Hlavní politický a ideologický proud Evropské unie se pod vedením Německa rozhodl ignorovat příčiny krachu evropské ústavy, kterou přes masivní státní propagandu odmítli v referendech občané Francie a Nizozemska. Evropská ústava de facto a namnoze i de jure nově zakládala Evropskou unii jako, a to jako stát. Náhražkou po právu zamítnuté euroústavy se stala Lisabonská smlouva, která se, jak přiznávají její autoritativní zastánci, od zamítnuté euroústavy liší po obsahové stránce jen nepodstatně.

Vstupem do EU v r. 2004 jsme podle smlouvy o EU přijali právní subjektivitu evropského společenství, nikoli Evropské unie jako celku. To znamená, že jsme tímto krokem souhlasili jen s částečným omezením státní suverenity, a to v případě sjednávání hospodářských a s nimi souvisejících dohod se státy, jež nejsou členy EU. Lisabonská smlouva ale, a to přesně tak jako zamítnutá euroústava, zavádí právní subjektivitu pro EU jako celek, tj. i pro oblast zahraniční a obranné politiky a pro soudnictví a vnitro. Teprve tato zcela nová skutečnost spolu s nadřazeností práva EU nad právním řádem ČR, již Lisabonská smlouva fakticky rovněž stanoví, znamená v dané kombinaci těchto ustanovení celkovou ztrátu státní suverenity, a je tedy pro svrchovanost, resp. svobodu České republiku smrtící. Nadto nelze pominout, že Lisabonská smlouva, tak jako zamítnutá euroústava, obsahuje několik podstatných ustanovení, jež umožňují její významné změny bez následné ratifikace. Tato skutečnost je pro ústavně právní zásady demokratické civilizace nepřijatelná a přímo skandální. Navíc Lisabonská smlouva kopíruje zamítnutou euroústavu i v převádění mnoha oblastí rozhodování z dosavadního jednomyslného hlasování do hlasování kvalifikovanou většinou a navíc v tomto způsobu hlasování, tak jako v r. 2005 zamítnutá euroústava, ještě více posiluje váhu, resp. zavádí ještě větší převahu populačního principu, než jak je tomu u dosud platné smlouvy o EU z Nice. Zde se Česká republika zejména proti velkým státům EU zpravidla nemůže prosadit.

Česká republika by ze všech uvedených důvodů Lisabonskou smlouvu o EU neměla ratifikovat. Teprve po možném zamítnutí Lisabonské smlouvy by Česká republika získala možnost podniknout s obdobně smýšlejícími členskými státy EU zásadní kroky směřující k dalekosáhlé reformě EU do podoby Organizace evropských států, založené na principu jejich rovnoprávnosti, jejíž hlavní rysy před časem nastínil prezident ČR.

Výrazná změna se oproti euroústavě týká pouze formy Lisabonské smlouvy, jež spočívá ve složité, a takto záměrně málo srozumitelné kombinaci dvou již dříve schválených smluv a klíčových doplňků, jež většinou pocházejí z textu již před třemi lety v referendech zamítnuté euroústavy. Změna formy smlouvy není vůbec nahodilá. Její zastánci veřejně doznali, že výsledná nízká srozumitelnost textu smlouvy má zajistit, aby tuto náhražku euroústavy tentokrát již neschvalovali občané v referendech, kde by, jak je tomu například zcela jistě ve Velké Británii a Nizozemí, byla zamítnuta.

Stručně řečeno, lisabonská smlouva zavádí nadvládu nedemokratického způsobu rozhodování nad demokratickými členskými státy EU. ODS se proto dopustila závažné chyby, když se rozhodla prosazovat přijetí lisabonské smlouvy ratifikací parlamentem a nikoli referendem. Často se objevující tvrzení o údajné nemožnosti vyhnout se v případě referenda o lisabonské smlouvě referendu o americkém radaru v Brdech je neudržitelné. Lisabonská smlouva fakticky zavádí podstatnou změnu státoprávního, tedy ústavního charakteru České republiky. Referendum o ní je proto neméně nezbytné, než oprávněná žádost o její posouzení ústavním soudem. Oproti tomu smlouva o umístění obranného protiraketového amerického systému posiluje vojenskou obranu České republiky, jejích evropských a amerických spojenců. Ústavní státoprávní stav České republiky se touto spojeneckou smlouvou vůbec nemění. Referendum zde proto není namístě.

Rovněž nedávné události v Severoatlantické alianci, k nimž došlo počátkem dubna na letošním bukurešťském summitu NATO, jsou nanejvýš znepokojivé. V Bukurešti se náš světadíl, tentokrát již i v rámci NATO, opět viditelně rozpoltil na starou protiamerickou a novou proamerickou Evropu, tak jak se stalo již před pěti lety v době příprav a následné realizace spojeneckého osvobození Iráku. Roli Iráku na bukurešťském vrcholném jednání NATO tentokrát sehrálo fyzicky nepřítomné a mimo NATO stojící Rusko. Konkrétně Německo, Francie a některé s nimi spjaté evropské země odmítly úsilí USA a dalších, zejména východoevropských států, zapojit Ukrajinu a Gruzii do Akčního plánu členství, jehož splnění by teprve umožnilo budoucí vstup těchto dvou států do NATO. Německo-francouzský blok tím NATO závažně rozpoltil poprvé od jeho vzniku před devětapadesáti lety. Důvodem k tomuto osudovému kroku byl nesouhlas Ruska s členstvím Ukrajiny a Gruzie v NATO, přestože jejich zapojení do Akčního plánu členství ještě neznamená, že se stávají členy aliance. Část členů NATO, vedená Německem a Francií, tak poprvé v dějinách Severoatlantické aliance umožnila, aby Rusko rozhodovalo o spolupráci NATO se zeměmi, které mají o členství v NATO zájem. Rusko se takto ostatně chovalo i v době příprav našeho vstupu do NATO koncem devadesátých let. Tehdy se mu ale ještě Severoatlantickou alianci nepodařilo rozpoltit.

K tématu jak se zachovat k přání Ukrajiny a Gruzie se má v NATO sice ještě vrátit prosincové zasedání ministrů zahraničí. To však nic nemění na skutečnosti, že NATO je od bukurešťského summitu rozdělenou, málo akceschopnou organizací. To se rovněž projevuje na často kritizovaném rozdílném přístupu členských států k jejich zapojení do spojeneckých vojenských operací NATO v Afghánistánu.

Zejména Německo a Francie se v Bukurešti chovali jako faktičtí mluvčí ruských geopolitických mocenských zájmů a nikoli jako spojenci ve společném obranném uskupení. Je proto na čase, aby se ODS, Česká republika a další ochotní spojenci v NATO zasadili o vznik nového NATO, jež by vytvářelo spolehlivou, skutečně akceschopnou spojeneckou formaci nové Evropy, USA a dalších států mimo širší atlantický prostor (Izrael, Taiwan, Jižní Korea, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, apod.).

S nevyhnutelnou zásadní přeměnou NATO a posláním ODS v tomto nezbytném procesu úzce souvisí jednoznačná podpora ODS zřízení americké protiraketové radarové základny v Brdech. Tento strategický obranný záměr, jehož smluvní podoba se nyní završuje, má pro budoucnost České republiky, a to nejen z hlediska ideového a politického směřování ODS, zcela klíčový význam. Stručně řečeno, umístění amerického strategického vojenského prvku na našem území neznamená jen naše aktivní zapojení do obrany demokracie Evropy a USA s Kanadou proti reálné hrozbě raketového útoku teroristických států a uskupení.

Geopolitická změna uskutečněná takovým krokem je zásadní proměnou geopoliticky klíčového pásma menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Toto dosavadní dějinné kolbiště velmocenských euroasijských zájmů Německa a Ruska se výstavbou americké protiraketové základny v Polsku a České republice mění ve výrazně stabilní prostor svobody jednotlivých demokracií tohoto územního pásma. Svobodu těchto států totiž zaručuje jejich rozhodující vojensko-politická vazba na jedinou demokratickou globální supervelmoc. Německé a ruské úsilí o tento zásadní prostor evropské východní otázky se tím poprvé v dějinách stává druhořadým, a to právě na základě a ve prospěch takto strategicky ukotvené záruky svobody polského a českého demokratického státu. Geopolitické jádro a ohnisko východní otázky jako vztahu Evropy, Ruska, Asie a Afriky se tedy konečně mění ve výrazně pevný prostor svobody. Evropské a české dějiny si takto zprostředkovaně osvojují liberálně demokratický směr, jenž dosud nikdy nebyl takto výrazně zaručen. Důrazné stanovisko České republiky, Polska a USA musel vzít výslovně na vědomí i v zásadě neúspěšný bukurešťský summit NATO. Je to právě americká protiraketová základna v Polsku a České republice, která srozumitelně naznačuje, jakým směrem a způsobem by se mělo NATO transformovat, aby skutečně účinně plnilo své poslání, jímž je záruka existence demokratické civilizace nejen v Evropě, ale nyní i v celosvětovém měřítku.

Význam této reálně možné přeměny mocenských poměrů v klíčovém prostoru východní otázky se na druhé straně projevuje vypjatou cílenou manipulací veřejným míněním, a to nejen v České republice. Za ní zjevně stojí, obdobně jako za prezidenta Reagana počátkem osmdesátých let při jaderném dozbrojování západní Evropy americkými raketami Pershing II a střelami s plochou dráhou letu, zejména ruské zpravodajské služby se svými komunisticky smýšlejícími pohůnky a s nimi souznějící škálou užitečných naivků. Tehdy jsem se u nás počátkem osmdesátých let důrazně zapojil do probíhající mezinárodní veřejné debaty, a to ve prospěch amerického záměru posílit obranu demokratické Evropu, jehož uskutečnění nakonec vedlo k osvobození východní části Evropy z ruského komunistického područí. Jsem rád, že tak nyní v podstatně příznivějších podmínkách mohu učinit znovu, když se dějiny zase jednou opakují.

(z vystoupení na ideové konferenci ODS v Hradci Králové 26. 4. 2008 – zahraniční sekce)