29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Jak uspěli džihádisté

26.3.2016

Po Bruselu nemá smysl mluvit o válce s terorem. Musela by se vést i v evropských městech

Evropa si pomalu zvyká na to, že velké džihádistické útoky nejsou jen nějakou singularitou. Něčím, co náhle přijde, zase odejde a pak se na to jen vzpomíná. Něčím, jako bylo zemětřesení a tsunami v Lisabonu v listopadu 1755. Kdepak. Poslední rok přinesl tři velké útoky – v lednu 2015 na redakci Charlie Hebdo a židovský obchod v Paříži, v listopadu opět v Paříži a v březnu 2016 v Bruselu. Vsadil by teď někdo na to, že ten bruselský je poslední?

Ty útoky jsou cílené a promyšlené. Páchají je fanatici, ale ne amatéři a navíc jsou to lidé s dobrým zázemím v evropských velkoměstech. V tomto smyslu Brusel žádný posun nepřinesl. Nevybočuje ani počtem obětí, ani způsobem provedení. Jestli se něčím vymyká, tak asi jen tím, jak politici začali mluvit o válce s terorem (francouzský prezident Hollande to začal už v listopadu, u nás se teď k němu přidali Roman Sklenák z ČSSD, Miroslav Kalousek z TOP 09 či Petr Fiala z ODS).

Válka s terorem není náhodný výraz. Je spjat s Amerikou po 11. září 2001. Útok unesenými letadly a tři tisíce obětí změnily uvažování. Bushova Amerika dospěla k závěru, že útok takového ražení už není činem kriminálním, ale válečným. Sledovali jsme, jak vede válku s džihádisty v Afghánistánu a pak se zaplétá do války v Iráku. A právě ti, kteří to tehdy kritizovali, by si teď měli klást otázky: jsou útoky v Evropě srovnatelné s 11. zářím v USA? Jsou to válečné akty? Opravňují k válce proti teroru? A pokud ano, jaké limity má mít? Kdo je nepřítel, kde je bojiště a jaký je válečný cíl?

Tohle není 11. září

Už při zběžném pohledu působí nápadně, že mezi situací Ameriky před patnácti lety a Evropy teď najdeme zřejmě víc rozdílného než společného.

Společná je ideologie fanatismu. Militantní islamisté opovrhují lidskými životy a uctívají smrt tam i tady. Myšlenkově se opírají o hlasatele nenávisti, kteří nepůsobí někde v zastrčených jeskyních, ale v mešitách Blízkého východu i Západu. Třeba takový palestinský imám Ahmed Jásin, jenž autorizoval vraždy 377 Izraelců a účast žen v sebevražedných misích (než byl zabit Izraelci). Tady se nic nového neděje.

Rozdílné jsou ale už samotné útoky. Ten na Ameriku před 15 lety byl plánován, nacvičen i proveden zvenčí. Neměl žádnou oporu ani zázemí v USA. Proto i následná válka proti teroru mířila navenek – Amerika bombardovala základny džihádistů v Afghánistánu i jinde. Naproti tomu útoky v Evropě se opírají o zázemí zdejších muslimských komunit. Jejich pachatelé neseskočili padákem z letadla, ale žili v muslimských čtvrtích metropolí, kde se prostě ztratili v davu. Což má své důsledky.

Kdyby Evropa vedla válku proti džihádistickému teroru, musela by útočit nejenom na základny IS kdesi v poušti, ale i na předměstí svých vlastních metropolí. Je to samozřejmě nesmysl, ale ukazuje, do jaké míry je Islámský stát sloganem či hromosvodem, na který lze mnohé svést a kterému lze vyhlašovat válku, aniž by se pozornost obracela k evropskému zázemí teroru.

Před deseti lety jsme bilancovali, v čem uspěli a neuspěli džihádisté z al-Káidy. Vyvolali nejistotu ve světě, zatáhli Ameriku do neblahé války v Iráku, ale neuspěli ve svém hlavním cíli – nepodařilo se jim svrhnout jediný režim v arabském či muslimském světě, nezískali žádný stát (snad i proto si jiní džihádisté říkají Islámský stát, aby ukázali, že oni uspěli). Teď se ale nabízí aktuálnější otázka: v čem uspěli a neuspěli džihádisté v Evropě?

Daří se jim vyvolávat nejistotu na kontinentu. Daří se jim, že politické elity mluví spíš o válce proti IS na Blízkém východě než o zázemí džihádismu v Evropě. Daří se jim, že elity stále hájí hodnoty otevřenosti (na tom nemají džihádisté žádnou zásluhu, ale z otevřené společnosti profitují). Nedaří se jim ale v tom smyslu, že argumenty elit v očích řadových Evropanů slábnou.

Bezpečí neexistuje?

Ještě loni i LN psaly, že obavy ze spojení evropských muslimů a džihádistů z Iráku a Sýrie jsou výsledkem spíše spikleneckých teorií než ověřitelných faktů. Teď, když je ověřeným faktem, že Salah Abdeslam žil klidně v muslimském prostředí Bruselu měsíce poté, co vraždil v Paříži, už by to působilo trochu mimoňsky.

Ještě loni se elity hájily tvrzením, že „bezpečný úkryt neexistuje“. Měly pravdu, skutečně neexistuje stoprocentní záruka bezpečí. Otázka ale je, nakolik teď budou tento argument přijímat voliči.

V lednu to řekl Francouz Rudy Abecassis pro noviny The Times of Israel. Odchází do Izraele, kde je statistická pravděpodobnost teroristického útoku větší než ve Francii. Ale je to země, kde školu s jeho dětmi nemusí hlídat voják se samopalem. Je to země, která není bezpečným útočištěm, ale její politické elity jasně říkají, že udělají vše pro to, aby jím byla. Prostě odmítají defétismus, který se usadil v Evropě. I takto zdůvodňované odchody Židů patří k úspěchu džihádistů v Evropě.

LN, 24.3.2016