Na Ukrajině jsme byli v posledních dnech a týdnech svědky strašných událostí, o kterých jsme už zapomněli, že jsou v Evropě 21. století také možné. Zpravodajství nás zásobuje těžko uvěřitelnými obrázky přímo z místa téměř v přímém přenosu, hovoří se o jednotlivých osudech demonstrantů a detailech střetů, mluví se o Janukovyčovi, Kličkovi a Timošenkové... Zasaďme ale tyto události do širšího kontextu.

Od skončení druhé světové války panuje v Evropě určitý pořádek, dlouhou dobu udržovaný napětím mezi oběma bloky soupeřícími ve studené válce, kdy by žádná ze stran nedovolila jeho změnu ve prospěch druhé strany. Po rozpadu tohoto systému došlo k několika teritoriálním změnám - především rozpadu SSSR a Jugoslávie -, které nezanedbatelně změnily situaci, ale poté pokračovalo období klidu. Pod ochrannými křídly Spojených států, které i po zániku SSSR považovaly Evropu ještě dvě desetiletí za klíčovou oblast svých zájmů, a nerušena ze strany výrazně oslabeného Ruska, které mělo v devadesátých letech dost starostí samo se sebou, se začala vytvářet jednotná Evropa - ta však dosud sdružuje pouze západní a střední Evropu a je otázkou, zda tomu někdy bude jinak. V posledních letech dochází ke zcela zásadnímu geostrategickému pohybu - USA začínají zjevně přesunovat těžiště svých zájmů z atlantického prostoru, tedy z Evropy, do pacifického prostoru, kde je čeká nutnost čelit rostoucí moci Číny. A tak přišel opět čas, aby se Evropa o sebe postarala sama.

Krize na Ukrajině je první vážnou zkouškou schopnosti Evropy zajišťovat své zájmy vlastními silami. Ukrajina je ze strategického hlediska jedním z nejvýznamnějších prostorů Evropy. Obrovská země ovládá přístupy k Černému moři, disponuje značným množstvím zemědělské půdy i nerostných surovin a je pátou nejlidnatější zemí Evropy mimo Ruska. Navíc tvoří už od 16. století jakési přirozené nárazníkové pásmo mezi "Evropou" a "Východem", reprezentovaným zpočátku Osmanskou říší a Krymským chanátem, posléze Ruskem. Od 18. století byla však postupně pohlcována Ruskem, jehož úloha v Evropě úměrně tomu rostla. Vrcholu dosáhla po druhé světové válce, kdy se celá dnešní Ukrajina stala součástí SSSR a zároveň s tím se polovina Evropy (včetně Československa) ocitla v područí téhož. Jakmile se moc SSSR v Evropě zhroutila, vymanila se i Ukrajina rázem z ruského područí a získala úplnou politickou samostatnost. Prakticky od počátku své existence je však samostatná Ukrajina dějištěm boje proruských a protiruských sil, které se se střídavými úspěchy snaží zemi více či méně připoutat k Ruské federaci. Prozatím tento boj dramaticky vyvrcholil na přelomu let 2013-2014, kdy se Ukrajina dostala pod tlak z obou stran, aby se rozhodla pro orientaci na Rusko (Eurasijský svaz), nebo na Západ (Evropská unie), se známým výsledkem: odmítnutí podpisu dohody s EU na základě příslibů i výhružek Ruska, protesty části obyvatelstva proti tomuto rozhodnutí a nakonec krvavý střet demonstrantů s režimem.

Většina zpravodajství v českých médiích popisuje situaci značně jednostranně - demonstranti jsou ti dobří, pořádkové síly ti zlí; veškeré násilí vyprovokovaly pořádkové síly, demonstranti se jen brání. To není pravda - k excesům docházelo na obou stranách, některé násilné střety byly téměř jistě vyprovokovány demonstranty, ne policisty. Mezi demonstranty se nacházejí jednotlivci i skupiny, které si označení za bandity, ba možná přímo za teroristy jistě zaslouží. A to nemluvíme o tom, jak bude zemi spravovat opozice, která zdaleka nemá jasnou vizi a jednotný program, pokud zvítězí a dostane se k moci. Ukrajina je na pokraji bankrotu, státní instituce jsou rozloženy, korupce v zemi dosahuje pro nás těžko uvěřitelných rozměrů (přestaňme si konečně nalhávat, že my Češi jsme v tomto z nějakého záhadného důvodu nejhorší na světě), a co hlavně, mentalita obyvatel je blíž Východu než Západu.

Když Ukrajina odmítla podepsat asociační dohodu s EU, zazněly názory, že to je jenom dobře, protože taková země by Evropě, která má už tak dost problémů sama se sebou, nic dobrého nepřinesla... Tento názor je zcela oprávněný, pokud pomíjíme právě výše naznačené širší souvislosti. Když je ale vezmeme v potaz, je jasné, že co nejtěsnější připoutání Ukrajiny k Evropě a ne k Rusku je v našem nejvlastnějším zájmu. A to i za cenu přidružení popsaného - s prominutím - svinčíku k Evropské unii a většímu otevření našich trhů i srdcí jeho obyvatelům, a i za cenu podpory "hrdinů barikád", z nichž někteří jsou spíše bandity. Nedělejme si iluze, že v tomto konfliktu existuje ta správná, křišťálově čistá strana, a ještě navíc je to zrovna ta, jejíž vítězství nám vyhovuje. Tak tomu v realitě není a nikdy nebude - stejně jako v Egyptě, stejně jako v Sýrii, stejně jako v mnoha dalších koutech světa.