Tento článek píšu 2. května, kdy z Ukrajiny přicházejí zprávy o mrtvých. Je dost dobře možné, že ještě před volbami do Evropského parlamentu se situace v Evropě radikálně změní a budeme mít zcela jiné starosti. Nevylučuji, že mezi nimi bude dominovat vlna uprchlíků z této země. Tedy… ne že bych si to přál.

Proč se u nás imigrace vůbec stává tématem? Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi nás zatím nezasáhla vlna problematických imigrantů hlavně ze severní Afriky. Této vlně musí čelit především jižní státy, konkrétně Itálie, Španělsko a Francie. V naší zemi nežije ani početná menšina muslimských imigrantů předchozí generace, jak je tomu v Nizozemí, Švédsku, Británii či Německu. Tito imigranti tady nejsou, nezapalují auta, nesnaží se páchat teroristické činy, nikoho nezabíjejí, nevyvolávají pouliční nepokoje. "Naši" imigranti, to jsou především Ukrajinci, Vietnamci a Rusové. Ruské tajné služby tu mají nepochybně velké množství agentů, nicméně pokud mohu soudit, většina zde usazených Rusů šla jednoduše "za lepším", mnohdy za větší právní jistotou. Znám takové, kteří si doma nakradli a teď si tady chtějí v klidu užívat. O politiku nemají zájem, a přestože nenabyli majetku poctivým způsobem, nyní jim záleží hlavně na tom, aby byli v bezpečí a o svůj majetek nepřišli. Znám i takové, kterým se nelíbila atmosféra v ruské společnosti, do Ruska se nechtějí vrátit a u nás pilně a poctivě pracují. Pokud jde o Vietnamce, pak bez ohledu na vietnamskou drogovou mafii se zde naprostá většina snaží živit poctivě, jsou velmi pracovití, mají slušně vychované a svědomité děti a pro naši společnost jsou spíše přínosem. A rozhodně zde nechtějí zavádět své náboženství.

Ekonomické argumenty proti těmto imigrantům stojí zcela na vodě. Imigranti – zejména Ukrajinci – zde pracují v povoláních, do kterých se Čechům už moc nechce. Většinou žijí v dosti neutěšených podmínkách a pracují na stavbách, jako uklízečky a v podobných povoláních. Několik Ukrajinců znám – všichni pracují na méně kvalifikovaných místech, ačkoli někteří z nich mají vysokoškolský titul. Představa, že vyhostíme tyto imigranty a vyřešíme tak vysokou nezaměstnanost, je naprosto naivní a scestná. Rozumný člověk to ani nemůže myslet vážně – třeba po zkušenosti se spuštěním automobilky TPCA u Kolína. Tam byla taky relativně vysoká nezaměstnanost – a naši nezaměstnaní se do nabízející se práce nijak nehrnuli. Automobilka měla zpočátku dost problémů a vozila dělníky z Polska i jiných zemí.

Jak je ale vidět na příkladu současné Británie, tato argumentace zabírá i v zemi vzdělanější a rozvinutější, než je Česká republika.

Nicméně přesto nepovažuji obavy z imigrantů za neopodstatněné. Jelikož byly vnitroevropské hranice v rámci EU (až na balkánské výjimky) zrušeny, víme, že nic nebrání tomu, aby se třeba muslimové začali stěhovat z Paříže nebo Malmö do Prahy. A jelikož naše země není schopna ani začít řešit otázku romských ghett, naši občané správně tuší, že pokud by něco takového nastalo, naše vláda a naši zákonodárci si s tím jednoduše neporadí. S Romy je problém, ale je to brnkačka ve srovnání s militantními muslimy.

Ano, dobře slyším bouřlivé námitky: Autore, trpíš nehoráznými stereotypy! Všichni muslimové přece nejsou teroristé!!! Nemůžeš takto diskriminovat podle náboženství!!!

Zastavme se krátce u této námitky. Jak správně argumentuje britský publicista Theodore Dalrymple, ne všechny stereotypy jsou nerozumné. Pokud třeba půjdete ztemnělou ulicí a před vámi půjde babička o holi, asi nebudete mít strach. Pokud ovšem před vámi půjdou tři mladíci, kteří něco vykřikují, a jeden z nich drží v ruce baseballovou pálku, patrně nebudete spěchat, abyste je předešli, a preventivně se budete držet v uctivé vzdálenosti. A pokud to budou mladíci tmavší pleti a vy uslyšíte na dálku výraz "bílá svině", možná se raději zastavíte a budete hledat jiný způsob, jak se dostat tam, kam jste chtěli.

Dělá to z vás rasistu? Ani v nejmenším! Znamená to, že chcete bílým a tmavším měřit různým metrem? Vůbec ne! O to přece vůbec nejde. Budete se chovat navýsost rozumně. Víte, že ona babička vás svou holí dozajista nepřetáhne, a i kdyby se o to pokusila, jistě se ubráníte.

Vůbec nehoruji pro to, aby pro muslimy platila jiná, přísnější pravidla než pro jiné. Jsem pro naprostou rovnost před zákonem. Vůbec neřeším otázku, zda mají teroristé mezi muslimy podporu 50 %, 1,5 % nebo 0,25 %. Vidím pouze to, že ani ve Francii, ani v Británii si s muslimskými imigranty nevědí rady a že v těchto civilizovaných a relativně bezpečných zemích jsou poměrně rozsáhlé oblasti, kam se policie neodvažuje a kde už francouzské či britské právo prostě neplatí. A vidím i snahy tuto realitu zamlčovat, bagatelizovat či přímo popírat, což ve mně vzbuzuje obavy ještě větší. Pokud si s tím neporadili Angličané a Francouzi, my si s tím poradíme? Možná namítnete: Autore, předvádíte další stereotyp! Nejsme přece horší než Britové či Francouzi! Odpovídám: Opravdu? Jaké máte vy, milý kritiku, zkušenosti s vymahatelností práva v naší zemi?

Nyní se podívejme na celou otázku ještě z jiného pohledu.

Když se člověk dozví, jak úděsná je občanskoprávní a bezpečnostní situace v takových zemích, jako je Somálsko, Eritrea nebo Súdán, pak se nediví, že lidé se snaží z těchto zemí uprchnout. Jsou poměrně velké země, kde se jednoduše nedá žít – kromě zmíněných můžeme uvést ještě třeba Sýrii, Egypt, Jemen, Afghánistán, Pákistán nebo Irák. Jako člověk i jako křesťan s těmito lidmi soucítím a vítám každý smysluplný program, jak těmto lidem pomoci. Vyžaduje po mně ale soucit s jednotlivými lidmi, kteří prchají před bídou či násilím, abych politicky podporoval neomezenou imigraci z těchto zemí, případně uděloval povolení k trvalému pobytu lidem, u kterých je zřejmé, že se nechtějí v naší společnosti asimilovat? Nebudu tajit své přesvědčení, že nám určitá země byla dána do správy, abychom se o ni dobře starali. Starat se ale můžete jen o něco ohraničeného. Znovu cituji svůj oblíbený výrok, jehož autorem je Jan Sokol: "Vzkvétat může zahrada, nikoli celina." Zahrada je ohraničená – byť nejsem příznivcem vysokých šedých tvárnicových zdí, jaké vídám v příměstských satelitech. V zemi, která má své hranice a udržuje v jejich rámci bezpečí, stačí půl metru vysoký živý plot (pokud tedy nechcete pěstovat velkou dogu). Chtěl bych, aby naše země vzkvétala a štědře pomáhala chudším – nechci ale, aby byla zdevastována bezbřehou imigrací.

Současná liberálně-levicová ideologie se nám ovšem snaží zakázat, abychom něco nechtěli. Já nechci – a nestydím se za to – aby mi do bytu směl vejít každý, koho to napadne. Přitom se považuji za pohostinného člověka. A mám rád českou zemi a český národ – a strpěl bych i obnovení státní hranice. Ano, znám všechny argumenty, jak by to bylo v éře globalizace ekonomicky nevýhodné. Jenže v mém životě hrají roli i jiné faktory, než je ekonomická výhodnost. Když si starší manželé někde na venkově udržují a krášlí zahrádku, pak to nedělají kvůli ekonomické výhodnosti. Dělají to, protože mají rádi hezké věci. Plot mají drátěný, takže všichni sousedé a kolemjdoucí se mohou jejich zahrádkou pokochat. Ti dva staří lidé jsou na svou zahrádku možná i trochu pyšní; domnívám se však, že to není pýcha, která je závažným hříchem. Ano, pro ekonomy musím být blázen: Co když chci českou korunu a ne euro, protože se mi líbí naše padesátikoruna (prý byla ve svých počátcích vyhodnocena jako nejkrásnější mince na světě)?

Ne, nebudu čtenáře příliš dráždit. Samozřejmě je třeba na ekonomiku dbát. Chci jen upozornit, že ekonomika by měla být jen prostředkem k něčemu, nikoli samoúčelem.

Možná se lidé dokáží identifikovat s národním státem více než s EU. Nejsem pro její rozpuštění; jsem ale pro jiné pojetí: Jsem připraven ji vnímat jako společenství národů, nikoli jako zemi jakéhosi nového politického národa. Tím není a patrně nikdy nebude.

Dokážu si představit, jak mě zastánci levicově-liberální ideologie častují výrazy jako zápecník, omezenec, bigotní křesťan, člověk, který nejde s dobou, atd. atd. Já jsem si ale jist, že se nepovažuji za nadřazeného, že nepohrdám žádným člověkem a že bych obyvatelům oněch hroutících se států přál, aby se jim vedlo lépe, než se jim vede dnes. A pokud vám mé názory vadí, zkuste mě přesvědčit – nebo alespoň popsat jasně svá východiska a to, v čem se vlastně lišíme. Mně nejde o to někoho ukecat nebo umlčet. Jde mi o porozumění.