27.8.2016 | Svátek má Otakar






EVROPA: Kolik lidí ještě zabije havárie ve Fukušimě?

23.7.2012

Nejnovější analýza amerických vědců odhaduje následky fukušimské havárie. Proč nahání Fukušima strach, když nás jiná mnohonásobně vyšší rizika nevzrušují?

Havárie atomové elektrárny v japonské Fukušimě vyprovokovala některé politiky k bombastickým prohlášením i k razantním krokům. Některé země v reakci na devastující zemětřesení, ničivou tsunami a následné poškození reaktorů v japonské jaderné elektrárně uzavřely své vlastní atomové elektrárny. Bez ohledu na to, že se nacházejí v seismicky poklidných lokalitách a tsunami se musejí obávat asi jako devítihlavé saně. Na své sousedy, kteří nepropadli protiatomové hysterii, tlačí, aby atomové elektrárny buď rovnou zavřeli anebo je zabezpečili na 101 % proti všem myslitelným i zcela nesmyslitelným hrozbám.

Evropský protijaderný účet se uzavíral dříve, než mohl ve Fukušimě kdokoli sečíst skutečné škody. Teď je k dispozici první kvalifikovaný odhad obětí fukušimské havárie. Nabízejí ho na stránkách vědeckého časopisu Energy nad Environmental Science vědci ze Stanfordovy university John Ten Hoeve a Mark Jacobson. Spočítali, že na rakovinu vyvolanou radiací uniklou z havarovaných japonských elektráren zemře na celém světě minimálně 15 a maximálně 1 100 lidí. Dalších 24 až 1800 onemocní v důsledku ozáření radiací z fukušimských elektráren rakovinou, ale ta je o život nepřipraví. Takže následky fukušimské havárie tvrdě zasáhnou do osudů minimálně 39 a maximálně 2 900 lidí.

Nabízí se otázka: To opravdu nelze určit následky fukušimské havárie přesněji? Jak vysvětluje na webových stránkách vědeckého týdeníku Nature Geoff Brumfiel, lépe to opravdu nejde. John Ten Hoeve a Mark Jacobson odhadují, že se při havárii ve Fukušimě dostalo mimo uzavřené prostory 6,5 x 1016 becquerel izotopu jódu 131 a k tomu ještě 1,7 x 1016 becquerel izotopu cesia 137. Kolik bylo radioaktivních izotopů doopravdy, už nikdo přesně nezjistí, protože většinu měřících přístrojů v okolí elektrárny zničilo zemětřesení a tsunami. Údaje jsou vypočítány z měření na přístrojích v globální monitorovací sítě a chyba výpočtu je proto dost velká.

Další problém tkví v tom, že se nedá určit, kdo byl jaké dávce ozáření vystaven, protože po zemětřesení, tsunami a havárii zavládl ze zcela pochopitelných důvodů zmatek. Nikdo nemůže se stoprocentní jistotou garantovat, kdo byl kde v jakou chvíli a s jakou dávkou záření se tam střetl.

V neposlední řadě není jasné, co mohla dávka radiace u lidí způsobit. Úroveň radiace byla na drtivé většině území velmi nízká. Vědci vědí, že když člověk dostane dávku více než 100 milisievert, pak čelí sice velmi malému, ale přeci jen postižitelnému nárůstu rizika nádorového onemocnění. Co se děje s lidským organismem při menších dávkách, není známo. Prakticky nikdo v okolí Fukušimy nedostal dávku radiace vyšší než 50 milisievert. Nelze jednoznačně říct, co může tak nízká dávka způsobit. Dá se to ale spočítat ze známých účinků vyšších dávek. Výsledek takové kalkulace však může být absurdní. Důvod je celkem prostý. Demonstrovat jej lze na hypotetickém příkladu. Když donutíme stát skupinu lidí na dně bazénu, do kterého napustíme 190 centimetrů vody, utopí se po dostatečně dlouhé době všichni, s výjimkou basketbalového pivotmana s výškou přes dva metry. Když napustíme jen 170 centimetrů vody, přežije mnohem více lidí. Z toho můžeme spočítat, kolik lidí se utopí ve vodě hluboké 30 centimetrů. Získáme "exaktní", ale zcela nesmyslný údaj. Výsledek výpočtu neodpovídá realitě, protože v tak mělké vodě se neutopí nikdo.

John Ten Hoeve a Mark Jacobson počítali jak s nejoptimističtějšími tak i nejpesimističtějšími scénáři. Vyšlo jim, že v tom nejlepším případě "utone" ve "fukušimském radiačním bazénu" 39 lidí a v tom nejhorším případě to bude 2 900 lidí. V ekonomicky vyspělých zemích včetně Japonska onemocní rakovinou asi 40 % populace. I když budou následky havárie ve Fukušimě skutečně ty nejhorší, jaké John Ten Hoeve a Mark Jacobson ve své studii nabízejí, epidemiologové je na pozadí "přirozeně" se vyskytující rakoviny vůbec nezaznamenají. Bude to kapka v moři pacientů s nádorovým onemocněním.

Druhá otázka, kterou Ten Hoevova a Jacobsonova analýza vyvolává, zní: "Jsou následky havárie opravdu tak děsivé, aby kvůli nim bylo nutné přistupovat k drakonickým opatřením, jako je razantní omezení či dokonce zákaz jaderné energetiky?"

Není pochyb o tom, že každé těžké onemocnění je tragédií nejen pro pacienta, ale i pro jeho blízké. A jistě by bylo dobře, kdybychom dokázali lidskému utrpení zabránit a tragédiím předejít. Jenže lidstvu je drtivá většina lidských tragédií a utrpení zcela lhostejná. Výmluvně to dokládá studie zveřejněná v předním lékařském časopise The Lancet týmem harvardské epidemioložky I-Min Leeové. Z té vyplývá, že každý rok umírá na světě na nemoci vznikající v důsledku nedostatku fyzické aktivity 5,3 milionu lidí. To znamená, že obyčejná lenost má na svědomí stejný počet mrtvých, jaké padá za oběť kouření tabáku.

Lidé, kteří lenoší a nemají dostatek pohybu, umírají nejčastěji na čtyři civilizační choroby: kardiovaskulární onemocnění, cukrovku druhého typu, rakovinu tlustého střeva a rakovinu prsu. Pokud bychom zvedli své líné zadky z měkkých pohovek a věnovali se sportu aspoň dvě a půl hodiny týdně, pak by počet všech obětí kardiovaskulárních chorob klesl celosvětové o 6%, počet všech úmrtí v důsledku cukrovky druhého typu by se snížil o 7 % a obětí rakoviny tlustého střeva a rakoviny prsu by ubylo o desetinu.

Hromada mrtvol zabitých leností by do dvou let vylidnila celou Českou republiku. Pokud by měla Evropská unie reagovat na tuto hrozbu úměrně razanci reakce na fukušimskou havárii atomových elektráren, musela by zahájit velmi rázné akce. Evropské směrnice a nařízení by mohly například uzákonit povinné nošení náramků registrujících tepovou frekvenci. Každý z nás by byl dálkově sledován a ústřední evidenční systém by registroval, jestli jsme ten který týden strávili aspoň 150 minut lehkým klusem, jízdou na bicyklu nebo jinou přiměřenou fyzickou aktivitou. Kdo by limit nesplnil, byl by odsouzen k pobytu v tréninkovém táboře. Tam už by mu prohnali faldy.

Tento tělovýchovný despotismus by nemělo být těžké obhájit. Každému lenochovi visí nad hlavou Damoklův meč závažného onemocnění a hrozí, že bude čerpat z fondu zdravotního pojištění nemalé částky. A jak známo, Evropská unie se nachází v ekonomické krizi a musí šetřit. Tělovýchovný teror by se Evropě vyplatil mnohem více než omezení jaderné energetiky. Uzavření atomových elektráren bude stát miliardy. Investice do dálkového sledovacího systému a do založení a provozu trestných tréninkových táborů by se obratem zcela jistě vrátila v úspoře za léčbu, nemocenskou a v ziscích ze zvýšené ekonomické aktivity zdravím kypícího obyvatelstva.

Je zřejmé, že tak razantní krok země Evropské unie na ochranu zdraví svých občanů nepodniknou. Zatímco zákazem atomových elektráren lze získat lacinou popularitu a hlasy voličů, zavedením systému nutícího občany Evropské unie k zdravějšímu životu by si politici pod sebou podřízli větev. A tak se budeme draze sichrovat proti riziku, které přinejhorším jednou za čtvrt století postihne 2 900 lidí a necháme klidně plavat rizika, která budou mít za stejně dlouhou dobu na svědomí více než 130 milionů lidských životů.

Paradoxně bychom mohli zachránit spoustu lidských životů i bez dálkového sledování občanů a trestných tělovýchovných táborů. Pro inspiraci stačí zajít za Atlantik – do kolumbijské Bogoty. Tam už třicet let funguje zajímavá akce zvaná Ciclovia. V kolumbijské metropoli se při ní celkem na 72 dní v roce uzavírá pro motorová vozidla asi stovka kilometrů městských ulic. Lidé jsou nucení pohybovat se vlastní silou. V průměru tak stráví týdně 140 až 180 minut aktivním pohybem. Asi sedmina všech lidí tím splní minimální požadavek na 150 minut aktivního pohybu týdně.

A co na to protiatomová Evropa? Určitě se tu najde dost takových, kteří v reakci na Ten Hoevovu a Jacobsonovu studii prohlásí: "I kdyby to byl jen jeden jediný život, za zákaz atomových elektráren to stojí." A to v situaci, kdy Evropa jako jeden muž a jedna žena zasedá k televizním obrazovkám, otevírá pivečko, na talíř si nakládá třeba vepřové koleno, k tomu si zapálí cigárko a s napětím sleduje sportobní klání londýnské olympiády. Bohužel, nehrozí, že by nás "svátek sportu" ponoukl ke sportování a my bychom se zpotili a zadýchali. Studie australských vědců prokázala, že olympiáda v Sydney nezvýšila chuť Australanů ke sportování ani o klokaní chlup.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Diskuse


I. Schlägel
9:51
25.7.2012

B. Rybák
12:43
24.7.2012

V. Novák
18:40
23.7.2012

J. Anděl
13:22
23.7.2012

P. Rada
13:44
23.7.2012

J. Anděl
14:06
23.7.2012

J. Anděl
14:08
23.7.2012

J. Hejna
12:49
23.7.2012

P. Rada
13:30
23.7.2012

R. Langer
16:05
23.7.2012

P. Rada
19:45
23.7.2012

J. Tolman
10:24
23.7.2012

J. Skála
9:22
23.7.2012

P. Rada
10:36
23.7.2012

J. Skála
11:10
23.7.2012

P. Rada
11:19
23.7.2012

B. Uhlich
20:25
23.7.2012

D. Seibt
11:37
23.7.2012

P. Rada
12:12
23.7.2012

D. Seibt
14:58
23.7.2012

P. Rada
16:10
23.7.2012

D. Seibt
20:26
23.7.2012

R. Langer
16:06
23.7.2012

P. Rada
16:14
23.7.2012

D. Seibt
20:09
23.7.2012

P. Schuster
7:26
23.7.2012

M. Stuchlik
0:17
23.7.2012

o. istvanfy
7:56
23.7.2012

R. Langer
15:30
23.7.2012

B. Uhlich
20:32
23.7.2012

počet příspěvků: 55, poslední 25.7.2012 09:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.