V polovině dubna oznámily Finsko a Švédsko svůj úmysl připojit se do jednoho roku k silám rychlé reakce NATO. Zařazení svých sil do těchto jednotek kolektivní obrany NATO je krokem k jasnému vojenskému angažmá obou zemí v atlantické obraně Evropy a je pravděpodobné, že bude následovat domácí debata a žádost o přijetí do NATO. Obě země jsou vojensky aktivní v misích v Kosovu a zejména v Afghánistánu. Členstvím v NATO by završily odklon od své neutrální pozice a příklon ke kolektivní atlantické i evropské vojenské obraně a zejména k ochotě nasadit své jednotky v kolektivních operacích a na obranu někoho jiného. Společné Nordické bojové jednotky jsou vědomě postaveny jako jednotky NATO, a budou proto dobře začlenitelné do rámce a formace NATO.

Jsme tedy svědky další významné změny ve vývoji evropské bezpečnosti. Obě země svým postupem nejen připouštějí, že pro ně a pro Evropu existují vážné vojenské hrozby, ale zejména deklarují, že na tyto hrozby nemohou nadále reagovat samostatnou vojenskou kapacitou, což je případ Švédska, ani důslednou neutralitou a vojenskou neangažovaností, což je případ Finska. Nejdříve se vřadí do společných aliančních sil a posléze se vysoce pravděpodobně vřadí i politicky, bezpečnostně a vojensky do kolektivní obrany a kapacity NATO.

V obou zemích došlo ke změnám vládnoucí garnitury. Ve Finsku se rozběhla vnitřní debata o řešení bezpečnostních a obranných potřeb v nové situaci. Finsko a Švédsko jsou vzájemně svázány podmínkou souhlasu s takovým obranným krokem, a proto musí postupovat společně, nebo napřed Finsko a pak Švédsko. V každém případě však jde o výraznou národní i regionální změnu v chápaní a zajištění bezpečnosti. A nelze vyloučit, že tato změna je akcelerována konfrontační rétorikou Moskvy, ať již jde o regionální, evropské nebo globální vojenské otázky.

Sjednocení a prohloubení evropské kolektivní obrany v NATO je reakcí na snahy Kremlu Evropany rozštěpit a postavit je proti Američanům. Fakticky však dochází k zesílení izolovanosti Ruska a pokud Kreml rychle nezmění svůj přístup a nezačne kooperovat zejména v rámci výboru NATO – Rusko, ocitne se mimo evropský a atlantický obranný kontext. Vývoj a konflikty uvnitř Estonska a snaha Ruska tento konflikt eskalovat a kapitalizovat také sjednotily jak spojence po atlantické lince, tak Evropskou unii.

Případným členstvím Finska a Švédska v NATO významně poklesne počet neutrálních států v Evropě, což bude mít dva důsledky. Prvým je význam tohoto kroku pro debatu v dalších EU zemích, které jsou také neutrální, zejména v Rakousku, kde debata o vstupu do NATO „visí ve vzduchu“ již několik let a měla by začít. Za druhé snížení počtu neutrálních zemí znamená pokles barier ve spolupráci EU - NATO a lepší výhled pro výstavbu evropských obranných kapacit a sil.

Z hlediska evropské bezpečnosti a obrany představuje pro-aktivní politika Finska a Švédska výrazný krok směrem ke kompaktní a ucelené obranné a bezpečnostní situaci v Evropě, která je stále méně definována národními státy, které musí sjednocovat Američané. Evropa se stále zřetelněji vyvíjí směrem ke společné obraně, ke společným vojenským kapacitám, snad i ke společné logistice a ke společnému velení . Je rozumné tento trend podporovat a naplňovat. 27 generálních štábů a ministerstev obrany na jednu evropskou armádu a společnou obranu je přeci jen poněkud neohrabané a výdajový luxus.

Kdo by si této změny měl všimnout především a vzít si z ní lekci, je Kreml. Vypadá to, že současná bezpečnostní politika Ruska není v Evropě vnímána jako příliš bezpečná, a to i v regionu, kde bývali zvyklí i na hrubý a nevybíravý sovětský styl.

Pro ČRo6