Věrný čtenář jistě ví, že nejlepší job na světě je práce europoslance. Ale to platí, pouze když jste absolutní nicka a jenom leštíte partajní kliky. Pokud to děláte dostatečně snaživě a dostatečně přesvědčivě kýváte na všechno, co řeknou důležití lidé, dostanete fleka v europarlamentu.

Pokud už jste se dostali na nejvyšší posty, např. do vlády, práce europoslance není nic pro vás a za 400 tisíc korun měsíčně byste si logicky museli připadat jako socka. Naštěstí pamatuje věrnostní program Evropské unie i na vás, a proto nabízí práci eurokomisaře a jiná de luxe místa pro náročné zákazníky.

Jenže na takovéhle místo už se nedostanete omylem. To si musíte odpracovat. Známe několik způsobů, jak se do Komise dostat. Třeba buďte aktivním členem Nejvyššího sovětu jako estonský komisař Siim Kallas, buďte kamarád místního diktátora jako László Kovács, buďte kágébák jako Štefan Füle nebo kněžna Ashtonová.

Pokud už jste prošvihli sovětské časy, nezoufejte. I pro vás je v Komisi místo, i když to budete mít trochu těžší. Můžete třeba zpronevěřit sto miliónů korun z vládních fondů jako Jacques Barrot nebo můžete být zapálený maoista jako José Barroso. O svoje místo v Evropské komisi se teď hlasitě přihlásil polský ministr zahraničí Radek Sikorski svojí řečí v Blenheimském paláci (pdf). U nás si projevu všimli Jan Macháček a Aureliusz M. Pędziwol.

Jan Macháček radostně zahýkal jako vždy, když někdo chválí Brusel, a vyzval k analýze toho projevu. Tak dobře:

—

Projev Sikorského začíná tím, že cituje výsledky průzkumu veřejného mínění od zavedené firmy YouGov, podle nichž si 67 % Britů přeje referendum (19 % proti), přičemž 42 % Britů by hlasovalo pro setrvání v Unii a 34 % pro odchod. Sikorski říká: "Nedělejte to." Bohužel není jasné, zda myslí, aby Britové nepořádali referendum, nebo aby nedocházeli z Unie.

Jak víme, tak nikdo, kdo je mladší než 53 let, se v Británii nikdy nemohl vyjádřit k tomu, zda chce v Evropské unii být. Takže základní slušnost velí uspořádat referendum. Sikorski ale nejspíše myslel "Neodcházejte", protože celá jeho řeč se potom točí kolem toho, proč je Evropská unie skvělá, ne proč je referendum špatné.

Sikorski si myslí, že je přesným prototypem britského konzervativce, ale na rozdíl od nich není euroskeptik. Označil osm "mýtů" o EU, které "vyvrátil". Podívejme se na ně.

Mýtus č. 1: Obchod Velké Británie s EU je méně důležitý než se zbytkem světa.

Tento mýtus je údajně vyvrácen tím, že Británie má obchodní deficit s Čínou a Ruskem, ale ne s EU. Takže pro nedouky si znovu zopakujeme: Vývoz je náklad! Komu to stále není jasné, nechť se zde ponoří do četby. Británie (stejně tak i ČR) potřebuje vystoupit z evropské celní unie. Celní sazebník, čítající přes 10 tisíc položek, zabraňuje našim občanům, aby si mohli kupovat levnější věci z Číny, Ruska, Indie atp. A zabraňuje obyvatelům rozvojových zemí, aby prodávali svoje zboží k nám, nemůžou tak využít svoji komparativní výhodu a zůstávají chudí.

Kromě toho, odchodem z EU nepřestává být Británie signatářem Smlouvy o Evropském hospodářském prostoru. Takže i po odchodu z EU budou Britové moci vesele obchodovat bez celních překážek s těmi, kteří v ráji jistot a prosperity zůstanou. Pro hloupé polské ministry to vysvětluje Nigel Farage:

Sikorski ale říká totéž, co často říkají internetoví komentátoři pod články Svobodných: "S tím nepočítejte. Mnoho evropských států bude cítit zášť vůči zemi, která EU — v jejich očích — sobecky opustí."

Skutečně chceme být v jedné unii s těmi, kteří nás chtějí takto vydírat?

Mýtus č. 2: EU nutí Británii přijímat zákony ohledně lidských práv, které se příčí britské tradici.

Sikorski správně říká, že jde o Evropský soud pro lidská práva, který není součástí EU. Jenže členové EU jsou povinně signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na jejíž dodržování soud dohlíží.

Navíc zde Sikorski používá jakýsi modifikovaný argumentum ad hominem, když říká, že tento soud je britský vynález. No a co?

Mýtus č. 3: Británie financováním EU zbankrotuje.

Tady Sikorski neumí vydělit britský příspěvek počtem obyvatel a tvrdí, že příspěvek je 15 liber na obyvatele, namísto správných 150 liber.

Je pravda, že příspěvky do EU nemají nijakou závratnou výši, pokud je srovnáme s domácími výdaji, včetně nesmyslných výdajů na obsluhu státního dluhu. Ale politická realita ukazuje, že jakékoliv úspory jsou pro politiky velice obtížné. A pokud už se jim povede něco uspořit, Brusel si okamžitě řekne o více peněz.

Mýtus č. 4: Británie se topí v evropské byrokracii.

Sikorski nabízí starou známou písničku. Řekne, že počet bruselských úředníků je poloviční, než odpovídá skutečnosti, a pak řekne, že to je menší číslo než počet úředníků někde jinde. Margaret Thatcherová používala Úřad pro Skotsko, čeští eurohujeři pařížskou radnici, Sikorskému se zalíbil britský finančák.

Samotnému Sikorskému vůbec není divné, že srovnává nesrovnatelné, když o odstavec výše mluvil o tom, že národní vlády mají padesátkrát větší rozpočet. Sám Edmund Stoiber, což není žádný euroskeptik, uvedl, že z evropského rozpočtu zabere 20 % administrativa.

V těchto počtech se navíc zapomíná na originální parazitickou strategii EU. Pro svoji administrativu totiž EU vyžaduje armády úředníků přímo v členských státech — na ministerstvech, na krajských a městských úřadech, v centrálních bankách, na univerzitách nebo ve firmách na eurodotace. Tyto úředníky živíme z vlastního rozpočtu (ty v Bruseli samozřejmě taky, ale tam jsou aspoň formálně placeni z eurorozpočtu) a dělají zcela neefektivní činnost namísto toho, aby dělali něco prospěšného v jakémkoliv jiném zaměstnání.

Mýtus č. 5: Británie se topí v zákonech, které přichází z Brusele.

Sikorski se se svými kolegy prý vždy dobře zasměje, když slyší o banánové směrnici nebo europárcích. A že prý to není vina Komise. Odsouhlasily si to všechny členské státy. Je úplně jedno, kdo co vymyslel. Komise, jakožto jediný orgán se zákonodárnou iniciativou, tyto a jiné směrnice navrhla a členské státy je musely přijmout. Zda je předtím nějaký připodělaný ministr nebo úředník daného členského státu podpořil, není relevantní. Relevantní je, že tyto nesmysly by národními parlamenty nikdy neprošly.

Sikorski taky uvádí nějaká svoje čísla o tom, kolik zákonů vzniká v Bruseli. Prý čerpá ze statistik Dolní sněmovny a prý v Británii pochází z Brusele pouze 10 % zákonů. Neznám přesně proces transpozice bruselských směrnic v Británii, takže se nemůžu kvalifikovaně vyjádřit. Důležité ale je, že německé ministerstvo spravedlnosti spočítalo, že z Brusele pochází 84 % německých zákonů.

Inu, ta bruselská armáda byrokratů — která podle Sikorského neexistuje — chrlí směrnice ostošest. Tak se nedivte.

Mýtus č. 6: Evropská komise je pařeniště socialismu.

To prý není pravda, což dokazuje Open Sky (viz projev Michaela O’Learyho) nebo energetický trh.

I kdyby to byla pravda (není, ale i kdyby), tak se mi to zdá trochu málo. Na to, že každý týden přijde z Brusele něco jako nárok na dovolenou v Karibiku, zdražení pojistného pro ženy, zákaz žárovek, LCD televizí, sprchových hlavic, prkének na WC, zpomalení eskalátorů, vysavačů, benzínu,… mohl bych pokračovat do nekonečna. Podívejte se třeba na Jeden den Ivana Děnisoviče v Evropské unii. Ráj laissez-faire, co říkáte?

Mýtus č. 7: Skrze invazivní sociální politiku brání EU pracovitým Britům v tom, aby mohli pracovat déle než nezodpovědní obyvatelé z jiných států.

Sikorski se snaží vyvrátit tenhle mýtus tím, že říká, že průměrný Řek odpracuje týdně o šest hodin víc než průměrný Angličan. Tipoval bych, že v Británii bude víc žen, které nepracují vůbec nebo jenom hodně málo, takže to tento průměr docela stáhne dolů. O pracovních návycích Řeků asi není třeba mnoho mluvit.

Pravdou navíc je, že maximální pracovní týden v EU má 48 hodin a spousta firem i zaměstnanců s tím má problémy. A je jedno, jestli jejich manželky nebo bratranci pracují osmičky, dvanáctky nebo nepracují vůbec a jestli jsou z Británie nebo Řecka.

Mýtus č. 8: Návrh nové eurolegislativy ohledně pesticidů by zabránil zahrádkářům v používání kávového lógru pro boj se slimáky.

Prý to není pravda. Nevyznám se v tom, ale každopádně nechápu, PROČ musí Evropská unie přijímat směrnici o pesticidech. Je to snad nějaký panevropský problém, který si neumí členské státy vyřešit samy? To je pořád dokola.

—

A to je všecko. Pravdou je, že Velká Británie (stejně jako Česká republika) neztratí odchodem z EU přístup na evropský trh, ale otevře se jí i trh celosvětový. Bude si moct domluvit svobodné obchodní vztahy s rostoucími ekonomikami, jako jsou Indie, Čína nebo Brazílie (koneckonců i Spojené státy). Opět se stane svrchovanou zemí, která si bude moci přijímat zákony takové, které chce sama. Ne takové, které chce Německo nebo Francie, aby podpořily svoje neschopné automobilky nebo líné zemědělce.

Na závěr ještě jedno video:

Převzato z Mmister.com se souhlasem autora

Autor je šéfredaktor webu Euroseptik.cz a časopisu Laissez Faire