Prezident Obama nepřijede na letošní summit EU-USA. Potvrdil tak, že v čele USA dnes stojí politik, pro kterého je vazba na Evropu druhořadou záležitostí. Dal to najevo již několikrát: třeba když nepřijel na oslavy 20. výročí pádu Berlínské zdi či svým necitlivým postupem ve věci protiraketové obrany. Není se co divit. V dnešním světě je význam Evropy stále méně samozřejmý, než tomu bylo v minulosti. A nelze spoléhat na to, že by osobní historie Baracka Obamy kompenzovala tento evropský ústup ze slávy: jeho otec byl Afričan, on sám se narodil a většinu dětství strávil na Havaji, několik dětských let strávil v Indonésii. Lze se divit, že jeho vnímání světa je mnohem méně „eurocentristické“, než bylo zvykem u jeho předchůdců?

Nad tímto vývojem nemá cenu brečet. Nebo si stěžovat na Obamu. Je to náš, nikoli jeho problém. Potřebuje-li Evropa silné partnerství s Amerikou, nemůže spoléhat na staré sentimenty či návyky. Musí si je zasloužit tím, že bude atraktivním partnerem.

Naše národní bezpečnost, suverenita, stabilita a prosperita stojí na dvou neoddělitelných pilířích: evropské integraci a transatlantické spolupráci. Jednou z tragédií uplynulých dvaceti let je, že naše politická reprezentace nebyla s to tyto dva pilíře postavit na stabilním a jednoznačném konsensu a bez ohledu na střídání vlád vést takovou politiku, která by je maximálně posilovala. Naopak. Velká část politické scény investovala mnoho energie do jejich podkopávání. Politické extrémy (komunisté a krajní pravice) bojují proti oběma. V kultivovanější a opatrnější (ale o to účinnější) formě tak činí i Václav Klaus. ODS soustavně (a bohužel úspěšně) podkopává naše „eurointegrační“ zakotvení. ČSSD se zase s oblibou vozí na náladách, které oslabují naše transatlantické vazby.

O Evropu se nezajímající Obama by mohl pomoci naší politickou scénu z těchto neduhů vyléčit, alespoň co se týče ČSSD a ODS. Pro paroubkovský populismus jsou Obamovy USA méně vděčným soustem, než byl v uplynulých letech „antibushismus“. A ODS by zase léčba Obamou mohla vyvést z nebezpečné iluze, že transatlantické spojenectví a evropskou integraci lze odělovat či dokonce stavět proti sobě.

Buď bude EU schopna vystupovat jako jednotný, srozumitelný, silný a dynamický partner, tj. dokončí svou integraci, a to nejen na papíře, ale i v praxi. A pak lze předpokládat, že evropský, resp. severoatlantický prostor zůstane klíčovým hráčem světového dění. Tj. že globální vývoj půjde směrem, který bude významným způsobem odrážet hodnoty a zájmy euro-amerického prostoru. Nebo bude Evropa nadále působit jako sbor ješitných, malicherných, rozhádaných a zpohodlnělých trpaslíků-potížistů – a kompromisy ohledně fungování zítřejšího světa se budou dělat bez nás. USA se zcela legitimně budou stále více zaměřovat na spolupráci s Čínou, Ruskem, atd.

Někteří čeští politici se doposud opájeli iluzemi o „speciálním partnerství“ mezi desetimilionovou středoevropskou zemí a USA. Administrativy Bushů otce a syna i Billa Clintona - z různých důvodů a v různém stylu - tyto iluze víceméně přiživovaly. S Obamou je tomu konec. Paradoxně je to ale možná ta nejlepší služba, kterou nám mohl prokázat. Jen se kvůli tomu nesmíme urážet či nad tím zbytečně lamentovat. Musíme pragmaticky vzít svůj osud do vlastních rukou a svým dílem přispět k tomu, aby vliv evropských hodnot ve světě nebyl v nadcházejících desetiletích jen nostalgickou vzpomínkou na minulost. To jest: začít aktivně a konstruktivně přispívat k utváření silné a akceschopné Evropské unie.

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu