Herman Van Rompuy. Zvykejme si na to jméno. Je prvním prezidentem Evropské unie, která byla ratifikací Lisabonské smlouvy všemi dvaceti sedmi členskými státy počátkem listopadu přetvořena na skutečné Spojené státy evropské.

Evropský prezident nebyl zvolen; byl dosazen na tajném jednání hlavami vlád zemí EU. Vybrali jednoho ze svých. Herman Van Rompuy byl premiérem Belgie. Znám ho od doby, kdy se poněkud neochotně vydával na svou politickou kariéru.

Abychom Hermana pochopili, musíme něco vědět o Belgii, západoevropské zemi, která byla v roce 1830 vytvořena mezinárodními silami jako politický kompromis a experiment. Obyvatelstvo tvoří šest milionů Holanďanů žijících ve Flandrech (severní polovině země) a čtyři miliony Francouzů, kteří žijí na jihu ve Valonsku. Belgičtí Holanďané, zvaní Vlámové, by raději zůstali součástí Nizozemska, jak tomu bylo do roku 1830, zatímco belgičtí Francouzi, zvaní Valoni, by dali přednost připojení k Francii. Místo toho jsou nuceni žít spolu v jednom státě.

Belgičané nemají svůj stát rádi. Pohrdají jím. Říkají, že nic nereprezentuje. Nenajdete žádné belgické vlastence, protože nikdo není ochoten umírat za vlajku, která nic nereprezentuje. A jelikož Belgie nic nereprezentuje, mají ji ideologové multikulturalismu rádi. Tvrdí, že nebude-li vlastenectví, nebudou ani žádné války a svět se stane lepším místem. Jak o tom zpíval John Lennon: „Představ si, že nejsou státy / Není to tak obtížné / Není pro co zabíjet nebo umírat / Ani žádné náboženství.“

V roce 1957 stáli belgičtí politici u kolébky Evropské unie. Jejich záměrem bylo proměnit Evropu v jednu Velkou Belgii, aby mezi evropskými národy nebyly dále možné žádné války, neboť žádné národy vlastně už nebudou, jelikož se včlení do uměle vytvořeného superstátu.

Bližší pohled na evropskou laboratoř, tedy Belgii, ale ukáže, že zemi neschází pouze vlastenectví. Schází jí rovněž demokracie, úcta k právu a politická mravnost. Zesnulý vlámský filosof Lode Claes (1913–1997) ve své knize De Afwezige Meerderheid (Scházející většina) uvádí, že bez identity a smyslu pro pravé národovectví není demokracie ani morálka možná.

Jedním z těch, na které učinila teze Dr. Claese hluboký dojem, byl mladý politik jménem Herman Van Rompuy. V polovině sedmdesátých let se konzervativní katolík Van Rompuy aktivně angažoval v mládežnické sekci Křesťanskodemokratické vlámské strany. Psal knihy a články o významu tradičních hodnot, úloze náboženství, obraně nenarozeného života, křesťanských kořenech Evropy a nutnosti je zachovat. Nedemokratická a nemravná povaha belgické politiky u něj vedla k jisté krizi svědomí. Lode Claes, který měl těsně před důchodem, nabídl Hermanovi, aby po něm převzal post ředitele belgického ekonomického týdeníku Trends. Právě za těchto souvislostí jsem se s Hermanem seznámil. Jednoho dne mě pozval na oběd a zeptal se, zda půjdu s ním, pokud nabídku vstoupit do novinařiny přijme. Tehdy mi sdělil, že zvažuje odchod z politiky a možnosti uplatnění ve zmíněné profesi.

Nejsem si moc jistý, co se pak stalo. Možná se k vedení Křesťanskodemokratické strany dostalo, že Herman, onen výtečný ekonom a intelektuál, přemýšlí o tom, opustit politiku; snad mu dali nabídku, „která se neodmítá“. Herman každopádně v politice zůstal. Udělali z něj senátora a vstoupil do vlády jako nejmladší ministr. V roce 1988 se stal šéfem vládnoucích křesťanských demokratů.

Naše cesty se průběžně setkávaly až do roku 1990, kdy belgický parlament odhlasoval liberální potratový zákon. Belgický král Baudouin (1930–1993), zbožný katolík, který velmi trpěl tím, že nemohou mít s manželkou děti, sdělil svým přátelům, že „raději abdikuje, než aby onen zákon podepsal“. Belgičtí politici přesvědčení, že král blafuje, nechtěli, aby se belgičtí občané dověděli o jeho výhradách vůči zákonu. Napsal jsem o tom do rubriky názorů v The Wall Street Journal, za což jsem byl ihned pokárán belgickými novinami, pro které jsem pracoval, následoval rozezlený telefonát křesťanskodemokratického premiéra[1] mému vydavateli, shodou okolností mluvčímu onoho premiéra. Zakázali mi psát o belgických záležitostech do zahraničního tisku.

V dubnu 1990 král skutečně kvůli otázce potratů abdikoval[2] a Křesťanskodemokratické straně, vedené Hermanem Van Rompuyem, který si vždy zakládal na tom, že je dobrý katolík, se dostalo jednoho z nejliberálnějších potratových zákonů v Evropě.[3] Zákon totiž místo krále podepsala Rada ministrů, která podle belgické ústavy zastupuje krále v případě uprázdněného trůnu. Následujícího dne byl král opět dosazen do úřadu. O celé věci jsem napsal další příspěvek do The Wall Street Journal a byl okamžitě propuštěn z práce „za zvlášť nevhodné chování“. O několik týdnů později jsem Hermana potkal na svatbě našeho společného přítele. Poodešel jsem k němu, abych si popovídal. Bylo vidět, že mu to není příliš po chuti. Uhýbal pohledem a celý rozhovor co nejrychleji ukončil. Od té doby jsme spolu nemluvili.

Hermanova politická kariéra pokračovala dál. Stal se belgickým ministrem financí a vicepremiérem, předsedou poslanecké sněmovny a nakonec premiérem. Pokračoval v psaní intelektuálních a inteligentních knih, ale místo toho, aby obhajoval koncepci dobra, obhajoval nyní koncepci „menšího zla“. A také začal psát haiku.[4]

Před dvěma lety čelila Belgie nejhlubší politické krizi od svého vzniku. Země se dostala na pokraj kolapsu kvůli rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2003, že dosud existující volební obvod Brusel-Halle-Vilvoorde (BHV), zahrnující jak dvojjazyčný Brusel, tak i okolní, holandsky hovořící oblast Halle-Vilvoorde, je neústavní a parlament má v dané věci zjednat nápravu. Rozhodnutí bylo odpovědí na stížnost, že obvod BHV je neústavní a měl by být rozdělen na dvojjazyčný volební obvod Brusel a holandsky hovořící volební obvod Halle-Vilvoorde. Stížnost podal... Herman Van Rompuy, vlámský obyvatel obvodu Halle-Vilvoorde.

V roce 2003 však nebyli křesťanští demokraté ve vládě a Herman vedl opozici. Jeho stížnost měla způsobit problémy vládnoucím liberálům, kteří odmítali rozdělit obvod BHV (frankojazyčné vládní strany s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasily). Křesťanskodemokratická vlámská strana šla v červnu 2007 do všeobecných voleb s hlavním heslem-slibem, že až budou ve vládě, rozdělí obvod BHV. Herman vedl v tomto duchu kampaň a strana volby vyhrála; stala se největší vlámskou stranou.

Od června až do prosince 2007 se vlekla belgická politická krize, protože holandsky hovořící (Vlámové) a francouzsky hovořící (Valoni) politici nebyli schopni sestavit spolu vládu. Vlámové se dožadovali, aby se BHV rozdělilo, jak nařídil Nejvyšší soud; Valoni to odmítali. Nakonec to vlámští křesťanští demokraté vzdali, porušili slib daný voličům a souhlasili s účastí ve vládě, aniž by se BHV rozdělilo. Ba co hůř, v nové vládě bylo více francouzsky hovořících ministrů než holandskojazyčných, neměla podporu většiny Vlámů v parlamentu, přestože Vlámové tvoří šedesátiprocentní většinu belgického obyvatelstva. Herman se stal předsedou parlamentu. V této pozici měl za úkol zabránit parlamentu a v něm vlámským zástupcům přijmout zákon o rozdělení BHV. Svůj úkol splnil za použití rozličných triků. Jednou dokonce nechal vyměnit zámky v zasedací místnosti, aby se parlament nemohl sejít k hlasování. Při další příležitosti se celý týden neukázal ve své kanceláři, aby se vyhnul dopisu, který požadoval jeho rozhodnutí v dané věci. Tato taktika byla účinná. V prosinci 2008, když belgický premiér musel odstoupit kvůli finančnímu skandálu[5], se Herman stal novým předsedou většinově frankojazyčné vlády, která zastupovala menšinu belgických občanů. Během posledních jedenácti měsíců obratně oddaloval jakékoli hlasování ve věci BHV a tím prodlužoval stav, který Nejvyšší soud na základě jeho vlastní stížnosti označil v roce 2003 za neústavní.

Teď Herman postoupil do vedení Evropy. Evropská unie, stejně jako Belgie, je nedemokratickou institucí, která potřebuje mazané představitele schopné zříci se všeho, v co kdysi věřili, a znalé toho, jak vnutit lidem rozhodnutí proti jejich vůli. Nezáleží na demokracii, mravnosti nebo vládě zákona, naši vyvolení vědí lépe než my, co je pro nás dobré. A Herman je jedním z našich vyvolených. Od dob, co byl znechucen stylem belgické politiky, ušel už značnou cestu.

Herman je jako Saruman, moudrý kouzelník z Tolkienova Pána prstenů, který přešel na druhou stranu. Kdysi se staral o to, co my. To už ale neplatí. Postavil si vysokou věž, z níž nad námi všemi vládne.

Převzato z The Brussels Journal 20. 11. 2009.

Přeložil Petr Stočes, Te Deum 6/2009

EUportal.cz