Německo zadluženému Řecku nepomůže. Po týdnech spekulací to řekla německá kancléřka Angela Merkelová, která se současně odvolává na dohody v Evropské unii, jež podobný krok zakazují. Máme tedy za sebou už třetí názorový zvrat o sto osmdesát stupňů. Ještě minulý týden byly totiž na pořadu dne spekulace o tom, že Německo a Francie spolu s několika privátními investory pokryjí řeckou potřebu financovat dluhopisy ve výši třiceti miliard eur. Bez nich Řekové nedokážou udržet stát v chodu, respektive dostát svým závazkům.

Merkelová za bukem

Kancléřka se ukrývá za článek 103 maastrichtské smlouvy. „Máme dohodu, v jejímž rámci neexistuje možnost, abychom problémovým státům poskytovali své peníze,“ řekla pro německou televizi ARD. Právě finanční injekci poskytovanou jednou zemí EU druhé článek zakazuje. Za Merkelovou, která musí brát ohled na názor občanů vzhledem k blížícím se volbám, se postavil i předseda ministrů financí eurozóny Jean-Claude Juncker. Zopakoval tím své předchozí stanovisko. „Řecko musí pochopit, že daňoví poplatníci v Německu, Belgii nebo Lucembursku nejsou připraveni na to, aby platili účty za špatné hospodaření řecké ekonomiky,“ uvedl Juncker. Celý problém s Řeckem se tedy vrací na samý počátek. O to pozorněji budou sledovat vývoj ostatní státy „prasečího“ spolku, jak se v Bruselu začalo říkat ohroženým unijním ekonomikám, složeným z Portugalska, Irska, Řecka a Španělska. Francie, původně zmíněná jako partner Německa při poskytnutí pomoci Řekům, zůstává ve svých výrocích umírněná. „Nepochybuji, že si Řecko s refinancováním svého dluhu, za použití nástrojů, o nichž teď intenzivně diskutujeme, dokáže poradit. Řešení by zahrnovalo jak partnery z veřejné, tak ze soukromé sféry,“ prohlásila ministryně financí Christine Lagardeová, avšak bez dalšího upřesnění.

Dlouholeté potíže

O stavu řecké ekonomiky bylo napsáno už hodně. Platy státních úředníků násobně přesahují mzdy v soukromém sektoru, daně neplatí skoro nikdo, země dlouhodobě žije na dluh. Zfalšování statistických dat, jehož prostřednictvím se Řecko dostalo do eurozóny, pak umožnilo dluhovému rodeu zařadit druhou rychlost. Výmluvy na hospodářskou krizi a úbytek cestovního ruchu jsou jen zástupným tlacháním. Řekové si za svou situaci mohou jen a jen sami. Krize pouze akcelerovala dění a odhalila hloubku fiskálních problémů. Podobně jako v menším měřítku u nás. A stejně jako u nás je dle Řeků za jejich potíže odpovědný někdo úplně jiný. Premiér Jorgos Papandreu hází vinu za současný stav na média, která prý přivolávají katastrofu. Odpovědný je dle premiéra i Evropský soudní dvůr, který byl až příliš shovívavý k prohřeškům předchozí konzervativní vlády. Vyšetřovací komise řeckého parlamentu ústy svého šéfa Christose Paputsise dokonce hodlá povolat k výslechu pracovníky evropské exekutivy. Není se čemu divit, že po německém „nefinancování“ řeckých dluhů začali Řekové bojkotovat německé zboží a služby. Avšak, ať chtějí nebo ne, na stůl se vracejí předchozí varianty řešení, z nichž ani jedno není dobré.

Nepomoc

Stále ještě je možné, že bruselští byrokrati naleznou nějakou kličku v unijních smlouvách a podaří se jim přesvědčit bohatý sever Evropské unie, aby Řecku pomohl. K tomu by mohl dobře posloužit článek 122 Smlouvy o Evropské unii, která vstoupila v platnost v prosinci loňského roku. Článek uvádí: „Nastanou-li členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže, nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může rada na návrh komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc unie.“ Toto, z krátkodobého hlediska asi nejméně bolestivé řešení však naráží na odpor daňových poplatníků, kteří se logicky ptají, proč by měli nést odpovědnost za řecké mrhání penězi v situaci, kdy je trápí vysoká nezaměstnanost a další dopady krize. Další variantou je „nepomoc“ v klausovském duchu. To také nepřímo naznačuje Merkelová. „Řecku můžeme aktuálně pomoci tím, že mu budeme zdůrazňovat, aby plnilo své povinnosti,“ prohlásila kancléřka. Je však otázkou, zda pouhá slovní podpora bude stačit na udržení důvěry investorů, kteří si už nyní nechávají za riziko bankrotu řecké ekonomiky zaplatit přibližně dvojnásobnou rizikovou prémii, než je v EU průměr.

Efektivním řešením, které navrhovaly členské státy EU mimo eurozónu, je nechat Řeky zbankrotovat, pokusit se je dostat ven z eurozóny a pustit do země Mezinárodní měnový fond. Tento postup by řecké vládě umožnil devalvovat měnu za účelem podpory exportu a hospodářského růstu a MMF by měl volnou ruku v nařízení drastických reforem.

Naopak noční můrou je možnost, že se Řecko dohodne na sanaci svých dluhů s některým z čínských nebo arabských suverénních fondů. Bývalý analytik Mezinárodního měnového fondu Desmond Lachman varoval: „Existuje velká šance, že během dvou tří let Řecko s velkým rachotem opustí Evropskou unii.“

Konkrétní problémy

Ať už bude Řecko léčeno kterýmkoli z nastíněných modelů, bude to tamní ekonomiku hodně bolet. Řecká socialistická vláda již dříve slíbila, že letos sníží vysoký schodek rozpočtu z 12,7 procenta o čtyři procentní body. Na konci roku by tak deficit činil 8,7 procenta, což je stále třikrát více, než požaduje maastrichtské kritérium. Otázkou však je, zda je oněch aktuálních 12,7 procenta deficitu reálné číslo. Někteří řečtí ekonomové tvrdí, že jde jen o přibližný odhad a skutečný deficit může klidně dosáhnout 15 procent. Kolují i fámy o tom, že je ve skutečnosti menší a vláda statistiku zmanipulovala tak, aby její pozice nebyla v roce 2010 tak složitá. V Řecku i proto působí tým inspektorů Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a Evropské centrální banky (ECB), kteří přijeli, aby si o stavu řecké ekonomiky udělali vlastní obraz. Statistickým datům zevnitř už nikdo nevěří.

Drastické úspory

Řecký dluh je i v absolutních číslech příliš vysoký a jeho splátky výrazně zatěžují každoroční hospodaření země. Pokud se nezmění reálná úroková sazba ECB, bude ke snižování deficitu podle současného plánu, který počítá se splněním maastrichtského kritéria už v roce 2012, zapotřebí přebytků odhadem kolem pěti procent HDP. Jejich dosažení je možné pouze pomocí hluboké strukturální reformy, která by střednědobě vedla k vyšším tempům růstu. A to je kvůli vnějším podmínkám a chatrnému oživení po krizi prakticky nemožné. Kromě byrokracie existuje snad jen jediná oblast, v níž by Řecko mohlo bez závažnějších následků seškrtat výdaje natolik, aby se úspory vůbec dokázaly smysluplně vyčíslit. Atény v posledních desetiletích investovaly nejvyšší procento HDP ze všech zemí EU do armády. Řecko by mohlo rezignovat na nákladnou přítomnost v Kosovu a v Afghánistánu. Stejně tak by měl k ledu zamířit i nákup stíhaček Eurofighter a německých ponorek. O tom však západní politici příliš nemluví, přece jen koncern EADS a ostatní zbrojní průmysl zakázky potřebují. Z této strany je Řecko problémem i pro unijní firmy. Například německé banky mají v Řecku expozici ve výši téměř padesáti miliard eur. Deutsche Telekom kvůli tamní krizi loni tratil půl miliardy eur.

Bité euro

Své si prožívá i společná měna. Podle Merkelové nyní eurozóna prochází nejhoršími okamžiky od svého založení v roce 1999. Euro se na konci minulého týdne obchodovalo za 1,36 dolaru, zatímco ještě v prosinci stálo 1,45 dolaru za euro. Přitom společná měna má důležitou roli nejen v Evropě, ale v celém světě. Za dobu své existence se stala druhou největší rezervní měnou po dolaru. Množstvím vydaných peněz, tedy bankovek a mincí, kterých je v oběhu za více než 790 bilionů eur, překonala společná měna množství oběživa amerického dolaru. Euro si vydobylo pozici silné měny, zejména v porovnání s americkým dolarem či britskou librou, jejichž kurz výrazně klesal. Řecká krize tyto trendy obrátila a euro nyní ochabuje. „Za oslabováním stojí také přetrvávající nevyřešená záležitost, která ve světle událostí v Řecku nabrala znovu na důležitosti – jak vymoci fiskální disciplínu v měnové unii suverénních států,“ říká Thomas Stolper z Goldman Sachs.

Turecké hospodářství na řecký způsob - svéráz řecké ekonomiky bude nejlepší demonstrovat na příkladech

Úředníci mají dvojnásobný plat ve srovnání se soukromou sférou, navíc mají čtrnáct platů ročně

Jakmile Řek získá místo úředníka, podle ústavy automaticky získává definitivu.

Pokud státní úředník zemře, přejde doživotní penze na jeho manželku. Pokud by po něm zůstaly neprovdané dcery, dostanou státní penzi také.

Učitelé jsou největší skupinou státních zaměstnanců, je jich o osmdesát tisíc více, než je třeba. Premiér Papandreu hodlá přijmout další tisíce učitelů, aby podpořil znalostní ekonomiku. Existují školy s desítkami učitelů na deset žáků. Většina z nich neučí. Taxikaří nebo pracují načerno v turistice.

Zaměstnanci parlamentu berou 16 platů. Navíc se jim patnáctý a šestnáctý plat nedaní.

Státní zaměstnanec, který souhlasí s propuštěním, dostane v průměru 200 tisíc eur odchodného.

Týdeník EURO 10/2010