19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Euro rozkládá unii

28.6.2017

„Řecko nechce ani cent. Prosíme jen o politickou podporu,“ tvrdil počátkem března 2010 řecký premiér Jorgos Papandreu. Jeho slova však byla asi tak věrohodná jako tvrzení dítěte, že nenávidí sladkosti.

Řecko peníze zoufale potřebovalo; do konce května musely tehdy Atény refinancovat dvacet miliard dluhů. Před několika dny dostaly Atény další miliardy. Ze stejného důvodu.

Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Pochyby o tom, zdali hospodářská situace zavedení eura vůbec připouští, se před jeho zavedením sice ozývaly, avšak realismus byl jako vždycky zesměšňován jako euroskepticismus.

Političtí vůdci se prostě usnesli, že zavedení společné měny povede k očekávaným ekonomickým výsledkům. Politicky byli vybíráni i členové eurozóny. Z této perspektivy nebyla eurozóna představitelná třeba bez Itálie, země, v níž byly podepsány „Římské smlouvy“.

Ekonomické deficity jihoevropských členských zemí byly zlehčovány odkazem na závaznost a disciplinující funkci „paktu stability“. Kritéria paktu stability měla vytvořit atmosféru fitness clubu, ve kterém ti slabší členové svou formu doladí na potřebnou úroveň.

Avšak členství v eurozóně situaci ekonomicky zaostalých států ztížilo a usnadnilo zároveň. Vzhledem k zastaralé struktuře svých hospodářství mohly pouze obtížně vyvážet své kvůli silnému euru předražené výrobky. Dříve by si ulevily oslabením vlastní měny. Teď však nemohly ani dost vyvážet, ani nechtěly dost spořit.

Ze svěrací kazajky příliš silného eura se vyvlékly zadlužováním. Díky počátečnímu skvělému renomé eura měly prakticky neomezený kredit, který také plně využily. Pomocí společné měny přenesly zodpovědnost za své hospodářské problémy na bohatší členy eurozóny. Euro se tak velmi brzy po svém zavedení přiřadilo k nástrojům přerozdělování blahobytu uvnitř EU.

Euro bylo a dosud je vydáváno za nástroj sloužící k sourodému hospodářskému rozvoji členských zemí. Ale fakticky bylo euro zavedeno (hlavně) z jiných důvodů.

Právě zesnulý Helmut Kohl řekl 18. prosince 1989 americkému ministrovi zahraničí Georgi Bakerovi, že odstraněním marky „se prohřešuje proti německým zájmům“. A měl pravdu.

Euro bylo založeno zejména z francouzské iniciativy proto, aby oslabilo německou ekonomiku, definitivně spoutalo Německo v evropských strukturách a učinilo evropskou integraci nezvratnou. Helmut Kohl navíc dopustil, aby byla přijata nevhodná a snadno porušitelná pravidla ohledně finanční disciplíny členů eurozóny. Měkkost paktu stability byla a je jedna z hlavních příčin trvalé krize eurozóny.

Francouzský cíl mocenského oslabení Německa však nebyl dosažen. Dnes Berlín ovládá EU ještě výrazněji než při zavedení společné měny. Faktem však je, že se německé elity snaží zachovat nefunkční eurozónu v jejím současném složení za každou cenu. Dosavadním berlínským vládám přitom zřejmě nezáleží na tom, že tuto cenu z velké části platí právě němečtí občané a jejich potomci. Po podzimních německých volbách se v Berlíně začne otevřeně mluvit o odpuštění dluhů Řecka. A nezůstane jenom u toho.

Zavedení společné měny mělo být nástrojem prohloubení evropské integrace, ale nejpozději v březnu 2010 došlo k tomu, že se nástroj stal cílem. Dnes je euro nenasytným božstvem, které neustále polyká další a další finanční oběti. Zachraňováním eura si členské země za absurdně vysokou cenu kupují odročování zničujícího rozsudku dějin nad kvalitou a smyslem integrační politiky.

Společná měna měla vést ke sjednocení kontinentu. Dnes jej spíše rozkládá. Stejná měna pro nestejně vyvinuté ekonomiky si vynucuje trvalé přesýpání peněz ze severu na jih. Nepomáhá to a způsobuje to problémy.

Občané na severu eurozóny již odmítají platit a občané na jihu odmítají spořit. Uspěchané rozhodnutí o měnovém sjednocení hospodářsky nesourodých zemí tedy přineslo nebezpečí politického rozvratu. Místy je řeč o předrevoluční situaci v Evropě.

Je trpkou ironií dějin, že zavedení a udržování společné měny za každou cenu přispělo právě k těm nacionalistickým náladám, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit.

A my? Za těchto okolností by bylo trestuhodné, aby Česká republika přijala euro a dobrovolně vstoupila na potápějící se loď. Příští česká vláda musí přísně realisticky posoudit fakta o hospodářském a politickém stavu eurozóny a jednat podle nich. To znamená, že pro nás přijetí eura nepřipadá v úvahu. I proto Realisté v těchto dnech organizují petici proti přijetí eura.

Autor je mentor Realistů

Právo 26.6.2017