Nedávno se Jiří Pehe na aktualně.cz rozepsal o naprogramovaných konfliktech mezi tzv. populistickými stranami. Chci jeho názorům oponovat.

Nevyhnutelný konflikt

Jiří Pehe vzkazuje lidem, jako jsem já, asi toto: Neradujte se předčasně. Tím, že budou ve stále více zemích vládnout populistické strany, nevznikne jednotná fronta proti EU. Tyto strany nejsou schopné spolupracovat a dojde mezi nimi k rozporům.

Doslova říká: „Různá populistická hnutí mohou jen těžko trvale spolupracovat, což je pravda jak v národním rámci, tak nadnárodně.“ Pokud jde o národní rámec, tak je podle něj nepochybné, že si mezi sebou „populisté konkurují už tím, že všichni chtějí reprezentovat všechen lid“.

Tento názor považuji z následujících důvodů za mylný:

1. Také etablované strany chtějí často reprezentovat všechen lid. Macronovo hnutí „En Marche“ se obrací na celý národ. A v Německu se dokonce některé strany označují za „Volksparteien“, tedy lidové strany. Politika CDU kancléřky Merkelové je názorový supermarket, který nabízí pro každého něco; německá SPD dělá něco podobného, ale jen méně úspěšně.

2. Pehe zpochybňuje spolupráci tzv. populistických stran na národní úrovni. Ale ta je přece možná. Jak vidíme v Itálii nebo v Rakousku, tak tam strany, které Pehe nazývá populistické, vyhrály volby. Každá z nich si zřejmě našla své voliče, dohromady získaly většinu a v obou zemích vytvořily koaliční vládu.

Takže národní zájmy přece jen existují?

Pokud jde o mezinárodní vztahy, tak Pehe říká, že se tzv. populistické strany „na nadnárodní úrovni i přes různé snahy koordinovat svoje kroky nakonec dostanou do vzájemných konfliktů, protože zájmy toho kterého národního lidu, který údajně reprezentují, jsou z historických i dalších důvodů odlišné.“ Jako příklad Pehe uvádí to, že se italský politik Salvini ohledně zacházení s přistěhovalci nedohodne s Okamurou.

Kritické připomínky:

1. Jsem velmi rád, že Jiří Pehe uznává rozdílnost a význam národních zájmů. V tom s ním plně souhlasím a ještě dodávám: Právě proto, že existují rozdílné národní zájmy, je Evropská unie v krizi a centralizované evropské soustátí nemá šanci vzniknout.

2. Dále bych rád kolegu upozornil na to, že obtíže sladit politiku na nadnárodní úrovni mají všechny strany. Nekoordinovanost politické spolupráce v rámci EU je toho nejlepším důkazem. Hlavní příčinou jsou právě zmíněné odlišné národní zájmy, které mají na politiku vliv vždycky. Ať vládnou Pehemu milé „liberální“ nebo nemilé tzv. populistické strany.

Zúčtování s populisty

V závěru textu Pehe svou základní myšlenku vyostřuje takto: „Dokud se nejrůznější populistická hnutí v Evropě nedostanou k moci, jsou schopná pořádat vcelku harmonicky působící setkání a v lecčems si notovat. Jakmile se k moci dostanou a začnou vystupovat i na vládní úrovni jako reprezentanti svého lidu, dostávají se zákonitě do konfliktu s populisty z jiných zemí.“

V čem se Pehe mýlí:

1. To, že spolu protestní strany nebudou ve všech otázkách souhlasit a spolupracovat, je pravda. Ale špatné je to pouze z pohledu člověka, který si myslí, že jedině správné je politiku centralisticky určovat v rámci nadnárodního spolku. Výsledky desítek let evropské integrace však ukazují, že to nefunguje.

2. Ano, tzv. populistické strany se pokoušejí spolupracovat. Ale určitě jim nejde o to, aby vybudovaly jakousi jednotnou populistickou Evropskou unii. Právě naopak. Jeden z důvodů, proč jsou tyto strany tak oblíbené u voličů, je to, že chtějí radikálně reformovat nebo úplně odstranit bruselského molocha, vzniklého umanutým prosazovaním hesla „více Evropy“.

3. Pehe mluví o „soutěži různých nacionalismů, které jsou z podstaty věci neslučitelné“ a dává tak negativní nálepku něčemu, co je zcela přirozené. I on sám přece říká, že „zájmy toho kterého národního lidu, (...) jsou z historických i dalších důvodů odlišné“. Přesně tak to je. Národy mají odlišné zájmy a těm mají sloužit jejich vlády. To ale neznamená jenom konflikt. Namísto z Bruselu nadiktované „jednoty a solidarity“ mohou státy spolupracovat i jinak. Třeba jen tam, kde je to pro ně užitečné; a to na dvojstranném, trojstranném nebo i multilaterálním formátu.

Populismus je jen nadávka

Závěrem chci zhodnotit použitelnost pojmu populismus. Příliš častým používáním se z něj stal jenom cejch na čele politického protivníka. Možná ještě má nějakou propagandistickou, ale zcela jistě pražádnou poznávací hodnotu. Nepomůže tedy ani vyjasnit podstatu procesů, které se Pehe snaží rozebrat.

Ať již on sám mluví o populistických nebo já o protestních stranách, tak jde o normální a v politologické literatuře zpracovaný případ konfliktu mezi stranami, které k moci směřují, a stranami, které již u moci jsou a chtějí si ji zachovat.

Tyto procesy popisuje Michelsův „věčný zákon oligarchie“ a Paretův „koloběh elit“. Michels vysvětlil, proč se vládnoucí strany dříve nebo později přestanou ohlížet na přání a potřeby většiny. A Pareto ukázal, jak toho využívají vzestupující nové strany, které slibují, že ony budou zájmům většiny sloužit lépe. Ohrožují tak moc etablovaných stran. Ty se je snaží difamovat (třeba jako populistické) a zdůvodnují tak svůj boj proti nim.

Zdroj: Jiří Pehe - Proč nemohou populisté spolupracovat

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk