Mezi základní hodnoty, které spojují členské státy Evropské unie, patří svoboda pohybu osob a služeb. Možnost hledat si práci je výhoda, kterou vnímá mnoho občanů ČR jako přínos našeho členství v Evropské unii. Stejně by se chtěli zaměstnavatelé i české podniky ucházet o zakázky v ostatních členských zemích EU.

Získat zakázku v jiné zemi znamená vyslat do této země své zaměstnance. A právě vysílání zaměstnanců se stalo klíčovým tématem říjnové plenární schůze Evropského parlamentu ve francouzském Štrasburku. Jde o jeden ze závažných konfliktních problémů, které musí Evropská unie vyřešit v nejbližších letech, a bolestně se dotýká i České republiky a našich občanů a firem.

Svobodné vysílání zaměstnanců by mělo za ideálních podmínek vypadat tak, že se česká firma bude moci ucházet o zakázku v kterékoli jiné členské zemi za stejných podmínek jako všechny ostatní zahraniční či domácí podniky. Pokud následně v transparentní a spravedlivé soutěži zakázku získá, měla by poskytnout službu či provést práci (například postavit nádraží) za stejných podmínek, za nichž by je vykonala domácí firma. Praxe je, bohužel, od tohoto ideálu velmi vzdálená. Místo tak často proklamovaného evropanství a rovnosti se především staré členské země stále častěji a zřetelněji zaměřují na ochranářskou politiku. Místo otevření svého trhu zahraničním firmám dělají vše pro to, aby ho ochránily pro domácí podniky. Taková politika je nejen v rozporu s proklamovanými zásadami Evropské unie, ale především poškozuje domácí občany i příslušníky jiných členských zemí.

Na první pohled ochranářská politika pomáhá domácím zaměstnavatelům a jejich zaměstnancům udržet si zakázky. To ano, ale důsledkem je menší konkurence, vyšší ceny a nižší kvalita. Zatímco několik zaměstnavatelů a malá skupina jejich pracovníků mají z protekcionismu prospěch, ostatní občané ho zaplatí ze svých daní a doplatí na něj nižší kvalitou služeb.

Jistá omezení svobodného vysílání zaměstnanců do zahraničí plynou ze současné platné legislativy Evropské unie. Skrývají se především v ustanoveních o ochraně zaměstnanců. Další omezení vyplývají z dohod, které uzavřela Špidlova vláda před vstupem České republiky do Evropské unie. Dohodla totiž řadu omezení, která dnes brání českým firmám vysílat své zaměstnance do některých členských zemí a ve skutečnosti tyto podniky omezují v tom, aby mohly získávat zakázky v zahraničí. Ponechme na jinou diskusi, zda byla všechna omezení schválená Špidlovou vládou skutečně nezbytná a zda jsme nevyšli starým členským zemí vstříc více, než bylo dobré. Kromě těchto v zásadě legislativních bariér však v praxi existují ještě další překážky, dalo by se říci "nad rámec zákona", kterými některé státy brání podnikům z jiných zemí vysílat do nich své pracovníky. Tato opatření mají většinou podobu obtížně překonatelných, či dokonce nepřekonatelných administrativních bariér. I ona se však často skrývají za populární "ochranou zaměstnanců".

Pravidla pro vysílání zaměstnanců do jiných členských zemí dnes upravuje článek 49 Smlouvy o Evropském společenství a směrnice 96/71/ES. Členské státy musejí zaručit svobodu poskytovateli služby dočasně vyslat své zaměstnance do jiného členského státu za účelem provedení práce. Tuto svobodu mohou omezovat pouze právní předpisy, a to ze závažných důvodů obecného zájmu. Musí být také dodržována zásada nediskriminace a proporcionality. Tato pravidla se však vždycky nedodržují a také nejsou zcela jasná. V této věci totiž existuje několik judikátů Evropského soudního dvora. Původním záměrem Evropské komise bylo vyjasnit pravidla pro vysílání zaměstnanců v rámci směrnice o službách na vnitřním trhu. Tato směrnice, známá jako Bolkensteinova (podle komisaře, který ji připravil), obsahovala ve svém původním návrhu jasná pravidla pro vysílání zaměstnanců. Podle něho měla platit pro zaměstnance stejná pravidla, byť by pracovali pro svého zaměstnavatele doma či v zahraničí. Směrnice měla dokončit budování vnitřního trhu Evropské unie. To se však neuskuteční.

Během projednávání v Evropském parlamentu se totiž socialistické zpravodajce Evelyne Gebhartové podařilo navrhovanou směrnici značně "vyprázdnit". Z návrhu byla například vypuštěna pravidla pro vysílání zaměstnanců. V dubnu 2006 Evropská komise místo nich publikovala sdělení Pokyny pro vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb, ve kterém kritizuje dosavadní praxi prováděnou některými členskými zeměmi. Uskutečnila totiž řadu kontrol a zjistila řadu problémů a otázek, na něž je třeba odpovědět. Komise ve svém sdělení například konstatuje, že je nepřiměřený požadavek, aby firma vysílající své pracovníky na území cílového státu v něm měla svého zástupce s trvalým pobytem. Podle tohoto požadavku by slovenský truhlář, který by chtěl vyrobit nábytek pro nizozemského zákazníka a smontovat ho na místě dodání vlastními silami, musel mít v této zemi svého zástupce s trvalým pobytem.

Komise považuje za podobně nepřiměřené právní předpisy některých zemí požadující povolení či registraci, jež předcházejí vyslání pracovníka. Komise cituje rozhodnutí soudu, že členský stát nesmí vyžadovat dodatečné správní formality, jsou- li pracovníci řádně zaměstnáni u poskytovatele služby, může však tuto věc ověřovat. Zpráva Evropského parlamentu. Evropský parlament projednal sdělení komise, které se týká vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb, a následně hlasoval o svém stanovisku v této věci. Zpravodajkou Evropského parlamentu byla určena německá poslankyně za Stranu zelených Elizabeth Schrödterová. Její zpráva však vyzněla proti původnímu záměru Evropské komise. Celá se totiž nese v duchu nepřiměřeného důrazu na ochranu zaměstnanců a ve svém důsledku se staví proti jejich svobodnému vysílání. Požaduje, aby pro vyslané zaměstnance platily minimální požadavky na bezpečnost práce a na pracovní podmínky, které jsou součástí kolektivních smluv hostitelské země, a nenastával tak sociální dumping nebo nekalá hospodářská soutěž.

Ve skutečnosti však tato opatření braní tomu, aby vyslaní zaměstnanci byli konkurenceschopní a mohli svobodně poskytovat své služby za stejných podmínek jako pracovníci místní země. Před hlasováním v plénu připravili pravicoví poslanci několik pozměňovacích návrhů. Celkové vyznění zprávy se však změnit nepodařilo. Evropský parlament tak proti vůli Evropské komise podpořil protekcionismus. A to je důležité sdělení. Stanovisko jediné přímo volené instituce EU se tak stane zásadním argumentem pro ty, kdo vystupují proti svobodnému vysílání zaměstnanců do zahraničí a kdo jsou kvůli svému krátkodobému politickému cíli ochotni obětovat prosperitu a konkurenceschopnost celé Evropy.

Euro, 06.11.2006

poslanec EP