Po pádu komunistického režimu jsme vzhlíželi k západoevropským státům jako k "zemi zaslíbené". Jejich svoboda, demokracie, nebývalá hospodářská prosperita, vysoká životní úroveň, dostatek kvalitního zboží a sociální smír v nás vzbuzovaly touhu stát se součástí tohoto společenství.

Prudký ekonomický rozvoj západoevropských zemí v době studené války vzbuzoval délkou svého trvání u politiků pocit, že jde o trvalý jev, jehož příčinou je velikost a jednota evropského ekonomického prostoru. Zdroje, které tento rozvoj přinášel, umožňovaly socialistům budovat jejich "stát blahobytu" založený na enormních sociálních transferech a sociálních jistotách. Někteří ambiciózní němečtí a francouzští politici začínali na základě tohoto vývoje snít svůj sen o vybudování jednotné Evropy coby světové velmoci, která by nahradila jejich, po II. světové válce ztracené, velmocenské postavení.

Velikost a jednota ekonomického prostoru však nebyly jedinou příčinou rozvoje. Byly zde i jiné faktory nestálejšího druhu, které trvalost ekonomického růstu nepodporují. Jedním z těchto faktorů byla jednota západoevropských států v mezinárodní politice, která byla během studené války reakcí na existenci východního bloku. Dalším významným nestálým faktorem byla nenasycenost poválečného evropského trhu. Svoji roli sehrála nedostatečná konkurence ze strany zaostávající ekonomiky zemí RVHP a dosud nerozvinuté ekonomiky asijských a jihoamerických zemí. Jedinou konkurenční výhodou těchto zemí, kterou nahrazovaly technické a technologické zaostávání, byla nízká úroveň mzdových nákladů. V zemědělské oblasti byla zahraniční (mimoevropská) konkurence silně omezena uplatněním zemědělských dotací. Výhodou byly i poměrně nízké náklady na zbrojení, neboť většinu na sebe převzaly USA.

Západ nebyl příliš nakloněn vstupu nových zemí do společenství z obavy, aby noví členové neohrozili jeho prosperitu, a proto rozšíření unie dlouho odkládal. A tak téměř ve stejné době, kdy Česká republika byla po dlouhých a nedůstojných přístupových jednáních přijata jako druhořadý člen do EU, se začal ekonomický růst unie zpomalovat. Na evropském trhu se začala stále více uplatňovat konkurence rozvíjejících se ekonomik asijských a jihoamerických zemí. Domácí ekonomiku začaly zatěžovat ekologické akce k ochraně životního prostředí, a to jak odčerpáváním produktivních investic, tak i zvyšováním provozních nákladů. Konkurenceschopnost podniků začala upadat i "zásluhou" celé řady nekompetentních zásahů unijních orgánů. Hospodářství většiny unijních zemí již nestačilo pokrývat z vlastních zdrojů sociální transfery, jak byly nastaveny v době vysoké konjunktury. Socialisté sice pozměnili svoji rétoriku a přešli od budování "státu blahobytu" ke snaze o zachování "sociálního státu", ale sociální náklady přesto stále rostly, takže k jejich uhrazení se stát zadlužoval. V současné době došlo zadlužování některých států tak daleko, že již nejde o zachování "sociálního státu", ale o záchranu "zadluženého státu" před bankrotem.

Odstraněním "společného nepřítele" ukončením studené války a rozpadem východního bloku se výrazně oslabila společná zahraniční (ale i vnitrounijní) politika členských zemí unie. Ruku v ruce s tímto vývojem probíhala politická integrace evropských zemí. Probíhala víceméně plíživě, vždy s odůvodněním podpory ekonomickým opatřením. Probíhala "ve velkém" formou ústavních unijních smluv, "v menším" formou dílčích (summitních) smluv a "v malém" formou tisíců legislativních opatření vyprodukovaných evropským úřednickým šimlem. Evropská unie si tak postupně přisvojovala stále větší pravomoci na úkor jednotlivých členských států unie.

Jedním z významných politických integračních opatření bylo zavedení jednotné měny, eura. Je paradoxem, že ekonomické selhání tohoto projektu vytváří potřebu další hlubší politické integrace. Je zajímavé, že až donedávna si nikdo z unijních politiků netroufl formulovat cíl této politické integrace a spíše se snažili v těchto otázkách mlžit. Jako první prolomil mlčení předseda Evropské komise Barroso. Cílem podle něj je federace evropských států. Zachování eura je předkládáno jako politická nutnost. Předseda slovenské vlády se dokonce vyjádřil v české televizi, že pro zachování eura je ochoten vzdát se státní suverenity.

Krizi, v které se v současné době ocitla Evropská unie (a která ani zdaleka není pouze krizí dluhovou), se snaží stávající politická garnitura EU řešit opatřeními prohlubujícími politickou integraci unie. Jedním z takových opatření je tzv. "bankovní unie", které v podstatě znamená převzetí kolektivní záruky za dluhy bank. K tomuto opatření se na summitu zemí EU zavázala německá kancléřka Merkelová, což vyvolalo silnou kritiku celé řady ekonomů a politiků. Walter Kraemer, profesor na Dortmundské univerzitě napsal občanům k této záležitosti protestní dopis, ve kterém píše: "Pokud budou solidní země souhlasit se sdílením odpovědnosti za bankovní dluhy, v zásadě budou vždy vystaveny tlaku na zvyšování záchranných částek nebo k zmírňování požadavků na záruky v případě jejich vyplácení. Tím jsou předznamenány hádky a napětí mezi sousedními zeměmi. Rozšiřováním těchto záruk za banky nebude zachráněno ani euro, ani evropská myšlenka." Přesto, že tento kritický dopis podepsalo více než dvě stě profesorů ekonomie, kancléřka kritiku odmítla s tím, že správně nepochopili vysvětlení k závěrům posledního summitu EU.

Dnes již mnoho rozumných občanů, ekonomů i politiků je přesvědčeno, že Evropská unie jako model integrace stojí na rozcestí a musí se rozhodnout mezi přibrzděním a krokem zpět, nebo prohloubením politické integrace a odevzdáním suverenity na evropskou úroveň. Osobně si myslím, že žádné reálné rozcestí neexistuje. Jen naivní idealista si může myslet, že současná garnitura unijních politiků, kteří svoji politickou karieru postavili na současném způsobu integrace, připustí, že selhali, že se mýlili, a že proto nesou plnou odpovědnost za současný nedobrý stav unie. Byla by to jejich politická sebevražda. Navíc veškeré své naděje upírají k "politické unii", i když její obsahová definice je stále nejasná a kontraverzní. Za zachováním stávajícího směru integrace stojí nejen celá Evropská komise, ale i vysoce organizovaná armáda desetitisíců evropských úředníků v Bruselu, kteří si již dnes užívají svůj "stát blahobytu". Podporu najde jistě tento směr i mezi desítkami lobbistických firem, které evropské centrum obléhají, a mezi členy Evropského parlamentu. Připočteme-li ještě k tomu "pátou kolonu" domácích politiků v jednotlivých členských zemích unie, je tento stávající způsob integrace neporazitelný. V Evropě není síly ke zvrácení současného trendu. Vývoj EU je předurčen k rychlé politické integraci, o níž současné politické elity EU věří, že vyvede unii z krize. Jeden významný francouzský politik (zapomněl jsem bohužel jeho jméno) prohlásil, že evropská integrace je jako jízda na kole – je nutno stále šlapat. Jsem přesvědčen, že stávající vládnoucí garnitura bude šlapat, seč jí budou stačit síly, a i když cestou ztratí poslední slupičku demokracie, dosáhne svých vysněných cílů. Výsledkem však nebude evropská velmoc mající vliv na vývoj globalizovaného světa. K tomu jí budou chybět základní atributy: významná vojenská síla, politická jednota, vnitřní soudržnost a ekonomická konkurenceschopnost ve světovém měřítku. Půjde spíše o přerostlého trpaslíka na hliněných nohou, o direktivně řízené společenství rozhádaných zemí, ne nepodobné bývalé RVHP. Spolu s ostatními zeměmi bývalého východního bloku máme s takovýmto společenstvím, na rozdíl od původních států EU, své bohaté zkušenosti. Direktivní řízení, nedostatek demokracie, příkazy a omezení, dluhy a dotace, neschopné lidi ve vedení společnosti, to vše jsme zažívali po více než čtyřicet let. Zkušenosti s takovýmto systémem jsme draze zaplatili. Ztráta svobody, nízká životní úroveň, nedostatek kvalitního zboží, technické a technologické zaostávání a hluboké vnitřní zadlužení, to byla cena, kterou jsme za své zkušenosti zaplatili. V roce 1989 jsme si klíči odcinkali, že takhle již nadále ne. A dnes? Chceme opakovat své neblahé zkušenosti v jiném seskupení? Ne, nejsme krysy, které by chtěly opustit potápějící se loď EU, ale nebuďme také "ovčané", kteří se nechají postrkovat od neschopných politiků typu Barrosa k "světlým zítřkům".

Jedinou možnou oponentní organizovanou silou, která se může postavit politické garnituře EU, je národní stát. V Evropě však není platforma, na které by se mohly takovéto oponentní síly organizovat či spojit. Jednotlivý členský stát nemůže samozřejmě ovlivnit celkový vývoj v EU, ale mohl by pro sebe vymezit v rámci EU určité ochranné bariery. Ideální by bylo prosadit zásadu, že veškerá legislativa, nařízení a rozhodnutí EU nabývají (bez ohledu na Lisabonskou smlouvu) právní moci až po schválení parlamentem nebo soudní mocí země, bez možnosti nátlaku ze strany unijních orgánů. Prakticky to znamená chránit si vlastní suverenitu a prosazovat v unii návrat k demokratickým principům rozhodování. To ovšem může realizovat pouze silný a v této oblasti názorově jednotný stát.

Příznivci současného integračního trendu EU budou jistě namítat, že se takovýmto postojem sami posuneme na okraj evropského dění, bez možnosti o něm spolurozhodovat. Duo "merkózy" nám však od počátků řešení krize ukázalo, kdo v EU vládne. Dnes je jasné že, dvojice tvořená německou kancléřkou a francouzským prezidentem se rozšířila o bankovní špičky. Rozhodování probíhá takto: předseda Evropské centrální banky předloží své návrhy a summit EU je projedná. Představitelé členských států mají možnost tyto návrhy přijmout. Eurooptimisté vidí situaci "jasně". Země, které návrhy přijmou, se stanou součástí "zdravého jádra" unie a země, které návrhy odmítnou, se samy vyloučí z "hlavního proudu". Myslím, že vzhledem ke směru proudu by bylo vhodné jej opustit co nejdříve.

V současné době probíhají v EU složitá jednání. Je přijímána řada významných opatření, pro laika nepochopitelných, jejichž důsledky jsou i pro odborníky těžko odhadnutelné. Jedná se o půjčky zadluženým zemím eurozóny, úloha "trojky" určující podmínky pro jejich poskytování, odpisy řeckých dluhů, nová úloha ECB (Evropské centrální banky), vznik ESM (Evropský stabilizační mechanismus) jako záchranného fondu eurozóny, návrh Evropské komise na jednotný mechanismus dohledu nad bankami členských zemí, v kterém budou nevolení úředníci zodpovídat za kondici bank členských zemí, "bankovní unie", "politická unie" a já nevím co ještě. Je na politicích a na veřejnoprávních mediích, aby nás s těmito opatřeními seznamovali, vysvětlovali jejich obsah, náš podíl na nich a upozorňovali na důsledky, které z nich pro nás plynou. Názorové střety politických stran, vyplývajících z rozdílných postojů k těmto opatřením a k ostatním formám evropské integrace, by měly být tou rozhodující informací pro voliče. Jako občané a voliči země, která je součástí EU, nemůžeme přeci pasivně přihlížet k tomu, aby nám byly opakovaně, jako ústřední otázky voleb, předkládány takové (z dějinného hlediska) prkotiny, jako je třicetikorunový poplatek u lékaře nebo to, zda máme církvím vrátit více či méně majetku ukradeného komunisty.

Náš problém je ale v tom, že problematika EU u nás stojí mimo politické dění. V popředí zájmu medií je nanejvýš skandál s užitím evropských dotací nebo agitka s jejich uplatněním. EU není předmětem politické diskuse a žádná z parlamentních stran nedeklarovala svůj postoj k evropskému dění. Výjimkou jsou pouze neparlamentní strany Svobodní a Suverenita a dlouhodobě precizně formulované názory prezidenta republiky Václava Klause. Ostatní politické síly se vyžívají ve svých žabomyších sporech a před děním v EU strkají hlavu do písku. Ale ať chceme nebo ne, vývoj EU se neodehrává někde za humny, mimo nás, naopak je určující pro naši budoucnost a budoucnost našich dětí. Měl by být proto prioritní otázkou pro politiky, politické strany, media, ale i pro všechny občany.