na nová území panovat, ale přivlastnit si je, vyhnat nebo pobít místní obyvatele. Takové války jsou nejukrutnější…

Holá nutnost a pud sebezáchovy jsou tedy nejstrašlivější příčiny vzniku válek a jejich následky pro původní obyvatele bývají hrůzné, jestliže dobyvatel je silnější. Bývaly však i takové případy, kdy stěhující se kmen nebyl silnější, nemohl tedy spoléhat na násilí a musel si nový životní prostor získat lstí a vzájemně výhodnými smlouvami.“

Při čtení citátu si ihned všimnete silné podobnosti mezi Machiavelliho popisem situace a dnešní situací v Evropě a Evropské unii. Velmi aktuální je pak zmínka, že invaze nemusí být nutně ozbrojená, což evidentně mnohé lidi mate. Důležitý je výsledek, obsazení cizího území. Už dnes existují oblasti v Evropě, které stěží můžeme nazývat evropské. Jde o dobytá území, která se postupně zvětšují a zmnožují. Migranti možná neuvažují o kolektivním uchvácení evropského území, různé lsti (spíše lži) však používají, když vstupují na evropské území nebo je odmítají opustit. Za výhodné smlouvy zmiňované Machiavellim pak můžeme považovat naše azylové zákony a zákony sociálního státu. Vládci mnoha neevropských států vidí v přísunu migrantů do Evropy příležitost pro zvýšení svého vlivu v evropském teritoriu. Turecký prezident Erdogan je pak explicitní, když turecké menšině v Německu doporučuje udržovat vysokou porodnost a odolnost vůči „integraci“. Podle Machiavelliho jde však o válku, protože jde o dobývání cizího území. Nezvyklé je nepoužívání (doposud) zbraní a dlouhá doba dobývání.

Část politiků se snaží invazi zpomalit spoluprací s hraničními státy, jako je Turecko nebo Libye, kterým za tuto spolupráci, či ochranu, platí. Platí se i za navracení migrantů státům, odkud tito pocházejí. Je zde snaha i platit dopředu, tzv. zlepšovat sociální situaci na místě (vzhledem k podstatě migrace a rozsahu jde spíše symbolické gesto).

Co na to říká Niccolò Machiavelli?

Citát druhý, Rozprava druhá, kapitola osmadvacátá (O tom, že vskutku silné státy si svou bezpečnost nevykupují penězi):

„Životaschopnost každého zřízení můžeme také dobře posoudit na jeho vztazích se sousedy. Pokud slabší platí silnějšímu za ochranu, potvrzuje to sílu druhého, jestliže však menší tahají peníze z kapsy většího, značí to, že ten druhý je jen obr na hliněných nohou.“

Citát je zbytečné komentovat. Zajímavé bude snad sledovat, jaký zájem o ždímání Evropy budou mít další okolní státy. Bruselská administrativa a politické elity zemí, kam migrace směřuje (politickou elitou zde nejsou myšleni pouze profesionální politici), však potřebuje oddálit svůj politický konec související s nezvládnutou migrací a snaží se část problému vyvézt do dalších okolních států, které může ovlivňovat. Jde o státy pod tzv. Lisabonskou smlouvou, která vykládána spřízněným soudním dvorem EU umožňuje legálně požadovat v podstatě neomezenou redistribuci migrantů v zemích, které smlouvu podepsaly. Požadavky na přijetí zatím omezeného množství migrantů byly vzneseny i na Českou republiku. Většina jejích obyvatel, parlament i vláda však redistribuci striktně odmítají. Chtějí sami rozhodovat, kdo má právo překročit hranice České republiky a kdo má právo se zde usadit a koho na tomto území budou případně hostit. Z druhé strany se ozývá: smlouvy je třeba plnit, nelze zpochybňovat právní stát! Neakceptování rozhodnutí soudu nelze tolerovat! Jde splnění našeho smluvního závazku!

Co by nám poradil Niccolò Machiavelli?

Citát třetí, Rozprava první, kapitola osmapadesátá:

„Pokud jde o smlouvy vynucené, mohu s klidem říci, že je nedodržovaly a nebudou dodržovat ani republiky, ani panovníci. Hrozí-li z dodržení slova nebezpečí nebo zánik, nedodrží je nikdo.“

Podobně se Machiavelli vyjadřuje i v jiných textech. Jde vlastně o vyjádření pravidla „rebus sic stantibus“, někdy uváděného i ve smlouvách, které říká, že smlouvy přestávají platit, když se změnily okolnosti, za kterých byly uzavřeny. V našem případě jde o nově vzniklé fenomény masové migrace, neschopnosti některých států bránit své hranice, nedodržování smluv druhými státy a podřízenost Evropské komise tzv. silným státům. Rada je tedy jasná, odmítnout a nenaplnit systém kvót bez ohledu na hlasování Evropského parlamentu, rozhodnutí Rady ministrů EU a rozhodnutí soudního dvora EU.

Nicméně objevují se obavy z případné odvety. Jak velkou budeme platit pokutu? Přijdeme o dotace z Evropské unie? Máme vyvolávat politický konflikt? Nebylo by lepší nějaké uprchlíky přijmout? Vždyť stejně utečou do Německa či Švédska. Když nezaplatíme ani pokutu, co bude pak?

Poslední radu Machiavelliho, legendárního znalce politiky, nalézáme v následujícím citátu.

Rozprava druhá, kapitola čtrnáctá:

„Kdo ustupuje ze strachu před bojem, stejně se boji nevyhne, protože s jídlem roste chuť a zbabělost dodává druhé straně drzosti, a sám v očích svých stoupenců a chráněnců jen katastrofálně ztratí na ceně.“