V první půlce dubna vyvrcholila v Kanadě sezóna lovu tuleňů. V televizích po celém světě se při této příležitosti stalo tradicí pustit na obrazovky záběry sněhu zbroceného krví roztomile vyhlížejících tuleních mláďat a k tomu přidat nějaký ten záběr do sveřepé tváře krutého lovce. Celebrity formátu Paula McCartneye nebo Brigitte Bardotové se nám přitom pokusí infikovat mozky doktrínou, že lov tuleňů „je fuj“ a slušný člověk s ním nemá nic společného. A když nám komentátor připomene, že Evropská unie zakázala obchod se vším, co se dá lovem tuleňů získat, může hnus vystřídat hřejivý pocit z iluze, že jsme členy společenství, jež se tomuto zvěrstvu postavilo. Při bližším pohledu z této stafáže mnoho nezbude.

Evropské státy se na nedávném zasedání CITES zdržely hlasování, když se rozhodovalo o tom, zda bude omezen obchod s tuňákem obecným. Této ryby zbývá ve východním Atlantiku a Středomoří asi 15% původních stavů, ale pro její zařazení na seznam ohrožených druhů naši zástupci ruku nezvedli. Stavy úhořů klesly na 2% stavů ze 70. let minulého století, ale i úhoře lze v Evropské unii směle lovit. Jde o příliš velký byznys, než aby se našel politik s odvahou lov těchto ohrožených ryb zatrhnout. Tuleň grónský, jehož se valnou měrou týká kanadský lov, je pro Evropu „jiná káva“.

Stavy tuleně grónského byly sice v sedmdesátých letech na historickém minimu asi 2 milionů kusů, ale od té doby stouply jejich počty na čtyřnásobek a populace je stabilní. Na rozdíl od tuňáka nebo úhoře tuleňům grónským vyhubení nehrozí. V případě kanadského lovu tuleňů jde stejně jako při lovu tuňáků a úhořů o peníze a přízeň voličů až v první řadě. Lov tuleňů dává práci a výdělek obyvatelům oblastí Kanady, kde je především v zimě vysoká nezaměstnanost. Zatímco v Evropě je ekonomické hledisko pro lov ohrožených ryb dostatečnou omluvou, Kanadě nestačí ekonomické hledisko k ospravedlnění lovu živočicha, který evidentně ohrožen není. Platí tu tedy, že když dva dělají totéž není to totéž.

Tím však absurdita naší averze k lovu tuleňů nekončí. S oblibou říkáme, že nám jde přednostně o to JAK se tuleni loví. Kanaďané k tomu používají palici kombinovanou s ostrým hákem. Zbraň zvaná hakapik tak trochu připomíná horolezecký kladivocepín. Tuleň je zabit úderem do lebky „kladivovou“ částí. Hák se používá na vlečení úlovku. Parametry hakapiku jsou dány předpisem tak, aby jedna rána do hlavy zvíře spolehlivé a rychle zabila. Studie pěti nezávislých kanadských veterinářů z Canadian Veterinary Medical Association prokázala, že správně používaný hakapik zabíjí „přijatelným humánním způsobem“ asi 98% všech ulovených zvířat. (viz Can. Vet. J. 43(9):687-694, 2002). Přesto tento způsob lovu leží Evropské unii v žaludku. Zároveň však Evropská unie nic nenamítá proti tomu, aby tuleně lovili švédští, finští a norští rybáři, kteří odůvodňují zabíjení tuleňů ochranou svých lovišť. Jejich kořist by jistě dala přednost hakapiku (mimochodem jde o norský vynález) před střelbou z kalašnikovů, po které je mnoho zvířat poraněno a pokud se dostanou do vody, pak se utopí. Záběry skandinávských rybářů, kteří mají velkou „prču“ z každého zásahu do tuleně, který navzdory čtyřem průstřelům stále ještě žije, se asi v televizích zemí Evropské unie vysílat nebudou.

Těžko ospravedlnitelný je už samotný oficiální motiv evropského lovu tuleňů. Mořští savci sice sežerou ročně asi 800 milionů tun ryb, což je zhruba desetkrát víc, než kolik toho vytahá z moře v sítích člověk, ale lidem z jejich potenciálních úlovků neužírají. Lidé a mořští savci loví každý něco jiného, jindy a někde jinde. Plných 80% našich úlovků pochází z oblastí, o které mořští savci nejeví větší zájem. A plných 99% spotřeby mořských savců je naopak uspokojeno v oblastech, kam rybáři většinou ani nepáchnou. K „lokálním střetům zájmů“ mezi rybáři a mořskými savci dochází snad jen poblíž Islandu, v Beringově moři nebo ve Žlutém moři na západ od Koreje. Zásada „Zabij tuleně, ochráníš ryby!“ patří tedy do stejné kategorie jako dnes už klasický bonmot „Zabij bobra, zachráníš strom!“ Zákaz obchodování se „vším tulením“ nasadil absurditě evropského lovu tuleňů korunu. Ulovená zvířata se obvykle nechají ležet. V lepším případě je lovci zahrabou nebo spálí. Prodat se z nich nesmí nic.

Zlatým hřebem evropského tuleního Kocourkova je donedávna dotovaný program „Tuleň: náš společný zdroj“. Evropská unie na něj v letech 2000 až 2007 utratila 300 000 euro z fondů pro spolupráci mezi regiony. Za tyto peníze se organizovaly workshopy na zpracování tuleních kůží a tiskly se brožury propagující oděvy z tuleních kožišin. Tulení kůže a kožišiny byly doporučovány jako suroviny studentům oděvního designu na evropských vysokých školách. Finští studenti dokonce vytvořili „tulení“ módní kolekci a slavili s ní úspěch ve Francii. Klenotem evropského projektu „Tuleň“ je kniha „Säl Hylje Sel“. Nejde o přírodovědnou publikaci vybízející k ochraně tuleňů, ale o kuchařku propagující pokrmy z tuleního masa. Momentálně připravují manažeři projektu „Tuleň“ překlad knihy do angličtiny a francouzštiny pro její kanadské vydání.

Tulení furiantství by nebylo úplné, kdyby se vyhnulo soudním dvorům a síním. Kanada žaluje Evropskou unii za zákaz dovozu „všeho tuleního“ u Mezinárodní obchodní organizace. Evropský zákaz obchodu se sice nevztahuje na aljašské a grónské eskymáky, ale i ti žalují Evropskou unii u mezinárodního soudu za to, že její importní zákaz zničil trh. Eskymáci sice mohou obchodovat, ale nemají s kým. O jejich tradiční produkty a výrobky z tuleňů přestal být pod vlivem evropské propagandy zájem. Kanadská provincie Nunavut už zavedla proti Evropské unii odvetné opatření. Zakázala dovoz alkoholu ze zemí EU. Takže pokud by si chtěl nějaký náš mlsoun zajet do Nunavutu na tulení steak, pak se musí rozloučit s představou, že by tuto krmi zapil plzní, budvárkem popřípadě některým z lahodných evropských vín.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora