Mnoho politických elit má představu jednotné Evropy, unitárního státu. Další velká skupina sní o federaci, kde jednotlivé státy budou součástí federace, která bude rozhodovat o všech podstatných věcech života lidí. A pak jsou tady dvě skupiny, zjednodušeně nazývané euroskeptické. Jedna si představuje EU v podobné formě jako NATO, tedy smluvní sdružení plně suverénních států, které budou spolupracovat na bázi vzájemné výhodnosti. Konečně poslední skupina není spokojena s jakýmkoliv společným projektem a prosazuje bilaterální spolupráci jednotlivých států (ta je početně nejmenší).

Reálie jsou takové, že Evropa je tvořena několika velkými státy a větším počtem malých a středních států. Většina z nich má svůj vlastní jazyk, přičemž neexistuje převažující jazyk nebo společný jazyk. V Evropě je mnoho národností, často s velmi antagonistickými vzájemnými vztahy. Hranice mezi státy se měnily, často v důsledku konfliktů. V průběhu předcházejících let proběhlo v Evropě mnoho ničivých válek, ve kterých zemřely miliony lidí. Rozdíly mezi vzdělaností a majetkem obyvatel jednotlivých regionů jsou relativně velké. Výše uvedené vede k tomu, že region Evropy je z historického hlediska velmi nestabilní, s velkou možností vzniku konfliktu.

V průběhu času dochází k postupnému poklesu vzájemného pociťování křivd obyvatel. Jako příklad si můžeme uvést dříve významný konflikt francouzko-anglický, který již v pocitech ukřivdění pomalu utichá, přestože šlo o jednu z podstatných událostí v Evropě, tzv. Stoletou válku v letech 1337–1453. Nicméně šlo o událost cca před 600 lety. Dalším příkladem může být třeba Třicetiletá válka v letech 1618-1648, což je záležitost cca 400 let stará, a přitom ještě existuje pocit křivdy v dotčených zemích (např. problém Ďábelské bible a mnohé další). Relativně čerstvé konflikty, jako byla například I. světová válka před cca 100 lety, zanechala v Evropě mnoho ještě nezahojených jizev. Trianonská smlouva, jako následek této války, je v současnosti denně předmětem konfliktů mezi Maďarskem (které přišlo téměř o 72% svého území) a jeho sousedy. Z uvedeného vyplývá, že potřebná doba na utichnutí vzájemné nevraživosti je nejméně několik set let a třeba problém II. světové války bude utichat zřejmě nejméně do roku 2400.

Dalším problémem je absolutní psychická nepřipravenost obyvatel Evropy žít ve společném státě. I přes relativně dlouhodobou možnost (několik desítek let) volného pohybu obyvatel v západní Evropě nejsou vůbec vidět nějaké masivní přesuny například za prací, jako je tomu například v USA. Představa polského instalatéra na práci ve Francii byla jedním z argumentů odmítnutí Smlouvy o ustanovení Ústavy Evropské unie francouzskými voliči v referendu. Rovněž vzájemné sňatky různých národností nejsou nijak časté. Například v Belgii jsou pouze 2% sňatků spojení mezi Vlámy a Valony.

Vzájemná nemožnost komunikace daná jazykovou bariérou je dalším velkým problémem, který využívají politici k tomu, že svalují mnohé lokální problémy na "Brusel" a tím dále prohlubují negativní postoj obyvatel k další integraci. Představa efektivního jednání, kde se musí vše překládat do dvou desítek jazyků naráz a veškeré dokumenty se připravují mnohojazyčně, přičemž jednotlivé verze nejsou jen prostým překladem, ale jde o jazykově vzájemně odlišné verze, je směšná.

Výše uvedené reálné důvody, které příliš unifikaci Evropy nepřejí, v součinnosti se snahou některých politických elit právě této unifikace dosáhnout, vede k růstu nacionalistických nálad mezi obyvatelstvem, což se následně projevuje ve vzestupu voličských preferencí nacionalistických a ultrapravicových stran. Pokud se dostanou do parlamentů, tak se snaží dále vygradovat rozpory, aby došlo k nárůstu jejich preferencí. To může vést až k počátku skutečného konfliktu.

Příkladem z poslední doby může být prohlášení vůdce opozičního FIDESZ v Maďarsku, pana Orbána, který prohlásil že maďarští poslanci budou společně s poslanci slovenské SMK (Strana maďarské koalice) bránit v europarlamentu zájmy Maďarů v Evropské unii. To je spíše vize z budoucnosti, kdy poslanci europarlamentu budou spíš zástupci jednotlivých národností než poslanci za daný stát jako dnes. Na druhé straně pokládali slovenští politici za potřebné k tomuto vyjádření svolat zasedání parlamentu, kde bylo pranýřováno.

Proto vidím další prohlubování evropské integrace jako velmi problematické a spíše vedoucí ke vzniku vzájemného konfliktu, podobně jako byl v nedávné minulosti konflikt mezi Srbskem a okolními státy. Nevím, zda si tohle nebezpečí politici uvědomují, ale jejich snaha vyhnout se referendům při schvalování Lisabonské smlouvy ukazuje, že jsou si minimálně vědomi negativního názoru obyvatelstva na toto konání.