Posiluje evropské Německo, nebo německá Evropa?

Německo si užívá luxus. Ve Francii se může stát prezidentkou Le Penová s cejchem fašistky. V Rakousku Hofer, nálepkovaný jako pravicový populista. Na pozadí této kulisy vypadají německé přípravy na volební rok 2017 téměř idylicky: nastoupí proti Merkelové sociální demokrat Gabriel, nebo sociální demokrat Schulz?

Martin Schulz po 22 letech odchází z Evropského parlamentu a míří „dělat politiku“ do Berlína. Teprve v lednu se ukáže, zda ho SPD pověří rolí soupeře Merkelové, nebo rolí nástupce ministra zahraničí Steinmeiera (ten míří na úřad spolkového prezidenta). Ale náměty k přemýšlení se rýsují už teď.

Schulz po formální stránce ztělesňoval německou roli v EU. Jako šéf Evropského parlamentu byl nejvýš postaveným Němcem v unijních strukturách. A způsob, jakým tu roli naplňoval, nechával oživovat odkaz „kancléře sjednotitele“ Helmuta Kohla. Cílem není německá Evropa, ale evropské Německo, říkal Kohl roku 1990, kdy prosazoval, aby sjednocení Německa nebylo sólovou akcí, ale druhou stranou mince sjednocené Evropy. Jenže právě Martin Schulz, jakkoliv přesvědčený Evropan, budil dojem německé Evropy – myšleno v progresivním, leč přísném, netrpělivém, ba arogantním stylu.

Stačí připomenout letošní červen. Když si Britové v referendu odhlasovali odchod z EU, řada státníků se snažila Londýnu situaci usnadnit a vystupovali velkoryse (z německých třeba Merkelová, Kohl, Steinmeier). Ale ne Schulz. Právě on a šéf Evropské komise Juncker přijali skotskou premiérku Sturgeonovou dříve, než vůbec hovořili s někým oficiálním z Londýna. Proč? Inu proto, že Skotsko je „naše“, rozuměj pro jednotnou EU, kdežto Britové jako celek „naši“ nejsou.

Schulz by ve vysoké německé politice nebyl rizikem, kdyby EU fungovala jako za kancléře Kohla. Jeho vliv by vyvažovala Francie i Británie. Ale v situaci, kdy Británie odchází, Francie je zahlcena vlastními problémy a Německo zůstává osamoceným hegemonem EU, právě Schulz ztělesňuje německou Evropu, před níž varoval Kohl.

LN, 25.11.2016