Není to poprvé a určitě ani naposledy, co nějaký "bojovník islámu" odporným způsobem zavraždí jinověrce či bezvěrce a natočí o tom video. Medializace je žádoucí.

Asi nejsem sám, komu se dělá nevolno ze záběrů "popravy" amerického novináře muslimským fanatikem. Popravený musel před svou smrtí odříkat několik vět o tom, že vinu na jeho konci nenese islámský fundamentalismus, ale president Obama a v podstatě celý prohnilý západní svět. Stejný svět, do kterého se hrnou denně stovky až tisíce přistěhovalců ze všech koutů světa, zejména však oněch muslimských, kde jinověrci už prakticky vůbec nejsou a islám je jedinou povolenou a možnou denominací.

Evropa po válce byla založena na pracovitosti poválečné generace, která vytvořila báječné místo pro klidný život a spokojené stáří. Blahobyt jim pomohli vybudovat mimo jiné i Turci či imigranti z jiných zemí, kteří však do Evropy nepřinášeli rozbroje, ale práci v profesích, které Evropané dělat nechtěli. Pracovali jako zahradníci, námezdní síly na stavbách, v úklidových četách. Považovali za svou povinnost naučit se cizí jazyk a akceptovat kulturní zvyky dané země. Jejich kulturní odlišnost byla vnímána s tolerancí a porozuměním, neboť nijak nezasahovala do staletých tradic dané země.

Nyní je Evropa v koncích. Její blahobyt se rozmělňuje ve stále vyšších nákladech na prudce rostoucí počet "hostů", kteří zjistili, že existuje země, která se o ně postará i v situaci, kdy nemusí hnout prstem. Britské či francouzské enklávy, kde již tak úplně neplatí tradiční evropské právo a zákony, jsou již skutečností, policie v těchto místech již nezasahuje. Objevují se demonstrace "muslimských radikálů", kteří zcela beztrestně sdělují zatím ještě většinové populaci, že na ni zvysoka kašlou a že ji jednou stejně vymýtí.

Pokud se objeví někdo, kdo protestuje proti narušování "dědictví otců", je prohlášen za nesnášenlivého a bývá mu jeho postoj buď vyčten, či je přímo potrestán. Politikové se předhánějí v projevech tolerance vůči těmto odlišným skupinám, a to zejména proto, že nemusejí - zatím - sdílet stejný prostor jako běžné obyvatelstvo, které ze strachu už nevychází po setmění z domu, případně prodává své příbytky pod cenou a stěhuje se do - zatím - klidnějších enkláv.

Počty přistěhovalců, kteří neumějí ani po letech základ jazyka země, z níž čerpají prostředky pro svůj život, narůstají. Místo vděku za přijetí, které by pociťoval kterýkoliv politický či ekonomický emigrant, se manifestují nenávistí vůči vstřícnému režimu, který jim umožní bezplatné vzdělání jejich dětí, lékařskou péči a starost o výrazně nadpočetné potomstvo.

Patří svým náboženstvím do stejné skupiny, která plánuje a provádí destrukci newyorských mrakodrapů, vyhazuje do povětří prostředky hromadné dopravy či má zálibu v podřezávání krků či střelby do nic netušících a zcela nevinných původních obyvatel. Tato skupina neprojevuje své znechucení nad násilím vůči jinověrcům, naopak je vítá nadšenými demonstracemi.

Džihád byl zahájen, džihád začíná být problémem nikoli vzdálené asijské či blízkovýchodní země, ale přímo už v našem evropském prostoru. Denně u evropských břehů přistávají lodě s dalšími posilami bojovníků džihádu. Imámové v mešitách místo šíření pokoje a klidu vyzývají mladé muže k boji s hlavním nepřítelem lidstva, tedy systémem, který jim přináší osobní blahobyt a bezpečí. Tito mužové pak bojují buď v Evropě, či se nyní jezdí realizovat do oblasti Sýrie či Iráku, kde získávají zkušenosti, které se jim budou po návratu hodit.

Evropa zoufale čeká na svého vizionáře, svou Johanku z Arcu, která řekne už dost a začne proti džihádu bojovat. Stanoví stejné právo pro všechny obyvatele. Potlačí - a to i za cenu násilí - jakékoli projevy náboženské či rasové nesnášenlivosti. Odmítne pobyt těm, kteří se nechtějí učit jazyk nové země či kteří přijíždějí jen za svou vizí bezpracného života. Za jakýkoliv projev nevstřícnosti a nevděku vůči hostitelské zemi či přímo výhrůžek okamžitá deportace do mateřské země.

Chce to odvahu říkat pravdu, i když bude některým nepříjemná. Vojáci evropských zemí jsou účastníci různých světových misí po světě. Zdá se, že by jich bylo třeba více doma, kde by nejspíše měli větší motivaci svého zapojení v boji s jinověrci usilujícími o jejich bezživotí. Hájit evropskou civilizaci v pustině Afghánistánu je sice chvályhodné, nicméně užitečnější by byla ochrana třeba londýnské čtvrti před vyznavači džihádu.

Jak dlouho to ještě bude trvat, než se objeví skutečný evropský státník?

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora