aneb Budeme mít nové Rakousko-Uhersko

Pokud jste si radostně s Rowanem Atkinsonem zapěli Ódu na radost (dle představ mnoha bruselanů a našich pomocníků), otřete slzu a vydejte se do drsné reality.

Jasně se ukázalo, že v současné době existují v EU a obecně v Evropě minimálně dvě skupiny států, jejichž základní existenční témata jsou nekompatibilní. Dnes nejde v první řadě o HDP a euro a o to, jak a kam se bude, případně zda vůbec se bude jezdit na dovolenou k moři. Jde nejen o základní existenční, ale o nejzákladnější „existenciální otázky o smyslu života“ a naší civilizace.

První, bohatší a údajně vyspělejší část Evropy řeší základní otázku, co se všemi těmi muslimy, které se nedaří zapojit do naší „bílé“ (křesťansko-židovské) kultury a jejichž množství a agresivita stoupá. Zkušenost USA ukazuje, že ani násilí produkované Jihem, ani vstřícnost hlásaná Severem neřeší v případě sociálně a civilizačně jiné entity nic. Válka Severu proti Jihu skončila 9. dubna 1865 a dnes, v roce 2016, hoří americká předměstí. Podpalovaná černochy, zvanými politicky korektně „Afroameričané“.

Dnešní západní Evropa je na tom v mnohém podobně, jako byly USA před začátkem války Severu proti Jihu. Kdy se lidé kolem Lincolna domnívali, že až vyhrají, pošlou všechny ty „negry“ nazpátek do Afriky. A bude pokoj. Což se ukázalo jako neproveditelné. Dnes už Západ začíná chápat, že muslimy a imigranty z Afriky prostě nelze jen tak někam odvézt. Bez násilí.

To by museli udělat to, co západní Spojenci nejprve po řecko-turecké válce (květen 1919 - říjen 1922) v tzv. Lausannské smlouvě o přemístění obyvatel – Řeků a Turků - mezi oběma státy anebo po druhé světové válce (Postupimské dohoda 1945) . A ty miliony lidi prostě „přesunout“. Drsně řečeno vyhnat. Což je problém. Z „vyhnání“ či přesunu Turků a Řeků z původních zemí se stala děsivá událost, oběťmi dosahující úmrtnost nacistických pochodů smrti. Mimochodem, proto a ne jak blouzní dnešní vzdychači po krásách protektorátu, Spojenci v Postupimské smlouvě požadovali po zemích, odkud byl uskutečňován regulovaný odsun - tedy po Československu, Polsku, Maďarsku a Rakousku -, hlavně civilizované zacházení. To jen na okraj. (Viz „Rozumět dějinám“, kolektiv autorů, vydala Gallery, s.r.o. pro Ministerstvo kultury, 2002)

Jenže je není vyhnat kam. U nich doma, pokud to není poušť, už obrazně řečeno přepadávají nové generace do moře. (Například Egypt: r. 1960 – 28 milionů lidí, r. 2013 – 80 milionů lidí, Sýrie: r. 1960 - 4,5 milionu, v roce 2013 – 23 milionů!). Jinak zbývá jen poušť... Nezbývá tedy než se pokusit nějak je asimilovat. Nejlépe na cizí odpovědnost a za cizí peníze. Což je vlastně základ plánu na „přerozdělení imigrantů“.

Další, momentálně chudší evropské státy, ovšem s hlubokou vědomostí a historií dosti zoufalých a krvavých bojů s islámem. Tedy s Osmanskou říší. Kdy zakusily na vlastní kůži islám a jeho metody. A navíc všechny pamatují, že „přítel a osvoboditel“, jedno zda Německo anebo Rusko, se lehce změní v diktátora a tyrana. Zkušenosti Československa a Polska z let 1945 až 1989 a Rakouska 1945 až 1955 ve východním části země od SSSR. A neblahá zkušenost národů Jugoslávie jak za druhé světové války, tak podporovaná mezietnická agrese mezi jihoslovanskými národy, jež vyústily ve válku (31. březen 1991 - 12. listopad 2001), ukazují těmto státům, že na „Západ“ se nelze spolehnout. Ba naopak, často využije konfliktu pro sebe a je schopen strpět i vyvraždění národů (Kašubové a trentinští Italové za 1. světové války, za druhé světové pak židé, Poláci, Ukrajinci, Češi atd.).

Zájmem této skupiny národů a států - hozených dvakrát po sobě přes palubu do rukou smrtelného nepřítele - je pokud možno za každou cenu zabránit vytvoření jakýchkoliv muslimských minorit na svém území. A zabránit EU převést její problémy s muslimy na ně. Nepřiznaná skutečnost je to, že tato část Evropy nemíní už být kusem masa vrženým do chřtánu vlkodlaka. Tento problém, když vynecháme pro stručnost Rusko a Čínu, popsal v knize: „Příštích sto let“ George Friedman (Argo, Dokořán 2010).

V knize mimo jiné předpokládal vznik určitého seskupení „východních evropských států“ kolem Polska, cosi navazujícího na kdysi slavnou a proti Osmanům úspěšnou Polsko-litevskou unii (1385-1795) a zároveň na Rakousko-Uhersko. Předpokládal, znaje opakované politické šílenství Němců, dnes provozované Merkelovou, vytvoření jakéhosi „Cordon sanitaire“ mezi Ruskem a Německem, zvaného „Polská unie“. Pod jistou politickou a vojenskou patronací USA. To ovšem nepočítal s Obamou. My s touto nejmodernější politikou USA, zacházející s malými státy v této oblasti jako s banánovými republikami, musíme počítat. Ale přesto je Friedmanův pohled inspirativní.

Jeho představa vytváří totiž souvislý pás uvnitř EU, ale i po jeho okraji. Jen takovýto pás spolupracujících států je schopen postavit rozumnou armádu a mít silné společné zájmy. I když, anebo možná proto, že je tlačen ze tří stran. Friedman počítal s dvěma: Ruskem a Německem. Ale vynořila se stará obluda islámu a ta je nebezpečná i pro Rusko. Přes současné turecko–ruské líbánky je například zabrání Krymu a drsný postoj k protureckým Krymským Tatarům jasným signálem. Na naše území, myšleno oblast ruského zájmu, Turecko nepustíme!

Budeme-li pokračovat v logické posloupnosti dále a vezmeme-li do úvahy slova vyslovená po Bratislavě šéfem rakouské (FPÖ) Heinzem Christianem Strachem a přidáme-li rozzuřená slova Orbána a hlavně italského ministerského předsedy Mattea Renziho, vidíme novou Evropu. Renzi se nechal slyšet, že považovat na summitu přijatá opatření vůči migraci za krok kupředu „vyžaduje představivost hodnou slovních ekvilibristů“. Podle italské agentury ANSA dokonce odmítl stát po vrcholné schůzce na pódiu s Angelou Merkelovou a Françoisem Hollandem na závěrečné tiskové konferenci, protože „nesdílí stejné závěry“. Česky řečeno, byl z toho žvanění tak znechucen, že nevydržel s nervy a poslal Merkelovou a Hollanda „do pihele tmavýho“.

Po tomto jednání a jeho výsledcích a po dalších informacích lze předpokládat, že vývoj bude následný.

Kolem středu Evropy, tedy Polska, Maďarska, Česka a Slovenska (červená barva), se nabalí tradičně Rakousko (zelená). A z důvodu sebezáchovy také alespoň některé státy bývalé Jugoslávie. Chorvatsko, jako stát vytvořený s drtivou politickou podporou Německa v roce 1991, bude sice na vážkách, ale tak daleké spojenectví přes Rakousko a Slovinsko jej asi přesvědčí, že to bude muset jít bez německého patrona. Slovinsko, Srbsko, Černá hora, Makedonie (hnědá barva) s výjimkou Kosova, budou vysloveně protiislámské a budou hledat spojence. Základem bude zkušenost s obranou makedonských hranic nevyhlášenými spojeneckými jednotkami na hranicích Makedonie s Řeckem a Maďarska se Srbskem. Tam spolupracují policie a armády Maďarska, Slovenska, Polska, ‚České republiky a Makedonie.

Bulharsko možná bude spoléhat na Rusko a bude jen „přifařený člen“, Rumuni jako vždy budou hrát sólo. Ale jejich protimuslimský postoj je jasný.

Baltské státy potřebují střední Evropu, Němci, pokud je nemohou ovládat, klidně je předhodí Rusku. To už Evropa a Německo baltským státům předvedlo.

Neměli bychom zapomínat, že Itálie a Španělsko (světle fialová) budou ke spolupráci donuceni stálým přívalem imigrantů a neochotou severní části Unie s tím něco dělat.

A opakuji: Obsazení Krymu je porušením dohod, ale zajištěním nástupního prostoru islamistů na sever, do Ruska, na Ukrajinu a dále.

Jak se ukázalo v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Mali, na gerilovou válku vám není moc platné mít jen hi-tech vybavení. Ale, jak říkal už von Clausewitz, potřebujete vojáky a vojáky a vojáky. Ukrajina (tmavě fialová) se přidá, je to její staletá úloha a poslání - boj proti musulmanům, od ničeho jiného krymští a záporožští kozáci nebyli. Ukrajina a krymská oblast (Rusko) má vojáků dost.

A na blábolení, že naše síly jsou malé, možná jen průměrné, a proto si nemůžeme moc vyskakovat, říkali už Werich a Voskovec: „On hlasatel průměrnosti je patrně spíše sám podprůměrný. Takže on by i na té průměrnosti vydělal.“

Však zkuste počítat: Evropská unie měla 507 milionů obyvatel, ale dneska jen 443 milionů. Německá klaka má cca 112 milionů. Státy, která čelí nebezpečí islamizace, mají 166-180 milionů obyvatel, ale s Ukrajinou už je to 211 až 225 milionů. A co je hlavní, mají historickou zkušenost a z ní oprávněné obavy a strach, a tak se budou bránit. Tomu nezabrání ani Sobotka, který se snaží dělat vše, co na očích Merkelové vidí. Ale ví, že by jej přílišné vítací nadšení smetlo.

Toto území, ke kterému můžeme s jistou dávkou podmíněnosti přičíst bývalou NDR a Bavorsko, má jak dost vojáků, tak průmyslové kapacity. Havlovo blouznění o světu míru a nutnosti zrušit u nás vojenské fabriky a rozpuštění armády se ukázalo jako děsivě intelektuálské. A nejen nereálné, ale ve výhledu do budoucnosti tragické.

Proto lze počítat s tím, že oblast bývalého Československa, spolu s oblastí Katovic a s napojením na suroviny a doly a těžký průmysl na východní Ukrajině (dočasně okupované Ruskem) je schopna vyrobit dostatek zbraní za rozumné ceny a v rozumné kvalitě. Přes decimační pokusy EU a USA o likvidaci našeho zbrojního průmyslu, do čehož možná spadají i tajemné výbuchy muničních skladů, policejní šikana výrobců vojenské výzbroje a zřejmě i skandál s odsouzením Dalíka v kauze Pandur atd., lze celkem rychle dosavadní výrobu znásobit. Války se totiž nevyhrávají rezolucemi a dobrými úmysly, ale zbraněmi. Základy moderních armád zůstaly jak v ČR, tak v Polsku, na Slovensku a v Rumunsku, jinde je to horší. Bývalé státy Jugoslávie mají ale dost zkušených veteránů a Ukrajina je právě „vyrábí“.

Už i u nás pochopili politici, že je potřeba rychle vybudovat jak profesionální armádu, tak něco podobného americké Národní gardě. Říká se tomu „aktivní zálohy“. Ale musí jich být řádově víc.

Podmínky pro výrobu zbraní jsou vcelku slušné, díky zájmu Německa o levnou strojní výrobu jsme nejprůmyslovější stát EU. A to se počítá. Nižší cenová hladina práce, tedy podceněné „východní peníze“, mohou být v určité fázi výhodou. Taktéž zkušenost české, polské, slovenské, maďarské a hlavně ukrajinské z akcí proti islamistům jsou k nezaplacení.

Co se bude dít dále, je nejasné, ale zásadní směr je dán. Evropa se dělí. Státy plné muslimů končí v krizi a ta se bude stupňovat. Jak se imigranti „usadí“, budou vznášet politické nároky. Navíc budou bojovat jak s „křižáky“, tedy s bílými Evropany, tak mezi sebou. Bratrovražedné války mezi sunnity a šíity, Turky a Kurdy, Iránci a Iráčany, to vše tyto evropské státy čeká. Vlády, které vzniknou po pádu současné garnitury ve Francii, Německu a dalších státech, mají před sebou téměř neřešitelný úkol. A na Východ nebudou mít čas. Ani peníze.

Naše vláda se bude snažit až do konce tančit mezi vejci (Bůh jí pomáhej!) - mezi nebezpečím tažení islámu do Evropy přes Balkán a celkem ekonomicky pohodlným, i když nikoli moc výnosným napojením na Německo.

Budeme stát před volbou: Zůstat členem V4, riskovat roztržku se Západem a zkusit obnovit cosi jako Rakousko-Uhersko, protože je to riskantní podnik a zůstat přitom „Muslimen rein“ (což zní hrozně), anebo se stát něčím jako „levobočkem“ v SRN. Neplnohodnotným členem „rodiny“. Když už nepoužijeme profláknutá slova „protektorát“ anebo „kolonie“. Jenže každá sranda něco stojí. V případě, že bychom zůstali v německé náruči, by nám sem Merkelová anebo její zástupce bryskně poslali asi tak 100 000 muslimů. A teď, babo raď!

Máte-li pocit, že to nějak nedoříkávám a neradím, jak dál, ani George Ferguson si ve svých pracích není jistý, kam vlastně Česko patří a kde skončí.

Ale jedno vím: Už slavný německý kancléř Bismarck tvrdil, že myšlenka Velkého Německa ovládajícího většinu středu Evropy, zvaná Großdeutschland, je cestou ke zkáze. On svým vlivem zabránil na nějakou dobu, aby Německo ovládlo Rakousko a české země. Jinak, prohlašoval, se Německo zvrhne na agresivní stát. Což se drasticky dvakrát potvrdilo.

Dnešní EU pod vedením Merkelové a jejích přátel v Bruselu se nejen vinou Německa stala EU dalším pokusem o vytvoření Großdeutschlandu. A činy těchto politických sil vyústily v krizi celé Evropy, místo „evropského člověka“ zde máme islamizaci prováděnou v praxi miliony muslimů a ve vedení EU vládne politické šílenství. Vzrůstá antagonismus mezi státy a třídami. Značnou částí Evropy je Německo považováno, když ne za nepřítele, tak za nebezpečného šílence.

Dnes je v Evropě cca 45 milionů muslimů. Tedy 10 % obyvatel. Z nich podle posledních výzkumů souhlasí cca 75 % s agresivní politikou islamizace Evropy. A na cestu do Evropy se prý těší až dalších 100 milionů. A v novinách a televizi stále slyšíme jen tupé mozky či placené lháře - jak je to v pohodě, protože u nás žádní muslimové nejsou. Ale kolem nás, hned za hranicemi Německa, jich jsou miliony. A zdá se, že tito agresivní muslimové jsou stále ještě většině Němců milejší než nějací drbani z Východu. Naše hranice je volná. Vlastně je to jen čára na mapě.

Před několika dny se mne ptal kamarád Wolfgang, Němec jako poleno (z Kaiserslauternu, tedy žádný z bývalé NDR), jak to děláme, že v Praze nejsou na ulici v noci agresivní skupinky imigrantů. Radoval se, jak si můžeme dát v Ungeltu v noci kafe a pak jít pěšky Prahou i s letně oblečenými manželkami. „Jak to děláte, že si tady tak žijete?“ nedal se odbýt. Těžko se to vysvětlovalo. Tak jsem mu řekl, že my muslimy nemáme rádi, máme s nimi staleté zkušenosti. A když přijdou, jdou za katr, aby se zjistilo, kdo to vlastně je. Pokýval hlavou a pravil, že ve většině německých měst už by si takhle se svojí blonďatou manželkou rozhodně v noci na procházku netroufl.

Je potřeba něco dělat. Vytvořit cosi, co naváže na stará politická a vojenská společenství střední a východní Evropy. Bránící sebe a Evropu před zničením. Jinak se také začneme bát ve svých městech. Což by nebylo tak strašné, jako kdybychom padli od rukou islamistům úplně.

Ovšem žádný vděk od Evropy nečekejme.

Konec