26.5.2016 | Svátek má Filip






EVROPA: Kuráž i štěstí v Evropské unii

12.5.2014

Před deseti lety jsme vstoupili do klubu, jehož pověst předčila skutečnost

Když jsme v květnu 2004 vstupovali do Evropské unie, bylo co slavit. Bez ironie. Zařadili jsme se totiž do elitního klubu. Opět, bez ironie; podstatná "ale" přijdou za chvíli.

Evropa, a zejména její západní část, akumulovala v běhu staletí ve světovém měřítku bezkonkurenční objem bohatství. A to jak prostřednictvím dobývání území jiných kontinentů, tak – a zejména – vzájemným obchodováním, směnou nejen zboží a služeb, ale také myšlenek, know-how či výrobních postupů, na jejímž základě dále hospodářsky vzkvétala. I ve 20. století ale došlo nejen na vzájemné obchodování, ale také na vzájemné válčení, v bezprecedentním rozsahu. Evropská integrace, která započala v přímé reakci na hrůzy druhé světové války, měla postupně vést ke sladění klíčových zájmů ústředních evropských mocností, zejména Francie a Německa, v takové míře, aby je choutka k dalšímu krvavému běsnění už nikdy nepřepadla.

Thatcherová varuje

Evropská integrace tedy chtěla docílit i toho, že se oním akumulovaným bohatstvím už nebude mrhat na válčení, ale že bude znásobeno užší spoluprácí. Důsledky dvojího válčení však jako by vyčerpaly dravost starého kontinentu, a to i tu ekonomickou, projevující se třeba inovativní schopností. "Inovovaly snad, řekněme, Francie a Itálie v 60. či 70. letech?" řečnicky se během našeho rozhovoru před pár lety tázal Edmund Phelps, laureát ekonomické Nobelovy ceny. "Ne, jen přebíraly, co bylo objeveno jinde," odpověděl si vzápětí.

Ve druhé půli 20. století tedy podstatná část západní Evropy hodně žila "z podstaty", z onoho v běhu staletí nahromaděného bohatství. Mírotvorný proces slaďování zájmů ústředních mocností západní Evropy, ve své podstatě novátorský, celkem synergicky doplňoval jiný mírotvorný proces, proces vyvažování sil, na němž byl principiálně postaven už "Metternichův mír" ve valné části 19. století. Západní Německo, Francie a další země západní Evropy byly skrze spojku – Velkou Británii – zájmově propojeny se Spojenými státy. Pro ně byla západní část starého kontinentu stěžejní výspou tváří v tvář bloku Sovětského svazu a jeho satelitů.

Nutnost studenoválečnického vyvažování sil mezi tržně orientovanou západní částí Evropy a socialistickou částí východní pravděpodobně výrazně přispěla k tomu, že západní část (v pozdější fázi integrace druhé půle 20. století již vlastně tvořící Evropské společenství) před rokem 1989 nikdy nedotáhla opravdu dalekosáhlé ekonomické reformy typu zavedení jednotné měny. Jejich značná komplexnost a z ní pramenící možnost nákladného omylu zjevně přispěla k tomu, že představitelé Společenství našlapovali opatrně, aby nějakým neuváženým krokem neohrozili to, co už fungovalo – ve smyslu zajišťování jasné ekonomické dominance nad východní, socialistickou částí.

Cestu k euru tak Společenství nastoupilo až v roce 1988, kdy už bylo sovětské impérium bez debat na lopatkách. Mnozí v tom však spatřovali spíše ironii. "Je ironické, že právě v době, kdy země jako Sovětský svaz, které se pokusily řídit vše z jednoho centra, zjišťují, že úspěch spočívá naopak v decentralizaci moci, někteří představitelé Společenství zjevně chtějí činit kroky přesně opačné," například tehdy prohlásila někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová.

Pád železné opony ale dodal další kuráž k dalekosáhlým reformám a práce na zavedení eura ještě zintenzivnila. Už nebylo třeba "vyvažovat", veškerá energie se mohla upnout k prohlubování integrace – Evropské společenství se přeměnilo v Evropskou unii. I pokud by k omylu v rámci integrace došlo (a mnozí ekonomové například varovali před předčasným ustavením měnové unie), nebyl už nikdo, kdo by přešlapu mohl bezprostředně využít.

První léta společné měny jako by byla potvrzením, že ona kuráž se vyplatila.

Jednotnou měnu celkem příznivě hodnotili dokonce i někteří klasicky liberální ekonomové. Lawrence White, jeden z nich, mi třeba v létě 2008 řekl, že jej "příjemně překvapilo, a to je plus pro euro, že jednotná evropská měna zatím není příliš inflační – v některých letech dokonce méně než americký dolar".

Slunce i smrákání

Z dnešního pohledu je patrné, že otcové eura měli nejen kuráž, ale zejména štěstí. První léta jednotné měny byla zalita sluncem. Vlastně však: globální trhy byly v té době zality přemírou likvidity. Ta podněcovala nevídaný celosvětový hospodářský rozmach; byť, jak víme dnes, rozmach na dluh. A když uprostřed těchto "sluníčkových let" vstoupila do EU Česká republika, připojila se k elitnímu klubu, jehož "žití z podstaty" – a vlastně i z dluhu – však v té době upozaďovala, ba maskovala nejen nadměrná likvidita, ale přeneseně i lokomotiva jménem Čína.

Zcela zásadním přínosem členství v klubu se z hlediska Česka zdá být rozkvět zahraničního obchodu. V samotném roce 2004 stoupl vývoz ze země o takřka 26 procent (zatímco v roce 2003 jen o devět procent). Za posledních deset let pak vývoz z České republiky stoupl více než dvojnásobně; v eurovém vyjádření narostl o 135 procent, zatímco v celé Evropské unii dosáhl přírůstek "jen" 67 procent. Vývoz však rostl už od roku 1996, kdy Česko podalo přihlášku do Unie – do roku 2004 stoupl více než dvojnásobně.

Nutno však říci, že volný evropský obchod je ve své podstatě výsledkem existence Evropského hospodářského prostoru, nikoli Evropské unie. Součástí tohoto prostoru jsou i ty země, které do Unie nepatří, konkrétně Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tento trojlístek pak společně se Švýcarskem tvoří Evropské sdružení volného obchodu, EFTA. (Evropský hospodářský prostor vznikl roku 1994 na základě smlouvy právě mezi EFTA a Evropským společenstvím.) Jinými slovy, český zahraniční obchod by se patrně podobně dobře rozvíjel, i kdybychom v posledních deseti letech byli členy jiného klubu než Evropské unie, a sice klubu EFTA.

Během finanční krize a následné krize dluhové se navíc nad Evropou pořádně zamračilo. Ukázalo se, že euro nevede zdaleka tak rychle ke strukturálnímu sbližování ekonomik členských států, jak se v době jeho zavádění koncem 90. let předpokládalo. Asymetrické šoky a nemožnost autonomní měnové politiky nejdříve tíživě dopadly na periferní státy eurozóny a nyní zase dusí i takovou zemi, jakou je Finsko.

Ukázalo se ale hlavně to, že ani starý kontinent nemůže žít z podstaty věčně. A také to, že centralizace a objem přerozdělování, jež bohužel nadále rostou, zřejmě nejsou tou správnou cestou k jeho opětovnému rozkvětu. Zmíněné varování Margaret Thatcherové z roku 1988 by dnes mělo být bráno jako ještě naléhavější než v době, kdy jej vyřkla.

Vyšlo v LN

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



Diskuse


J. Plzák
12:57
12.5.2014

J. Kanioková
12:46
12.5.2014

počet příspěvků: 5, poslední 12.5.2014 01:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.