Analytici naznačovali, že v případě hezkého počasí by přišlo k referendu více vlažných zastánců smlouvy, kterých by pak ve výsledku bylo více než odpůrců. Ti by přišli svůj odpor proti dalšímu a čím dál tím méně kontrolovatelnému posilování Unie na úkor členských států vyjádřit v každém případě. Nevím, jaké přesně bylo včera v Irsku počasí. Je však jasné, že ta část Irů, která řekla Lisabonské smlouvě (modifikující již před třemi léty odmítnutou evropskou ústavu tak, aby její podstata zůstala zachována) své ne, byla o šest procent větší než ta část, která přišla říct své ano.

Celá věc se táhne už bezmála sedm let, kdy byla v roce 2001 přijata v dánském Laekenu deklarace vyzývající členské státy EU k zorganizování konventu, který by zjednodušil primární právo EU, tedy zakládající smlouvy, a učinil tím Unii transparentnější, demokratičtější a efektivnější, aniž by musela Unie získávat pravomoci nové. Text ústavního typu měl vzniknout eventuálně až výhledově, ve velmi dlouhém časovém období. Už za dva roky ale uzřel světlo světa návrh „Ústavy pro Evropu,“ (ústavu mohou mít jen státy, nikoliv mezinárodní organizace), který se svými ambicemi nijak netajil. Už první, euroústavní výsledek tak byl výsměchem původnímu zadání.

Výsledek lisabonský šel ještě dále: Lisabonská smlouva vše zneurčiťuje, smlouvy zůstávají, nahrazeny jedním dokumentem nebudou, a měly být ještě komplikovanější. Dnes mají obě zakládací smlouvy (o ES a EU) 331 stran, po přijetí Lisabonské smlouvy (i s Listinou základních práv Evropské unie) by to bylo 423 stran.

Unie by získala Lisabonskou smlouvou nové pravomoci, převádí velkou část stávajících pravomocí z režimu hlasování jednomyslného do oblasti hlasování většinového. Zavádí takzvané pravomoci sdílené, což je ale jen jiný název pro ty kompetence Unie, které, pakliže si to bude Unie přát, bude sama využívat, a pouze kdyby se Unie rozhodla tyto pravomoci přestat vykonávat, zůstává kompetence členským státům. Sice nepřekvapí, že pravidla, jimiž se má život v členských státech řídit, bude zde Unie chtít určovat v oblasti vnitřního trhu, má sem ale patřit například i životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava či energetika.

Při důsledné aplikaci takzvané doložky flexibility, kterou ústavní smlouva přinášela a kterou Lisabonská smlouva také převzala, pak nebude již dlouhou dobu nutno žádnou zásadní revizi Smluv přijímat. Orgány EU si se vším potřebným vystačí samy. Irové to samozřejmě dobře vědí. Vědí to i Francouzi, ale když se snažil francouzský ministr zahraničních věcí B. Kouchner připomínat Irům, že díky masivnímu přerozdělování těžili v minulosti z členství více než ostatní, dokázala se irská ministryně zahraničních věcí M. Harneyová ozvat: „Měl by se starat o svoje věci.“ Dokázali bychom se v podobné situaci také ozvat (a zejména v situaci, když je naše situace zde úplně jiná)?

Přiznejme si také, že své ne šli Irové tak trochu říct i za nás. To není dobré. Novou smlouvou se zásadně změní podstata té Unie, do které jsme na základě výsledku referenda z roku 2003 vstoupili v roce 2004. O LS ale u nás chce rozhodovat jen parlament.

Nejen to: veřejnou diskusi na toto téma, střet jasných pro a proti, přenechává parlament z oblasti politiky do oblasti práva: Ústavní soud má rozhodnout, zda je LS v souladu s naším ústavním pořádkem. Znamená to ale, že pokud bude výsledkem příslušného hlasování v plénu 15 soudců ano, tak tím zásadní výhrady proti této smlouvě padají?

Lisabonská smlouva je skutečně patrně protiústavní, ale především je pro naši zemi nevýhodná. Irové se na svůj ústavní soud nevymlouvali, přišli říct své ne ve všelidovém hlasování. Nebojme se ani my říkat svůj názor; alespoň ve svém vlastním parlamentu.

Již dvakrát, před třemi léty po referendech ve Francii a Nizozemí, jsme se z výsledku obdobně radovali. Předčasně. Po dvou letech byla v podobě německého mandátu pro portugalské předsednictví odmítnutá euroústava opět na stole. V podobě, jak bylo zdůrazňováno, která zachovávala její podstatu.

Z Evropské komise již dnes zaznívají hlasy, že to nebude tak vážné, a že ještě bude možné dokument oživit. Kam až zajdou ti, kteří podle všeho vyznávají cyklus „repeat – until“, záleží i na nás.