Jsme na prahu měsíce, ve kterém vyvrcholí dosavadní střet dvou Evrop. Ta první, vznikající z vůle tzv. elit a nadnárodních zájmů, pohlíží na jednotlivé státy regionální optikou. Z hlediska své politické identity je v takové Evropě člověk primárně Evropanem, Čechem či Irem je až na druhém místě. Očekává se od něj, že spolu s příslušníky jiných národů vyznává společnou politickou ideologii, tzv. europeismus, vyznačující se zveličováním chyb vlastního národa, otevřeností ke všemu novému a cizímu a s tím souběžným pohrdáním „dědictvím otců“. Je to Evropa zrušených hranic, ať již to jsou hranice mezi státy, pohlavími či náboženskými systémy.

Ta druhá je Evropou národů, které se ještě plně nevymanily ze svých duchovních tradic. Evropa, jež v duchu křesťanské antropologie vyvažuje svobodu mravním řádem, ponechávající dostatečný tvůrčí prostor jednotlivcům, rodinám i celým národům, odmítající diktát kosmopolitně uvažujících finančníků, politiků a na nich existenčně závislých intelektuálů. Evropa, jež zná svoje stíny, ale která je též hrdá na svoje civilizační úspěchy. Evropa dobrovolně spolupracujících národů, nespoutaných milióny nesmyslných nařízení a vyhlášek, politickou korektností a vydíráním ze strany ideologicky preferovaných „menšin“.

Na irské půdě probíhá bitva, jež není jen bitvou o Irsko. Rozhoduje se v ní i o nás, o celé Evropě. I o tom, zda Brežněvova doktrína „omezené suverenity“ bude slavit další vítězství či se dočká dílčí prohry. Těch proher jí v nedávné minulosti ostatně již potkalo několik. Vzpomeňme jen na „neúspěšná“ referenda ve Francii a Nizozemí, jakož i na poslední referendum v Irsku v červnu 2008. Vždy se z toho však brzy oklepala, neboť jejím základním článkem víry je, že vše, co posiluje moc Bruselu, je třeba považovat za definitivní a vše, co tuto moc omezuje, za toliko dočasné. Proto také dostali Irové příležitost volit ještě jednou, neboť v prvním referendu se nerozhodli správně. Pokud Irové Lisabonskou smlouvu odmítnou i podruhé – a irská vláda, poskytující nemalé finanční prostředky „nezávislému tisku“, činí vše pro to, aby k tomu nedošlo – vykoledují si tím s velkou pravděpodobností rozsáhlá kázeňská opatření. Ostatně již před rokem zaznívalo z úst mnoha europeistů, že není možné, aby Irové beztrestně odmítli smlouvu, kterou měli za úkol přijmout.

Každý Čech, kterému nechybí zdravý rozum, upřímná láska ke své vlasti, úcta k předkům i historické Evropě, ale i odpor ke všem formám novověké diktatury, by se měl v následujících týdnech stát i tak trochu Irem. Čeští odpůrci Lisabonské smlouvy připravují na podporu irské státní a národní svrchovanosti několik akcí, o kterých se na tomto blogu již brzy dočtete více.

Převzato z Blog.ihned.cz/semin se souhlasem autora.