Můžeme být příznivci té či oné ideologie, vítat muslimy či se jich bát a odmítat je, můžeme věřit na Unii jako na federální stát, konfederaci, unitární stát nebo jen na volné sdružení samostatných států, ale žádný soudný myslitel nemůže popřít, že Evropa a hlavně Evropská unie jsou v mimořádné, dá se říci katastrofické krizi vlastní ideologie a identity. Jsme prostě, jak jsem uvedl v minulé části, v “bodu zlomu“. Což není v Evropě nic tak neobvyklého, tyto zlomy jsou ukázkou vývoje a dá se říci i života společnosti a civilizace.

Předem je nutno uvést: V posledních cca 40-50 letech vznikla nová společenská třída, která svými cíly a jednáním vlastně navazuje na své předchůdkyně, tedy síly, které se objevily v okamžiku krize kumulace kapitálu a rozpadu tradičního venkova a rodiny a také obecného zvýšení vzdělanosti obyvatel. Tedy cca od čtyřicátých let 19. století, což vyústilo v agresivní chování (revoluce 1848).

Vše pokračovalo v druhé polovině 19. století a ve 20. století a bylo vedeno hlavně internacionálními marxisty – bolševiky, a nacionální socialisty – nacisty a fašisty.

Mimochodem, postoj Čechů, Poláků a Chorvatů, kteří zachránili rakouské císařství a rozehnali revolucionáře ve Vídni, vedl k nezřízené nenávisti Marxe vůči Slovanům. Takhle se v roce 1848 vyjádřil Karel Marx pro Neue Reinische Zeitung: „...nesmiřitelný boj, válku až do smrti proti Slovanům, těm zrádcům revoluce... je potřebné jejich vyhlazení, bezuzdný terorismus na ně – nikoli v zájmu Německa (jistěže ne, Karl....), ale v zájmu revoluce.“

Situace mezi Slovany a Němci byla už tehdy tak napjatá, že největší revolucionář - Karel Marx (sám se považoval za revolucionáře a za NĚMCE) - hned věděl, co udělat s těmi, jak říkal, „slovanskými třískami v těle monarchie“. Tak tuhle informaci nám soudruzi z Moskvy i Prahy, ale dneska také z Bruselu a Berlína nějak tajili, že. Základnou tehdejších sil, které požadovaly „rekonstrukci státu“ (mimochodem, to by mne zajímalo, když Andrew H. Schapiro, dnešní velvyslanec USA, vymyslel pro naše aktivisty tento název, je vzdělaný marxista nebo mu to někdo podstrčil?) a hybnou silou tehdejších bořitelů společnosti byla podle starší britské klasifikace sociálních tříd skupina „C2“, vyškolená dělnická třída: „předák směny, průmyslový dělník, instalatér, zedník, číšník“ a dále skupina označená „D“: obecná dělnická třída: „prodavač, rybář, nekvalifikovaný dělník.“

Tato skupina byla charakteristická ztrátou identity jedince, jeho frustrací, vztekem a odcizením. Pro jejich „pacifikaci“ po zkušenosti s komunismem a nacismem byl vymyšlen „sociální stát“.

Od sedmdesátých let 20. století se i vyšší vzdělání dostávalo co nejširším vrstvám a zároveň ubývalo pracovních míst. V moderní euroamerické společnosti vymizel hlad, tedy fyzický hlad, což bylo prvně v dějinách lidstva.

Dnes na základě těchto a některých dalších dějů vznikla nová agresivní nebo chcete-li „nová revoluční třída“. Ze všech nejvíce to jsou v běžné praxi neuplatnitelní vysokoškoláci humanitních studií atd. Jejich vzorek se dnes typicky shromažďuje například v takzvané „Klinice“, kde jsou aktivní prakticky jen vysokoškoláci tzv. „zbytných oborů“ a zaměstnanci různých „neziskovek“ (často placených státem).

Jde o úplně novou nejnižší – nejistotou sociálního postavení - a zároveň z hlediska vzdělání vyšší střední společenskou třídu, o které se moc neví, media ovládaná levicí o ní prakticky nemluví. Jedná se dnes zásadní částí „neo-levice“, v současné době často neukotvení (jakoby) vzdělanci bez perspektivy, zvaní též „prekariát“. Jde o jedince žijící v nejistotě ohledně budoucnosti, svého zaměstnání, svých příjmů, bydlení. Více naleznete v knize G. Standinga „Prekariát: Nová nebezpečná třída“ (Precariat: The New Dangerous Class. 2011. Bloomsbury Academic.) Český komentář a rozbor naleznete zde (Zdeněk Rous, 2013), a v mém článku EVROPA: Nová vyšší střední třída.

Tato skupina, representovaná navenek skupinami nazývanými obecně NGO, LGBT atd., u nás lidově „sluníčkáři“, stojí jak za společenskými změnami v evropské a americké společnosti, tak za stále silnějším levicovým antisemitismem a aktivitami lákajícími aktivní muslimy do Evropy. Do jejich čela se v určitém slova smyslu postavila Angela Merkelová zákazem „jádra“, vyzdvihováním homosexualismu apod., vyznáváním nezřízeného ekologismu – větrníky a fotovoltaika - a dnes „vítací“ politikou Německa.

To je jedním z příčin onoho „bodu zlomu“ předpověděného Malcolmem Gladwellem.

V uvedené knize se říká, že příčiny, proč dojde k bodu zlomu, jsou trojí:

1) „Zákon malého počtu“ – první příčina bodu zlomu je přímo závislá na určité marginální skupině lidí, kteří jsou oproti ostatním určitým způsobem výjimeční. Všimněme si, že „sluníčkáři“ a postmoderní marxisté jsou vlastně počtem nezajímavou entitou. Poznání vychází z teze ekonomů, kteří uvažují o principu 80/20. Dvacet procent aktivních a 80 % neaktivních.

Klíčovou, tedy menší část populace rozdělujeme na tři skupiny:

Spojovateléjsou lidé, již jsou jakýmisi spojkami mezi jednotlivými, často jen málo souvisejícími komunitami.

Maveni(Název maven se používá v kybernetice pochází z jidiš a znamená „znalec“)jsou „informační specialisté“, kteří je předávají ve velkém ostatním (novináři, poliotologové, pedagogové na universitách, blogeři a účastníci sociálních sítí)

Prodavačijsou charismatičtí jedinci opatření výbornými vyjednávacími schopnostmi, kteří dokáží ostatní o něčem přesvědčit (nejtypičtějším příkladem je Obama, ale často jde o populární umělce, hlavně herce, zpěváky atd.).

2) „Faktor chytlavosti“ říká, že pokud se má nějaká věc prosadit, pokud se má rozšířit jako „epidemie“, je třeba, aby byla „chytlavá. Chytlavá je například nekorigovaná idea všeobjímajícího přátelství a „lásky“, takzvaní „vítači“, které použila k podpoření svého záměru politicko-ekonomicko-nacionální skupina kolem Merkelové.

3) „Síla kontextu“: lidské chování je citlivé a zároveň velmi ovlivnitelné prostředím, ve kterém se člověk pohybuje. Stejně tak jsou epidemie velmi náchylné a citlivé na své okolí. Šiřiteli této „epidemie“ jsou moderní komunikační, jakoby nezávislé prostředky, tedy kyberprostor, hlavně Facebook, různé chaty a podobně.

To vše se v současné době potkalo v bohaté a zpohodlnělé euroamerické civilizaci. Ve spojení s institucionalizovanou lhavostí zvanou „politická korektnost“ ovládla tato epidemie značnou část společnosti. Fanatismus má největší dopad, jako v dějinách vždy, hlavně na mládež. To není nic proti dnešní mládeži. Dělo se tak v době křížových výprav, musulmanští „janičáři“ byli poturčenci horší Turka, na mládeži stál i Hitlerjugend v době nacismu a komsomolci za komunismu. Fanatismus nejen že chce vládnout, on potřebuje vyvolávat strach. Což, jak se ukazuje, se děje. Lidé se neodvažují říkat, co si myslí, nebo prostě lžou. Krásná ukázka byly například volby v Polsku, kde měla dle „průzkumů“ vyhrát levice a strašlivě prohrála. Na Slovensku měl uvědomělý lid volit proevropské „demokraty“, ať už to měl být kdokoli (ono jich tam moc není, že), což se nějak nepovedlo, a dnes, kdy byla v Německu doslova pořádána štvanice, a to nejen mediální, na příznivce AfD, ve „východoněmeckém“ Sasku-Anhaltsku získala AfD 24,8 procenta, v západním Bádensku-Württembersku třetí místo s 15,1 procenty a v Porýní-Falci 12,6 procenta hlasů.

Je to proto, že pod vedením eurolevice se sociální stát na Západě v druhé polovině 20. století stal nikoli místem svobody občana, ale svěrací kazajkou pod paternalistickým socialistickým dohledem „otce národa“. V případě Merkelové „Mutti Merkel“. Stát spoutává lidi stále vetší množstvím předpisů a zákonů a účinně jim brání samostatně myslet. Dokonce nesouhlas významně trestá verbálním ponižováním, vylučováním a dehonestací „odlišných jedinců“. Což vede ke vzrůstání tlaku ve společnosti, kde tlak budí protitlak. Pokus eurolevice získat nové voliče řízenou imigrací ze zaostalého muslimského světa a pro „novou levici“ tak báječně antisemitskou jen vše urychlil. I značná část bohatých a silně disciplinovaných Němců vyjádřila odpor. Volby tak všude dopadají jinak, než si EU přeje, Merkelová už může vládnout jen proti otevřené vzpouře, jak by řekl Bursík: „Silou, Katuško, silou.“

V kontaktu mezi státy Unie páchá největší škody od začátku vylhaná skrytá a dnes už nezastíraná „nerovnost“ a pohrdání „východními“ státy EU. Vedoucí představitelé používají slovník a formulace, kterými se vyznačovali tvrdí stalinisté třeba v roce 1968. Německo a Francie si v EU vždy dělaly, co chtěly (odporovala jedině Anglie), a dělaly to, co jiným zakazovaly. Třeba rozpočtové deficity nebo účetní a finanční podvody, machinace a „úpravy“ výsledků, politicky upravované dotace, kdy bohatší dostávají víc než chudší, atd. Vše je to zahaleno do lží o rovnosti a spravedlnosti a tak podobně. Ale aspoň formálně to mělo jistou úroveň. Dnes už se veřejně vyhrožuje všem „neposlušným“ státům i jednotlivcům

Toto lhaní a buranský a pohrdavý styl komunikace Evropskou unii nakonec „dohnalo“. Ekonomicky a politicky „prázdný balon“ - Francie, která je vzhledem k dluhu a nezvládnutým islámským imigrantům na hraně rozvráceného státu - splaskl. Francouzský ministr financí Emmanuel Macron řekl, že nejděsivější na stavu EU je to, že se zlomila francouzsko-německá osa, která byla motorem evropské integrace. Korunu tomu pak dal, když uvedl, že obě země spějí k moderní verzi války mezi katolíky a protestanty (ta byla v dějinách ve Francii obzvláště krvavá a nechutná).

Není se co divit, Merkelová vládne Unii tak - jak dosvědčuje nejen Václav Klaus, ale třeba i Sikorski a Orbán -, že nejprve (ne)poslouchá, co představitelé zemí říkají, pak se odebere se zástupcem Francie do zákulisí, tam nadiktuje své řešení a po nějaké době je přednese jako neodvolatelné rozhodnutí. Zasedání ÚV KSSS hadr. Jak viděla stará Evropa vztah Merkelové a Sarkozyho – a to byl alespoň trochu politik, uvidíte zde:

„Rozpad Evropy nabírá na obrátkách,“ říká Janis Varufakis, „Evropa bude demokratičtější, nebo se rozpadne!“

Levicoví „inženýři lidských duší“ udělají vše, aby se udrželi u koryt. Na jejich straně stojí statisíce uplacených úředníků EU, ale i byrokratů v ostatních státech EU (korupci úředníků v „řeckém stylu“ dnes u nás předvádí ČSSD a ANO). Hlavní oporou je pak skupina zvaná „prekariát“. Jsou jich plné university a takzvané nevládní organizace a tito lidé vědí, že v otevřené společnosti nemají naději na úspěch. Sta a sta „kulturních antropologyň“, tisíce sociálních genderistek, padesát magistrů historie komiksu, tisíce studentů vývoje baňatky listnatné... tyto zástupy „odborníků“ podobných specializací prostě skončí na dlažbě. Anebo u prodávání hamburgerů. Případně nezaměstnaných. Jako na jihu Evropy už dnes. Jak by řekl Číňan, kdyby vám chtěl říct, že vám přeje něco hodně ošklivého: „čekají nás zajímavé časy.“

Pokračování příště