Tak jsem si dnes 6. 4. 2016 přečetl na Novinky.cz, že Němci, Francouzi i Italové už toho mají dost. Přejí si konec Schengenu.

Jsem už na světě nějaký pátek, takže vím, že jakoukoli zprávu prezentovanou libovolným mediem od papíru až po internet je třeba brát tzv. cum grano salis, tedy, jak říká Slovník cizích slov, se zrnkem soli, s jistým omezením, odstupem, ne doslova, s jistou dávkou skepse, nedůvěry.

Nicméně dejme tomu, že se zjistí, že většina příslušníků zmíněných národů si opravdu a upřímně zrušení schengenského prostoru přeje (mezi námi, zas tak překvapivé by to asi nebylo). Leč pokračujme. Představme si, že se k obyvatelům těchto zemí přidají další a další. Zajímalo by mne, co se bude dít.

Pokračujme ale ještě dál. Otázka existence Schengenu bývá úzce spojována s existencí Evropské unie jako takové. Jsou tací, kteří existenci obého jednoznačně obhajují, ale jsou také ti, kteří jsou proti. Poměr mezi nimi v rámci dosud sdružované Evropy neznám. Nějak se mi příčí použít slova sjednocené. Zdůrazňuji, že já osobně, nejsa odborník, v tomto směru vyhraněný názor nemám. A asi nás takových bude víc.

Pusťme si ale fantazii na pořádný špacír. Představme si, že počet těch, kteří budou z jakýchkoli důvodů EU a Schengen odmítat, poroste do té míry, že jejich hlasy nebude možno již přehlížet. Co se stane? Dle principů demokracie platí a je závazné slovo většiny. Netvrdím, že většina vždy rozhodne správně, že zvolí vždy to nejlepší řešení. Mnohý diskutér mi může omazat o ústa příklad uchopení moci Hitlerem v Německu nebo komunistický puč u nás. Ať už to bylo jakkoli, v těchto případech ta demokracie byla asi trochu „cinknutá“. Netvrdím, že demokracie je něco dokonalého, ale troufám si být značně neoriginální: nic lepšího prostě nemáme.

Vraťme se ale k myšlence, která může, připouštím, působit v tuto chvíli zcela nereálně. Představme si, že nepřehlédnutelná většina obyvatel Evropy si bude přát konec EU, konec Schengenu. Co se stane?

Uspořádá se celoevropské referendum, ve kterém se všichni Evropané budou moci svobodně vyjádřit k otázce dalšího trvání zmíněných struktur?

A co když se většina rozhodne pro jejich konec?

Akceptují příslušní politici demokraticky rozhodnutí této většiny? Zruší se úřadovny nejen v Bruselu a rozjedou se ty tisíce úředníků – poté, co pochopitelně obdrží tučné odstupné - do svých domovů, aby si našli jinou práci? Zruší se veškeré dotační programy, na nichž se přiživuje kde kdo?

Budou výsledky takových „voleb“ ignorovány a jejich zveřejňování v rámci zachování klidu na práci zakázáno a cenzurováno?

Nebo bude většina hlasující proti existenci EU vystavena posměchu, odsuzována či dokonce kriminalizována?

Nebo se budou do omrzení pořádat další a další referenda, dokud se Evropané neunaví, neumoudří a nerozhodnou konečně „správně“?

Nemám v úmyslu fušovat Ondřeji Neffovi do řemesla a jsem si vědom, že to, co zde předkládám, není nic jiného než bohapustá sci-fi, ale kdo může jednoznačně vývoj podobným směrem vyloučit?