Sarkozy, fils de pute, nique ta mere!" ( Sarkozy, syne ženštiny povětrné, vyspím se s tvojí maminkou, přeložil bych to politicky korektně) šermuje prstem styl L.A. gangsta rap arabský výrostek s kapucí přes hlavu na státním kanálu TF3 a má žena se mě ptá:
"Na co čekají? Až bude další mrtvý?"
"Mají strach, aby to nepřerostlo v občanskou válku," opáčím a usrknu si piva.

Chronologii událostí patrně všichni znáte, pokud ne, uvedu ve zkratce oficiální informaci. Policie zasáhla proti skupince nezletilých, kteří se dobývali do stavebního baráku v Clichy-sous-Bois. Výtržníky se jim podařilo zadržet, kromě třech, kteří utekli a schovali se v nedalekém objektu s vysokým napětím, přičemž nešťastnou náhodou dva z nich zahynuli a jeden z nich utrpěl těžká zranění a momentálně je hospitalizován.

Poté vypukly ojedinělé nepokoje, které se během několika dní rozšířily do nejrůznějších koutů země. Patrně tomu napomohly i některé "silácké" výroky ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, jenž prohlásil něco ve stylu, že tu sebranku vystříká kärcherem, možná i to, že v blízkosti jedné z mešit dopadl granát se slzným plynem, nicméně příčiny této erupce násilí jsou podle mě mnohem hlubší.

Situace po jedenácti dnech násilí dospěla do zlomového stádia, protože došlo k první lidské oběti. Banda nezletilých ubila k smrti sedmdesátiletého důchodce, jenž se dopustil dvou základních chyb. Byl totiž původem Francouz a zároveň se je pokoušel přesvědčit o tom, že nemají zapalovat popelnice před domem, ve kterém bydlel. To byl patrně jeden z důvodů, proč se premiér i prezident konečně rozhodli přistoupit k poněkud radikálnějšímu opatření na řešení celonárodní krize a v úterý míní v radě ministrů vytvořit dispozice k tomu, aby od středy mohl vstoupit v platnost zákaz vycházení v určitých oblastech na základě zákona o výjimečném stavu. Podobný požadavek již po několik dnů bezvýsledně vyžadují Jean-Marie Le Pen a Phillipe de Villiers, kteří si navíc přejí, aby výjimečný stav byl vyhlášen v součinnosti s armádou.

Vše se tedy rozhodne během dnešní a úterní noci a záleží jen na tvůrcích nepokojů, jestli se posledního (?) ultimáta zaleknou, nebo je naopak vyprovokuje k ještě zběsilejší aktivitě. Vzhledem k tomu, že si nedovedu představit, jak se krize vyvine v příštích hodinách, pokusím se vám nastínit příčiny onoho zdánlivého klidu francouzské společnosti, jež stále častěji exploduje díky nejrůznějším vnějším podnětům. Myslím si, že problematika se dotýká samotné podstaty multikulturálního modelu francouzské republiky a její závislosti na stále obtížněji udržitelném modelu sociálního státu kontinentálního typu. Tak jako i jinde ve světě, tzv. sociální stát ve Francii vychoval početnou skupinu občanů neschopnou vzít samostatně život do svých rukou a postarat se sama o sebe a zvyklou žít na úkor aktivní části společnosti, je napojena na nejrůznější sociální dávky a podpory a zároveň si přivydělává díky stínové ekonomii. Francie má však poněkud komplikovanější strukturu společnosti než naše země, což hraje nezanedbatelnou roli v konfliktu.

Zažila několik imigračních vln tvořících dvě různorodé skupiny. Mezi dvěma světovými válkami se otevřela pro Rusy a Poláky, v padesátých a šedesátých letech přišli Italové, Španělé a Portugalci, obyvatelstvo Afriky, Asie a poslední dobou i střední a východní Evropy. První skupina se přizpůsobila životu v hostitelské zemi a nejsou s ní žádné výrazné problémy, druhá je značně nestabilní, nehodlá se asimilovat a navíc si o sobě samé vytvořila jakýsi mýtus společenské oběti, což jí však nevadí v tom, aby na společnosti vynalézavě parazitovala. Do druhé skupiny patří přistěhovalci arabského původu a částečně i černí Afričané. Jejich společným kulturním kořenem a základní životní hodnotou, podle níž se různě silným způsobem situují, je islám.

Nelze si také nepovšimnout okolnosti, že hospodářský růst zemí, ve kterých je praktikován silný model sociálního státu (tedy mnohem silnější než u nás), je poslední dobou velmi slabý a počet obyvatelstva na podpoře v nezaměstnanosti se neustále zvětšuje. Je jasné, že i tento vážný faktor spojený s poklesem kupní síly spoluvytváří negativní náladu společnosti. Je však také jasné, že zrovna v Paříži, kde nepokoje vypukly, není tak složité práci najít.

Než pro dnešek skončím, rád bych vám položil jeden námět k zamyšlení. Mám pocit, že jsme nikdy nevynikali ve válečnictví a dobývání nových teritorií, je nám spíše bližší klid a nad spoustou nepříjemných věcí dokážeme mávnout rukou. Zároveň nemusíme mít žádné výčitky svědomí kvůli územím, které jsme někdy v minulosti plenili a kolonizovali. Chtěl bych podotknout, že udržení národní celistvosti není v dnešním multipolárním světě jednoduché a výhledově se to může ještě zkomplikovat. V momentě, kdy by pevně semknutá národnostní menšina začala u nás podobnou partyzánskou válku, nevím, jestli bychom dokázali najít politika, jenž by dokázal zakročit rozumným a nekompromisním způsobem. Právě z tohoto důvodu se mi zdá, že by bylo lépe udělat vše pro to, aby podobné situace nevznikly.

Řekl bych, že by nebylo špatné, kdybychom se pokusili nastavit jistá kritéria a meze imigrační politiky do naší země nebo alespoň udrželi ty existující, což v rámci Evropské unie možná výhledově nebude jednoduché. Složení obyvatelstva se může radikálně změnit velice rychle, stačí k tomu necelých čtyřicet let. Přestože věřím, že volnému pohybu osob, idejí a kapitálu by se nemělo bránit, nejsem přesvědčen o tom, že doba je zralá k dalšímu rozšíření EU do Asie. Už jen to, co momentálně otřásá Francií, by pro nás mělo zůstat přinejmenším důležitým varováním.

Dodatek z úterka, než to pošlu: zákaz vycházení platí v určitých oblastech už dnes večer po půlnoci. Na Alsasku, kde bydlím, je však zatím relativní klid a nic moc se neděje. Tak uvidím, jak se to vyvine.


marakweb.wz.cz