Švédsko nám bývá dáváno za vzor sociálního státu, vzorného přístupu k menšinám a tolerantní společnosti. Proto razance nedávných nepokojů, zapalování aut a ničení obchodů nemohlo nezarazit. Události ve Stockholmu a posléze – byť v menší míře – v několika dalších švédských městech hodně připomínaly nepokoje, které propukly na některých pařížských předměstích v listopadu roku 2007. Domnívám se, že pokud podobné nepokoje propukají i ve Švédsku, je nejvyšší čas položit si otázku, kde "soudruzi z levicově-liberálního tábora udělali chybu".

Když začala Evropa koncem padesátých a počátkem šedesátých let přijímat první "gastarbeitery" (zejména z evropského jihu) a uprchlíky (zejména z bývalých kolonií), byli tito lidé vděční za střechu nad hlavou a práci, díky níž si mohli vydělat na živobytí. Nepřicházeli do rozvinutějších evropských zemí s nároky a vysokými očekáváními.

Jinak je tomu s těmi, kteří se již v těchto rozvinutých zemích již narodili nebo kteří do nich přicházejí dnes. Ovšem k náročivosti je vychovali sami Evropané. Byl to levicově-liberální establishment, který vymýšlel další a další "práva" a "nároky". Dle mého názoru se tento proces jaksi utrhl z řetězu.

Nevím, kdo je autorem výroku: "Poučuj dítě o jeho povinnostech a vychováš z něj činorodého člověka. Poučuj ho o jeho právech a vychováš z něj rebela." Nicméně tento výrok považuji za pravdivý. Zřejmě – alespoň do jisté míry – platí nejen o dětech, ale i o (přinejmenším některých) přistěhovalcích.

Spolu s bobtnáním nejrůznějších práv a nároků se prosadil bezbřehý individualismus. Vše ostatní začalo být označováno za "sociální konstrukt" – ať už to je rodina nebo národ. Levicově-liberální establishment začal bojovat proti rodině i proti národu. Nedá se říci, že neúspěšně. Právě skandinávské země jsou teritoriem, na němž byla klasická rodina již téměř zcela vymýcena. Rozbít rodinu dá hodně práce, ale když se lidé hodně snaží, tak se to podaří.

Zatím se příliš nedaří rozbíjení národů. Rozbíjení národů se děje ve jménu boje proti nacionalismu. V levicově-liberálním ráji není místo pro vlastenectví. Není tam místo pro pozitivní pojetí národa, jemuž nejde o ohrožování svých sousedů nebo jakékoli vytahování se nad ostatní, ale které je spjato s určitou národní myšlenkou či, chcete-li, vizí. Odporným alter ego bezbřehého individualismu je primitivní národovectví pod heslem "nic než národ". Jenže ve skutečnosti "nic než národ" neplatí o nic více než "nic než jednotlivec". Člověk byl stvořen jako společenská bytost. Jednotlivec má být zasazen do rodiny, ta do širší rodiny, ta opět do obce a národa. Nic z těchto vyšších celků nemusí (a nesmí) jednotlivce zotročovat a zbavovat svobody. Tyto vyšší celky ale jednotlivci umožňují plně se rozvinout a realizovat. Bez zakotvení v rodině a v národě se jednotlivec stává snadno manipulovatelným a náchylným k víře v nejrůznější bludy.

Když jsou tyto vyšší celky popřeny a prohlášeny za pouhé "sociální konstrukty", dostáváme se do neřešitelných problémů. Dostává se do nich i tak "pokrokové" Švédsko, o Francii nebo Anglii ani nemluvě. Nedávno ukázaly průzkumy, že čím více se v nizozemských školách hlásá tolerance, tím více narůstají bariéry mezi etniky. Již dříve bylo prokázáno, že čím více bylo ve Švédsku sexuální výchovy, tím více tam bylo i nechtěných těhotenství. Praxe prostě ukazuje, že tudy cesta nevede, a pokud nám levicově-liberální establishment naordinuje jen "více téhož", problémy se jen vyostří.

Proč u nás nejsou problémy s integrací Vietnamců, zatímco ve Francii jsou problémy s integrací muslimů ze severní Afriky? Je to snad tím, že jsme tolerantnější než Francouzi? To určitě ne – my nemáme žádné závažnější problémy s Vietnamci, ale máme obrovské problémy s Romy. A tyto problémy budou jen narůstat, protože současná ideologie a jí odpovídající vládní politika nedokáže tyto problémy nejen řešit, ale dokonce ani pojmenovat.

Mohu dokázat, že jsem vždy tvrdil, že s řešením romské otázky musí přijít většinová populace, která za ni nese větší díl viny. Nepovažuji za řešení vystěhování Romů či jejich zahnání do jakési rezervace (různé ubytovny a "vyloučené lokality" ostatně takovou rezervací de facto jsou).

S Romy se to má jinak než s Čechy nebo Vietnamci, protože jsou jiným národem. Ano, vím, že národy mohou za určitých okolností splynout. Vietnamci s Čechy poměrně brzy splynou, protože taková je jejich strategie. Rozhodli se, že se do české společnosti integrují. Domnívám se, že jsou pro Čechy velkým přínosem – zejména pro svou skromnost a pracovitost.

Můžeme se tvářit, jako že k žádnému národu nepatříme nebo že se nás tato otázka vůbec netýká. Nemyslím si ale, že je to nejlepší postup. Jsem Čech, moc hrdý na to nejsem, ale chci pracovat na tom, aby češství bylo něčím, nač by člověk hrdý být mohl.

Když se po sametové revoluci uvolňovaly hranice, byli to Rakušané, kteří jako první umožnili Čechům cestovat do jejich země bez víza. Brzy na to se v příhraničí objevili v obchodech nápisy "Češi nekrást". Mohli bychom se nad Rakušany pohoršovat, že jsou nacionalističtí a připisují všem Čechům sklon krást. My Češi jsme se mohli ale také tvářit, jako že se nás to netýká – národ je přece sociální konstrukt, já jsem individuum a s tímto sociálním konstruktem nechci nic mít. Češství mi nic nedává a já za ně tudíž nijak nezodpovídám.

Z podobného soudku jsou výroky některých mých přátel: "Zeman není mým prezidentem." Ono to ale není tak jednoduché. Já jsem se tehdy za Čechy v Rakousku styděl, přestože jsem nikdy nic neukradl. Nemohl bych ale tvrdit, že nejsem Čech nebo že se k Čechům nechci hlásit. Proto jsem uvítal, když Karel Schwarzenberg po prohraných volbách prohlásil, že nyní je Zeman i jeho prezidentem. Znamená to, že si prezidenta Zemana vážím? Nikoli. Ale je to volba nás Čechů, toho národa, do kterého patřím, a nesu za ni spoluzodpovědnost, přestože jsem Miloše Zemana nevolil. A chci dle svých možností pracovat na tom, abychom si příště zvolili prezidenta pravdomluvnějšího a méně mstivého. Dokud se tak nestane, bude Zeman i mým prezidentem.

"Češství" je tedy něco, za co jsme my Češi všichni společně zodpovědní, přestože se v mnohém mezi sebou neshodneme. Když jsme nepoctiví, jsme nepoctiví jako jednotlivci, ale současně přispíváme svým drobným dílem k tomu, že jsme vnímáni jako nepoctivý národ. Vím dobře, jak je těžké, aby sám sebe změnil jednotlivec; o to těžší je změnit celý národ! Ale lze jít příkladem a usilovat o to. Skvělým příkladem je T. G. Masaryk. Svým statečným postojem vůči antisemitismu, za který mu rozbíjeli okna a pronásledovali jeho rodinu, se přičinil o to, že o více než sto let později je Česká republika přítelem Izraele.

Jsem přesvědčen o tom, že je správné, abychom se k cizincům chovali šlechetně. Nevidím ale důvodu, proč jim nějak plošně přiznávat nárok se sem stěhovat. Ano, dovoluji si tvrdit, že jsme zde doma. A že máme právo rozhodovat, kdo zde smí být doma a kdo je zde pouze hostem. A všichni dobře víme, že jsou hosté vítaní a nevítaní.

Nakousl jsem problém Romů. Romové jsou národ, který nemá území. Jsou specifickým národem, kterému jsme my Češi hodně ublížili. Ještě v 18. století bylo možno Romy beztrestně zabíjet. Nedivme se proto, že mají vypěstovánu hlubokou nedůvěru k "bílým". Vyřešení romské otázky bude nesmírně obtížné – a bude hodně vypovídat o tom, jací my Češi vlastně jsme, a také o tom, jací budeme. Přitom máme v dějinách následováníhodné příklady. Ve 20. století jsme hodně pomohli Slovákům a Rusínům na Podkarpatské Rusi. V těchto případech se Češi ukázali spíše z té lepší stránky.

Aby mi bylo dobře rozuměno: Rozhodně si nemyslím, že romskou otázku vyřeší pouhé investice a větší finanční podpora. Ta může být v mnoha případech kontraproduktivní. Romové potřebují od Čechů aktivní pomoc, která by je vedla k tomu, aby se i oni aktivně snažili se povznést. Je třeba ale hledat pozitivní řešení. Jedna stará žena radila svému synovi, když vstupoval do manželství: "Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš." Svým způsobem to platí i o našem vztahu k Romům. Zde nezbývá než hledat nějaké pozitivní řešení. Proč ale otvírat dveře národům, kterým nic nedlužíme a jejichž náboženským přesvědčením velmi často je, že bude dobré nás podrobit či vyhladit?

Institut Williama Wilberforce